Bezchybnou pověst milované legendy mohla spasit jedině smrt? aneb Mravnost nade vše. Tajnosti slavných
19.12.2022
Foto: Se svolením Národní divadlo - Jaromír Svoboda (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Alena Jančaříková jako Živa v pohádkovém poetickém dramatu Julia Zeyera Radúz a Mahulena
FOTO Vzor důstojnosti a solidnosti a mladá milenka? Nepřijatelné! Pseudomorálka režimu vzala zbožňovanému herci životní lásku a dvěma malým dětem matku. Prý to byla sebevražda!
Nemůžu si pomoct, tahle tragédie se opravdu udála, přestože na první pohled působí, jako by ji kdosi inscenoval podle scénáře tria legend prvorepublikových komedií Hugo Haase, Otakara Vávry a Martina Friče. I v socialistické společnosti totiž platil titul jejich nestárnoucího filmu Mravnost nade vše. Kdo byl na očích veřejnosti, měl morální povinnost dodržovat pravidla, do nichž mladá milenka a nemanželské dítě rozhodně nezapadaly. Tím spíš, když byl Jaroslav Marvan vzorem zodpovědnosti a déle než třicet let ženatý!
S Jaroslavem Průchou v roce 1954 ve válečném dramatu V. V. Ivanova Obrněný vlak
Přirozený talent
Jeho osudová láska, krásná plavovláska Alenka Smíšková, se narodila 13. září 1927 v Jizerním Vtelně nedaleko Mladé Boleslavi jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Osud jí dal do vínku přirozený herecký talent, navíc krásně zpívala a odmalička byla rozhodnuta stát se herečkou. Po absolvování střední školy začínala v roce 1944 v Secově divadelní společnosti, pak tři roky působila každou sezónu na jiné scéně, od Uherského Hradiště přes Český Těšín a Kroměříž až po Hanácké divadlo v Přerově. V roce 1948 nastoupila do angažmá v Ostravě už s manželem, o pět let starším Rudolfem Jančaříkem. O rok později společně přešli do Plzně, v roce 1950 se jim narodil syn Tomáš a o dva roky později ještě Petr. A tak se do západočeské metropole s mladou rodinou stěhovali i Alenini rodiče, aby se měl kdo o jejich syny po večerech postarat.
Na vedlejší koleji
Zatímco Alena zářila na jevišti, její manžel stále více propadal alkoholu, což se začalo projevovat i v práci. Zapomínal texty, takže dostával stále méně příležitostí, a po pár letech nakonec skončilo manželství rozvodem. Z Plzně do Prahy to není tak daleko, aby si v metropoli nové vycházející hvězdy nepovšimli. Pražskému publiku se Alena poprvé představila už v roce 1951 na jevišti Národního divadla jako Hanička v Jiráskově Lucerně, a pak dostávala role stále častěji současně s nabídkou stálého angažmá. Přijala ji ale až v roce 1953. Už o tři roky později ale její kariéru rázně přibrzdil nový ředitel činohry Otomar Krejča, který dával logicky přednost své manželce Marii Tomášové, takže Alena dostávala čím dál menší role. Přesto o odchodu z Národního divadla neuvažovala.
Se Soběslavem Sejkem v komedii L. N. Tolstého Není nad vzdělanost
Osudová Lucerna
Musela živit rodinu, takže často účinkovala v různých estrádách a jako konferenciérka na slavnostech a spolupracovala s rozhlasem. A každou volnou chvilku věnovala svým synům, o které pečovala babička s dědečkem v Plzni. S Národním divadlem ji kromě herectví spojovalo ještě další pouto, o němž se veřejnost dozvěděla až o mnoho let později. Už jako Hanička v Lucerně se setkala na jevišti s hereckou legendou Jaroslavem Marvanem, který zaskakoval v roli vrchního pána za Zdeňka Štěpánka. Důstojný, precizní a v podstatě velmi plachý, o šestadvacet let starší populární herec se zamiloval jako studentík. Zrodila se velká láska, která se pravděpodobně stala i poslední kapkou, kterou přetekl Alenin pohár trpělivosti s manželem Rudolfem.
Pohodlnost, nebo strach?
