Osud je prevít, někomu nedá pokoj celý život. Jiří Štěpnička zase pocítil jeho ostré zuby. O kom se mluví

Foto: Se svolením FTV Prima

Popisek: Jiří Štěpnička jako primář Bojan v seriálu Modrý kód

Pád pod tramvaj a monokl přes celou tvář, to je pro společenské rubriky tučné sousto. Zvlášť když se to stane pětasedmdesátiletému herci, který stále dokáže ztvárňovat šviháky s neodolatelným šarmem.

Jiří Štěpnička nepatří k hercům, kteří by veřejně pitvali své soukromí. Ostatně v jeho generaci si stálí bardi Národního divadla na takovou popularitu obecně příliš nepotrpí. A tak až nyní, když se mu stala ošklivá nehoda, se svým trápením se svěřil. A člověku nezbývá než přemýšlet, jak záludně si osud umí s některými životy pohrávat. Nabídne osvobození, klid, a vzápětí zase hodí klacek pod nohy.

Šípková Růženka:

Býval skoro akrobat, teď se mu točí hlava

Připomínat jeho pohnuté dětství je asi zbytečné. Příběh jeho matky, slavné prvorepublikové hvězdy Jiřiny Štěpničkové, je dobře známý mimo jiné i díky filmu Viktora Polesného Past, který její pokus o překročení státní hranice s tříletým synem v náručí, následné zatčení, odsouzení a desetiletý pobyt ve vězení dost přesně zmapoval. Malý Jiří byl nejprve umístěn v dětském domově a trvalo půl roku, než ho jeho otec, profesor výtvarného umění Jan Samec, odtamtud dostal do péče. Z nedobré zkušenosti si ale pro život přece jen něco odnesl. V jednom z rozhovorů vzpomínal, že v domově s ním byly také děti cirkusáků, a on se od nich naučil mrštným pohybům, a hlavně tomu, jak bez úhony přečkat nejrůznější pády. „Se mnou tam byly také cirkusácké děti a čas jsme trávili tím, že jsme vytahali matrace ze všech postelí a skákali na nich salta. Díky téhle průpravě jsem pak v těchto pohybových soubojích vyhrával i nad brněnskými kolegy, protože jsem třeba uměl padat ze schodů, aniž bych si co udělal, což nikdo jiný neuměl.“

Tuhle pohyblivost si zachoval do pozdního věku. Jistě se snoubí s přirozenými vlohami a pečlivostí, s níž si udržoval tělesnou kondici. Věk a nepohoda si ale vybírají své. Před několika dny tak utrpěl ošklivý úraz, když se mu na ulici zamotala hlava a upadl před přijíždějící tramvaj. Potloukl se v obličeji, a protože se to nedalo skrýt, svěřil veřejnosti nejen co se mu stalo, ale také proč. Teprve tehdy se lidé dověděli, že před nedávnem ovdověl a postrádá svou ženu natolik, že se cítí nedobře a občas jako by ztrácel půdu pod nohama.

Modrý kód:

Dospívání na Malé Straně

Jeho osudy se zamotal ještě několikrát. Když mu bylo třináct, maminku propustili z vězení a on se za ní stěhoval z Karlových Varů do Prahy. Prý to nijak neprožíval, protože za maminkou jezdil s otcem každého čtvrt roku na návštěvu do pardubické věznice, takže ji dobře znal. Život v Praze jim pomáhali zvládnout strýčkové, o první bydlení se jim postaral režisér Martin Frič. Pak se stěhovali do nuzného příbytku bez vody a topení, který se nicméně nacházel na Nových Zámeckých schodech. Malá Strana měla v šedesátých letech ještě své pravé lokální kouzlo, bydleli zde herci, filmaři, výtvarníci. O co skromnější byly materiální poměry, o to intelektuálně bohatší bylo prostředí, v němž Jiří od března roku 1960 vyrůstal.

„Začal jsem se pohybovat mezi těmi nejlepšími osobnostmi té doby. To není vytahování, já si to tehdy ani neuvědomoval, prostě to tak bylo. Jan Werich, Mac Frič, Jan Zrzavý, Jan Bauch pro mě byli strejdové, Jiřina Šejbalová teta,“ zavzpomínal. „Žiju z toho, co jsem od nich získal, dodneška. Stejně tak dodneška žiju z toho, co tady bylo k vidění. Byl to neuvěřitelný vzmach, ať šlo o divadlo, výtvarné umění, architekturu, pantomimu. V té době sem jezdil Dürrenmatt, Sartre, Comédie Francaise, nejslavnější britský režisér Peter Brook byl uchvácen Macháčkovou inscenací Jindřicha V., chtěl s tím pozvat Národní divadlo do Londýna. Viděl jsem tady nepřekonanou Felsensteinovu inscenaci Lišky Bystroušky. Když tohle vyprávím, tak se mě kolegové, kteří jsou třeba jen o čtyři roky mladší, ptají, kdy že jsem se to narodil.“

Přes matčin politický škraloup se v šedesátých letech přece jen uvolnila atmosféra, takže mohl studovat na prestižním Nerudově gymnáziu, kde byli jeho spolužáky třeba bratři Štěpánkové, a později také na DAMU. Poté nastoupil do divadla v Hradci Králové. Tam už ale začal zakopávat o nástup normalizace. A protože byl nekompromisní, odešel do Brna, kde málem zakotvil natrvalo. Opět ale se svým původem a názory narazil a před vyhazovem ho zachránil přímluvou jen kolega Svatopluk Skopal. V roce 1974 přišla nabídka z Národního divadla. Taková se tehdy neodmítala. Jenže Zlatá kaplička se od dob, kdy zde kralovala jeho matka, hodně změnila, normalizace vrcholila.

Blackbird:

Peripetie v Národním divadle

„Kromě nepříjemných osobních peripetií byl problém v tom, že po divadelní stránce přestalo být Národní vlajkovou lodí. Repertoár byl naprosto zaměnitelný a herci taky. Najednou bylo jedno, kdo a co v jakém divadle hraje,“ říká. Přesto se nepřidal ke kolegům, kteří v několika vlnách Národní divadlo opouštěli, protože se nechtěli srovnat se změnami ve vedení, v repertoáru a ve stylu divadla. Jiří zůstal a stále hraje. I když kritický je i k současnému stavu: „Bohužel se nezachovalo to, co bylo v Národním divadle po desetiletí zakotvené a dodržovalo se. Dřív bylo naprosto samozřejmé, že na repertoáru byla představení, na která mohli chodit rodiče nebo prarodiče s dětmi. Byly to zároveň výborné hry. Vzpomínám třeba na Tylovu veselohru Středem země do Afriky, kterou režíroval Radovan Lukavský. Nebo kolikrát jsme odpoledne hráli Lucernu! Dneska třeba sám moc nevím, na co bych vzal vnoučata.“

Noví šéfové mají na věc jiný názor, ale jak můžeme sledovat, převratné změny k moderně nějak moc naší první scéně nepomohly. Jiří Štěpnička na to ale má svůj, tak trochu pragmatický názor. Už před jedenácti lety řekl: „Byly doby různé i hrůzné, nepříjemné situace i pokoření, ale vždycky jsem si řekl, že jsem Národnímu divadlu odevzdal tolik práce, že i kdybych pár let kolem toho divadla jen chodil a bral za to peníze, tak bych neměl špatné svědomí. Ano, mnozí kolegové, i slavní, tady lidově řečeno práskli dveřmi a mysleli si, že se stane bůhvíco, a ono se nic nestalo. To jsem měl také vždycky na mysli, a tak jsem o odchodu nikdy intenzívně neuvažoval.“

S tímto názorem přežil dalších jedenáct let a na třech jevištích Národního divadla ho můžeme vídat stále. Aktuálně v čerstvě premiérované dramatizaci románu Karla Čapka Hordubal. A protože pro Jiřího Štěpničku je práce v divadle podstatnou částí života, hrál i s ošklivým monoklem po nedávném úrazu. Jen požádal, aby před představením bylo divákům oznámeno, proč tak hrozně vypadá. Herec tělem i duší.

Hordubal:

Epizoda s Gottwaldem

Občas se stále ještě připomíná, že Jiří Štěpnička si poněkud ušpinil pověst tím, že přijal roli Klementa Gottwalda v televizním normalizačním seriálu Evžena Sokolovského. Právě tento režisér ale patřil k těm, s nimiž si herec v televizi nejlépe rozuměl. Sokolovský si nikoho jiného v této roli neuměl a nechtěl představit, a tak Štěpnička po značném váhání přijal. Litoval toho tehdy a lituje toho dodnes, jenže kdo ví, co by s ním bylo, kdyby roli odmítl. Nejspíš by si pěkně dlouho neškrtl, v té době si on, se svou minulostí a názory, nějaké vyskakování moc nemohl dovolit. Můžeme si o tom myslet cokoliv, on může litovat, ale jak sám říká, nic už na tom nikdo nezmění. Jiří Štěpnička má ovšem na kontě mnoho zajímavějších teleizních a filmových rolí a v televizi rád natáčí dodnes, takže jsme ho mohli vídat třeba v seriálu Vyprávěj jako milovníka krásných žen a v Modrém kódu zase jako důstojného lékaře a milujícího manžela. To druhé bylo realitě podstatně blíž.

Gottwald:

Manželství bez potlesku

Nebýt oné nehody, o paní Janě Říhové bychom se nejspíš nedověděli zase nic. Přitom s Jiřím Štěpničkou prožila nádherných 57 let. Poznali se na gymnáziu, a jak herec líčí, zprvu se nesnášeli, protože ona byla šprt a on flákač. Doby nenávisti si tedy odbyli, ještě než se dali dohromady, a pak už prožili celá léta v souladu. Z manželství vzešly dvě děti, dcera a syn. Ani ti ale nebyli ve vleku osobnosti slavného otce, už protože manželka si ponechala dívčí příjmení a děti se jmenují po ní – Říhovi. Herec ovšem přiznává, že nikdy nebyl příliš pečlivý a vychovávající otec a není ani moc starostlivý dědeček čtyř vnoučat. Tuto část společného života měla vždy na starosti paní Jana, on odcházel do divadla, na natáčení do televize a do filmu, do rozhlasu, dabovat, nebo se učil role.

„Nemyslím ani, že jsem byl moc dobrý otec. Rodinu nesmírně ctím, je to pro mě ta největší hodnota, ale že bych se nějak aktivně zapojoval do výchovy, tak to ne. Rodičovské ambice jsem neměl. Je mi naopak líto dětí, které rodiče někam protlačují. To nenávidím.“ Ani jedno z dětí tedy nepřičichlo k divadlu, dcera je právnička a syn lékař. Celá rodina nyní oplakává maminku. Jiří Štěpnička o sobě říká, že ač nebyl vychovávající otec, je rozhodně patriarchální typ, kterému je dobře, když má celou rodinu pohromadě. Vánoce budou letos smutné, ale přejme mu, ať je stráví v kruhu rodinném, kde nejlépe nabere znovu sílu.

Zdroj: Kafe.cz, Nasehvezdy.cz, CSFD, Novinky.cz, Deník.cz, Showtime

Vložil: Ela Nováková