Lada nebyl jen malíř betlémů. Včera ho cenzurovali nacisti, dnes politická korektnost. Svět Tomáše Koloce

Josef Lada. Ve středu uplynulo 65 let od jeho smrti, dnes 135 let od jeho narození. Vrcholnou popularitu v umělecké komunitě a v lidových vrstvách si zažil za svého života, svůj druhý, komerčně využitý život jeho dílo ovšem prožívá až dnes. Zvlášť před Vánoci. Motivy z něj se objevují pomalu na každém druhém českém výrobku, určeném do českého nákupního košíku. Přitom Josef Lada byl jedním z mála umělců, kteří ve své tvorbě dokázali nahmatat a vytáhnout na světlo génia české národní poetiky a humoru, a to nejen jako kongeniální ilustrátor a jeden z těch, kdo „prostřelili“ do světa Josefa Švejka, ale také jako spisovatel-satirik, který se v něčem dostal i dál, než jeho přítel Hašek sám. Jedním z razítek hodnoty díla Lady-spisovatele je, že se dostal i do hledáčku novodobých „elfů“ - hlídačů politické korektnosti.

Hrusice, kostel svatého Václava, hastrmanská lípa u Hubačovského rybníka a hrad Mrač = zeměpisné body, které zná každý Čech. Ladové, rod, jehož jméno se podle výzkumu genealoga Zdeňka Hornera utvořilo buď v Martinicích u Votic, či v Novém Městečku (dnes součásti Čerčan). Kdysi zemanský, v těchto dobách už ale díky rozrodu (tj. generačnímu nárůstu příslušníků) poddanský rod přišel do Hrusic podle první zmínky v místní kronice v roce 1651. Šlo nicméně o velké sedláky, jejichž majetek se ale s postupujícími generacemi opět drobil, takže zatímco pradědeček Josefa Lady Jan Josef (1797-1857) byl jako movitý sedlák ještě hlavou obce, jeho vnuk (umělcův otec) Josef Lada starší (1847-1904) byl už pouhý švec. Což ovšem byla výhra, protože vydědění potomci statkářů (což byl osud Ladova otce, který byl sice potomkem rychtáře-starosty Jana Josefa, ale byl z nemanželského svazku jeho dcery Anny s neznámým partnerem) se často ani nedostali do učení a končili jako obecní pastýři či ponocní. Přezdívka budoucího malíře Pepík ševců byla tedy dána nejen profesí jeho otce, ale i tím, že Ladů, a dokonce i Pepíků Ladů, byly tehdy plné Hrusice.

Budoucí umělec se svým rodičům narodil až po čtyřicítce jako čtvrté a poslední dítě, přičemž jeho nejstarší bratr František byl o sedmnáct let starší. Narodil se do chalupy s udusanou hliněnou podlahou, po jejíchž zdech stékaly potůčky vlhkosti. Když sem v Ladově dětství přišla stonat jeho o šest let starší sestra Antonie, která se jako služka v městě nachladila při zimním nošení vody z kašny, dostala se do ještě horšího stavu a zemřela. Ladou tak často malovanou rodnou chaloupku tvořila jediná místnost, v níž jeho otec navíc provozoval své řemeslo, což zapříčinilo, že Lada jako půlroční batole spadl na otcův ševcovský nůž knejp a oslepl na pravé oko.

Jeho pohled na svět tím druhým byl ale neobvykle poetický. Když mu bratr z práce donesl za obrubou svého klobouku lesní jahody, trvalo malému Pepíkovi několik hodin, než se na kompozici zeleného klobouku a červených jahod vynadíval. Jak sám později vyprávěl, jako pasáček trávil celé dny z domu (tam získal zvláštní vztah ke zvířatům, které z něj později udělaly jednoho z nejlepších českých bajkařů), a tak pro něj byly práce u domu, jako sekání dříví a nošení vody, odměnou. Zároveň v dětství pokreslil jakýkoli kus papíru a začal vydávat ručně psaný a kreslený zpravodaj, který pojednával o tom, co se dělo v obci. Nešlo ale o žádné úřední zprávy či to, čemu dnes říkáme píár, ale už tehdy se v něm projevovaly satirické schopnosti:

 

„Když jsme šli na procesí, byla nás hrstka, dospělí kráčeli, děti kolem nich pobíhaly, a když se kolemjdoucí ptali, odkud jdeme, řekli jsme hrdě: Od nás. V Ouvalech byl oběd, tam jsme se napili piva, v Jirnech dozrály třešně, těch jsme se najedli a na cestě do Mstětic nám přišlo špatně a začali jsme vrhat. Mámy z toho měly strach, ale vůdce procesí je chlácholil: To nic, tady se bleje každej rok.“

 

Otec Lada chtěl naplnit malířské touhy svého syna, ale když se dozvěděl, že malíř není řemeslo jako každé jiné, kde je učedník na stravu a na byt a dostane za vyučenou, dal syna na malíře pokojů. Lada potom vzpomínal, že bez rodičovské podpory byl ve městě tak hladový, že byl vděčný za každou odhozenou kůrku po chlebech, kterými parta před nimi malířům čistila zeď. Otec uznal, že dekoratérství není řemeslo, jímž by jeho syn mířil k milovanému malování, a tak Lada přestoupil na knihařství, kde se díky tomu, že vázané knihy a časopisy často také přečetl, malíř a spisovatel poprvé umělecky vzdělával. Když ale za vyučenou dostal knihu, musel ji prodat, aby měl na stravu.

Jeho studium na uměleckoprůmyslové škole (kterou ovšem musel po třech letech stejně opustit pro záchvaty z přepracovanosti, ale jistě také pro konzervativnost tamní výuky) bylo realizovatelné jen proto, že od třinácti let začal publikovat v humoristických časopisech, kterých v tehdejší dvojjazyčné Praze (jejímž jediným multimédiem byl v roce 1901 biograf) vycházelo 39, a také protože České království bylo tehdy součástí c. a k. monarchie, kde bylo automatické, že komu se povede byť i jen trochu větší úspěch mezi pražským čtenářstvem, vyžádají si jeho práce časopisy z Vídně a z Německa. