Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Santa Claus jako antikulturní hybrid aneb Jak slavili advent a Vánoce naši předci. Svět Tomáše Koloce

komentář 20.12.2022
Santa Claus jako antikulturní hybrid aneb Jak slavili advent a Vánoce naši předci. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Adventních zvyků nám moc nezůstalo

Adventus znamená latinsky Příchod. Čtyř svíčky na adventním věnci symbolizují postupně se koncentrující sílu adventu, období před zimním slunovratem, jehož kvality znali naši předkové už v předkřesťanském období. Z něj v některých oblastech Evropy přetrval například zvyk projít si na počátku adventu tzv. adventní spirálou, čtyřikrát dovnitř spirálovitě zatočenou cestou, vytvořenou z chvojí, která symbolizuje adventní dobu.

Mystici starověku a středověku totiž hovořili v souvislosti s adventní dobou o období zvýšené citlivosti, která má v jednotlivých adventních týdnech odlišné zaměření a úroveň. V prvním týdnu jde o bližší spojení s oblastí půdy a ve vesmíru s hvězdnou sférou (mimo sluneční soustavu), ve druhém týdnu s oblastí rostlin a Slunce, ve třetím týdnu s živočišstvem a vším, co souvisí s Měsícem (jehož sílu znají například lidé, trpící náměsíčnými stavy za úplňku) a v posledním týdnu s fenomény, týkající se rodné planety, lidstva a konečně i sebe sama a svého osudu.

Celý Advent byl pak považován za období zrychlené změny, v níž například častěji odcházejí (ale i přicházejí) lidé, kteří stěžejně ovlivňují společnost i lokální komunitu, a lidé byli vyzýváni, aby pozorovali, co se v Adventu děje pozorováním i zapisováním toho, co se jim v noci zdálo a co se jim pak stalo ve dne. K citlivosti k těmto věcem měla napomáhat i adventní askeze, která byla vnějším projevem zastavení se ve shonu času (to bylo dáno už tím, že naši zemědělští předkové byli v té době tak říkajíc na „zimní dovolené“), jíž se nerozuměla jen omezení ve stravě, ale často i úplná abstinence v oblasti alkoholu i sexu. Na druhou stranu mnohé adventní lidové svátky měly rozpustilý masopustní charakter, ale úlohou slavícího bylo askezi udržet, aby mohl dosáhnout něčeho cennějšího:

Na svatého Ondřeje (30. listopadu) si dívka po modlitbě

„Milý svatý Ondřeji

prosím Tebe potají

aby se mi ve snu zjevil ten

co je mi za muže přisouzen“

napsala na papírky jména svých vyvolených, uvařila tolik knedlíků, kolik měla jmen, dala papírky do knedlíků místo ovoce a nížepsanou modlitbičkou svatého Ondřeje (snad proto, že jeho jméno Ανδρέας znamená ve starořečtině Mužný) poprosila o jméno toho, kdo je jí souzen. Jeho jméno pak našla v prvním knedlíku, který snědla.

Na svatou Barboru (4. prosince) chodily bíle oblečené dívky s věnečkem nebo šátkem přes hlavu, zvonily zvonkem nebo šlehaly metličkou na okno a volaly:

„Já jsem svatá Barbora

Dřevo nesu ze dvora

Z půdy nesu sáně

Děti, hurá na ně“

Dívky na vdávání si pak uřízly štěp třešňové větvičky a dali ji do vody. Větvičce začala rašit poupata a na Štědrý den pak rozkvetla. Nevěstě na vdávání to mělo symbolizovat, že se do roka vdá:

„Třešňová větvička

Ještě je maličká

O Barborce trhaná

Na Štědrý den

Poví mi jen

Komu budu milená“

To souviselo s legendou o svaté Barboře, která se narodila na přelomu 3. a 4. století v řecké Nikomédii (dnešní turecký İzmit) a byla dcerou urozeného pohanského šlechtice (proto se jí říká Barbora = barbarka). Otec ji chtěl provdat za bohatého knížete, Barbora se ale mezi tím seznámila se slavným křesťanským filosofem a knězem Origénem (který mimochodem jako jeden z mála křesťanských filosofů připouštěl reinkarnaci), a ten ji tajně pokřtil. V době, kdy pro ni otec stavěl palác, musel odjet z města. Barbora se mezitím domluvila se stavbyvedoucím, a na znamení toho, že je křesťanka, nechala na věži paláce udělat tři okna: za Otce, Syna a za Ducha svatého. Její otec po svém návratu zjistil, že je křesťanka, rozlítil se jako blesk a setnul Barboře hlavu. Za to do něj obratem uhodil blesk – ale Barbora se nevdala, a tak je patronkou svobodných dívek.