Seriózní Marvan byl už od dvacátých let ženatý s kolegyní z Národního divadla Marií, která byla jeho osvědčenou oporou. Láskyplně se o něj starala, báječně vařila a oddaně mu zajišťovala full servis. Doma mu nic nechybělo, záplavu citu zase nacházel u Aleny, která byla krásná, plná života, a navíc se kvůli němu vzdala přátel a ve všem se mu přizpůsobila. Byl zahleděný do sebe, pohodlný a svým způsobem i sobecký, takže se k řešení milostného trojúhelníku neměl. Možná se i právem obával reakce společnosti, která hlásala spořádaný manželský život. A později se ukázalo., že právem. K radikálnímu řešení se neodhodlal ani poté, co Alena otěhotněla. Přátelé jí prý tehdy radili, aby šla na potrat, protože tajná milenka a nemanželské dítě by nenávratně poškodily Marvanovu pověst. Alena si ale nedala říct a 19. srpna 1960 porodila dceru Alenku, která dostala příjmení po otci – Marvanová.
S Josefem Pehrem v středověké frašce Jiříkovo vidění
Mezi dvěma domovy
Po desetiletích bezdětného manželství se Jaroslav Marvan stal v téměř devětapadesáti letech konečně otcem a jeho milovaná žena Márinka několikrát ztratila glanc. Marvan ale dál pendloval mezi dvěma domácnostmi, vyčkával, otálel, nikam nespěchal… A tak nakonec ustála situaci s noblesou. Manželovu lásku k mladé herečce přijala jako fakt a nikdy mu nebránila, aby se stýkal se svou dcerou. Nakonec ale přece jen pravda vyšla najevo a straničtí funkcionáři označili neobvyklý trojúhelník za nemravný život. Dokonce Marvanovi za trest pozastavili na deset let udělení titulu národní umělec a dočkal se ho až u příležitosti svých sedmdesátin v roce 1971. I poté ale tak dlouho váhal dvojí život radikálně změnit, až za něj rozhodl osud. Nebo někdo jiný?
Zmařená šance
Počátkem šedesátých let se Aleně konečně začalo v divadle blýskat na lepší časy. V létě 1961 se stal šéfem činohry Josef Maršálek, kterého znala z angažmá v Kroměříži a později v Ostravě. V prosinci 1961 dostala mimořádnou příležitost. Měla oficiálně přivítat v Zlaté kapličce členy činohry polského Národního divadla, kteří přijeli do Prahy hostovat, a za tuto akci jí byla slíbena i velká role. Moc se prý těšila, pečlivě si chystala sváteční šaty… Ráno 3. prosince pro ni přijel do pražského Braníku divadelní vůz, řidič se ale na ni nedozvonil, a tak za ní ředitel poslal několik kolegů. Ti nakonec vyrazili dveře a našli ji mrtvou. V bytě byl cítit plyn, takže policie případ uzavřela jako sebevraždu, což v kontextu s příležitostí, která v ten den mladou, krásnou a talentovanou trojnásobnou matku čekala, nedává ani trošku smysl.
V roce 1957 v hře norského dramatika Nordahla Bruna Griega Porážka
Utajená vražda?
Teprve v roce 2004 vydala Alenina mladší sestra Eva Viktorinová ve spolupráci s novinářkou a spisovatelkou Marií Formáčkovou knihu, nazvanou Jaroslav Marvan – Osudová láska a utajený otec, příběh skoro detektivní. V ní se přiklonila k verzi, že v osudný den brzy ráno kdosi Alenu navštívil. Došlo k zápasu, Alena upadla do bezvědomí a neznámý a nejspíš také nezvaný návštěvník pustil plyn. Proti oficiálním výsledkům vyšetřování se maminka Anežka Smíšková odmítla odvolat, protože se především musela postarat o její tři děti. Alenin pohřeb vypravilo Národní divadlo, s péčí o její děti pomáhala babičce teta Eva a za Alenkou jezdil pravidelně až do své smrti v roce 1974 tatínek Jaroslav Marvan. Syn Tomáš se stal později režisérem a Petr populárním moderátorem. Nejmladší Alena se nyní jmenuje Poleníková a stala se učitelkou. Jak a proč Alena opravdu zemřela, to se nejspíš už nikdy nedozvíme.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Blesk, Eva Viktorinová, Marie Formáčková: Jaroslav Marvan – Osudová láska a utajený otec, příběh skoro detektivní)
Vložil: Adina Janovská