7. prosince, den po svatém Mikuláši (který se slaví v předvečer jeho svátku 6. prosince a za jehož tradicí stál svatý biskup Mikuláš z Myry, také Řek žijící ve stejné době také na území dnešního Turecka. Mikuláš se doslechl, že jeden chudý otec chce prodat své dcery do nevěstince, šel, a všechno co měl, tomu muži zastrčil za okno, aby mohl muž důstojně žít a upustil od svého úmyslu) na Podřipsku, Kolínsku a Mostecku (tedy i tam kde se mluvilo německy) chodil svatý Ambrož. Měl dlouhou bílou košili, na hlavě černou špičatou čepici se závojem, aby mu nebylo vidět do tváře, a v rukou nesl uzlík se sladkostmi a dlouhé koště polepené papírem. Za soumraku se děti sešly u kostela, na Ambrože začaly pokřikovat, ten je za to honil. Sem tam utrousil sladkost, ale dítě, které ji zvedlo, se pokusil vyplatit metlou.

Tenhle cukr a bič byl asi odrazem skutečného Svatého Ambrože (pojmenovaného podle pokrmů řeckých bohů ambrózie, který byl opět ve 4. století vysokým římským politikem, zároveň byl ale zbožný křesťan, který rozdal vše, co měl, chudým, a stal se za to biskupem v Miláně – načež z církevní autority donutil císaře Theodosia k pokání za vyhlazení sedmi tisíc obyvatel Soluně... takové kněží bychom dnes potřebovali).

O pouhý den později, 8. prosince, na jižní Moravě (zejména na Valašsku a Hané) obcházela matička svatého Mikuláše neboli Mikuláška, která byla jakousi „kontrolorkou plnění“ (ačkoli její pláč zřejmě archetypálně vychází ze smutku Panny Marie, ostatně její den nadchází v předvečer Neposkvrněného početí Panny Marie). Byla oblečena do bílých šatů, vlasy měla z konopí a přes hlavu přehozenou plachtu, ruce košík prut a zvonek. Chodila (někdy i s andělem) do chalup, kde byly malé děti, prutem zašlehala po okně, bědovala, že svého syna zmeškala a všech se vyptávala na to, kudy šel. Když se dozvěděla, že někde nebyl a že jsou tam hodné děti, obdarovala je – ale někde rodiče naopak strašili zlobivé děti, že jim Mikuláška dárky, které dostali od Mikuláše, zase sebere. V lidovém folkloru se dodnes zachovala ve známé písni:

„Mikuláš ztratil plášť,

Mikuláška sukni,

hledali, nenašli,

byli oba smutní.“

13. prosince, slavili naši předkové svátek svaté Lucie. Svatá Lucie žila (opět na přelomu 3. a 4. století) ve starém Římě se svou matkou, která byla vdova, trpící těžkou nemocí. Lucie se za ni často modlila, a to tak dlouho, až se její matka uzdravila. Lucie pak z vděčnosti rozdala celý svůj majetek chudým. Když se pak o ni podle legendy ucházel nápadník, který byl pohan, než by si ho vzala, raději si vypíchla obě oči. Panna Marie jí pak podle pověsti dala oči nové, ještě krásnější. Podle toho dostala Lucie své jméno (latinsky Ta, která vidí světlo) a stala se také patronkou slepých.

Na její svátek obcházely naší zemí lucky, postavy, zabalené do bílého plátna s pomoučeným obličejem a ptačím zobákem, kontrolovaly pořádek, neposlušné děti, dodržování půstu, a hlavně štědrost hospodyň. V ruce mívaly dřevěný nůž a hrozily všem nestřídmým, kdo se o štědrovečerní večeři přejedí, ale žebrákům nic nedají, že jim rozpárají břicho a vycpou jim ho hrachem. Těm, kteří byli dobří, ale nadělovala z košíčku. Někdy se jí také říkalo Štědrá, Klovcová, Šťouchavá bába, Vrtibába nebo Perchta, a mužům, kteří měli tuto roli, se říkalo Cemperák nebo Cempírek (milovníci literatury si jistě vzpomenou, jak spisovatel Jan Cempírek cemperácky propíchnul korektní způsoby hodnocení umění, když si vymyslel fiktivní českou spisovatelku vietnamského původu, s jejíž identitou za knihu, kterou sám napsal, jak předpokládal předem, získal první cenu Knižního klubu za rok 2009…). Do dnešních dnů se ale svatá Lucie zachovala jen v lidové pranostice:

„Svatá Lucie noci upije,

ale dne nepřidá.“

Poslední adventní zvyk se odehrával ještě 24. prosince dopoledne, kdy Ometák s Ometačkou obcházeli domy a lidem v jejich domácnostech ometali plotnu, aby na ní celý příští rok bylo co vařit (i to by se nám v současné době hodilo) – za což žádali koledu.

Všechny tyto kvality (proroctví, obdarování hmotné i duchovní) se koncentrovalo do Štědrého večera, který (stejně jako na Velikonoce Velký pátek) měl pro naše předky mysteriózní kvalitu průhledu dovnitř či do budoucnosti, posunu věcí, s nimiž se v běžném roce nedalo hnout. Často to bylo spojeno s obřady, které na některých místech (například v tehdy německy mluvící obci Oberufer, což je dnes čtvrť Bratislavy 2 Prievoz) v podobě mysteriózních her o narození Páně uchovaly až do 20. století. V lidové tradici se štědrovečerní kontemplativní dispozice projevovala především snahou nahlédnout do budoucnosti: věštilo se z díry v ledu, z rozříznutého jablíčka, svíček, plujících na oříšcích, či z ulitého olova, vzácné možnosti dne se odrážely v lidových mýtech o otevírajících se pokladech, které mají symbolizovat poklady duchovní. V lidové, ohlasové i umělé literatuře se kromě motivů průhledu do budoucnosti (např. balada Štědrý den od Karla Jaromíra Erbena) objevuje i archetypální motiv člověka, který na Štědrý den usnul, prospal jej, a jeho sen mu zásadně kvalitativně změnil život (viz divadelní hra Josefa Kajetána Tyla Jiříkovo vidění). Mnohé z těchto kvalit Štědrého dne však podle tradice vykazovaly celé Vánoce až do svého tradičního konce na Tři krále (6. ledna).

Obdarovávání hmotné pak bylo v oblastech katolických (konkrétně u Čechů, Slováků, Rakušanů, Maďarů, jižních Poláků a Němců) doménou Dítěte Ježíše, kterého si naši předkové představovali buď nehmotného, nebo v přibližné podobě Pražského Jezulátka (jak je v hlavách dětí i dospělí obnovuje spolek Náš Ježíšek), v oblastech protestantských pak Vánočního skřítka, přičemž mezi folklorními oblastmi vlády těchto dvou bytostí například v Německu vede jasná čára, trvalejší, než někdejší hranice mezi západoněmeckým a východoněmeckým státem.

Výjimkou (jak se v tento čtvrtek 22. prosince v 9 hodin a v pátek 23. prosince o půlnoci dozvíte z rozhovoru se mnou v Radiu Proglas v pořadu Na stole je téma) je folklorně neskutečně rozmanitá historická země Lužice, kde v rámci dnešního Německa tamní slovanské obyvatelstvo obdarovávají hned tři folklorní archetypy: buď Boží dítě v podobě dívky ve svatebních šatech, nebo laskavý červený Vánoční muž podobný svatému Mikuláši, ale někde i černý Vánoční muž, který s metlou v ruce připomíná někoho mezi naším mikulášským čertem, svatým Ambrožem, Cemperákem a Ometákem.

Role soudce, který dobré odměňuje a trestá zlé, v lidových představách našich předků korespondovala s archetypem vousatého starce s kápí na hlavě, boha Odina (Wodana), u Slovanů Velese a u Románů vzdušného vozataje Merkura. Tento archetyp, o němž jsem se už zmínil, dnes ve Francii naděluje jako Otec Vánoce, v německých protestantských oblastech jako Vánoční muž, ve Skandinávii jako Vánoční skřítek, v Rusku jako Děda Mráz a v Nizozemí jako Sint Nicolaas, zkráceně Sinterklaas. Americká kulturní oblast, která, stejně jako každá koloniální oblast, žije především z importu, si tuto bytost adoptovala pod jménem, vycházejícím ze zkomoleniny holandského Sinterklaase: Santa Claus, což je zvláštní hříčka vzhledem k tomu, že Santa znamená italsky a španělsky Svatá, a Claus je německá zkrácenina jména Nicolaus, Mikuláš.

O krizový vývoj této bytosti se zasloužil americký voják Henry Beekman Livingston (1748 – 1828), který jej ve své básni Account of a Visit from St. Nicholas (1828) umístil do Laponska, do výbavy mu dal spřežení sobů, a poslal ho rozvážet dárky. Představa magické figury, vnucující dětem zářivé balíčky s jinak neprodejnými produkty uvnitř, časem zaujala Livingstonovy krajany na pozici copywriterů, a tak Santa Claus prošel v USA od roku 1915 několika reklamními kampaněmi, které vyvrcholily v roce 1931 masivní reklamní kampaní společnosti Coca-Cola. Tehdy s konečnou platností získal svou dnešní kanonizovanou podobu s červenou čepicí s bambulí a bílým vousem z vaty, a konzumní kontext, který je přímo protikladný ke smyslu adventu a Vánoc. V této podobě dnes archetypální hybrid válcuje folklor a podvědomí dětí i dospělých celé Amerikou globalizované Zeměkoule a nabourává dětem stovky let zažité tradiční archetypy do té míry, že například i k mnoha českým dětem v jejich představách devatenáct dní po příchodu tradičního Svatého Mikuláše přijíždí z Laponska – kde děti zatím věří na vánočního skřítka Joulupukkiho.

Přestože i některé naše národní zvyky jsou dány reklamními kampaněmi (například zvyk jíst ke štědrovečerní večeři kapra je dán geniálním reklamním nápadem českých rybníkářů na přelomu 19. a 20. století), měli bychom právě tam, kde můžeme, tedy kde se život člověka teprve utváří (tedy v původní rodině, kde prožívá své dětství) postavit hráz apokalyptické potopě, která dělá z nejniternějších a nejkrásnějších dnů, na které se pak po celý život vzpomíná, pravý opak toho, proč vznikly – globální bakchanálie komerce, marketingu a konzumu.

Zdroj: Adventní zvyky českých zemí, Wikipedia

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc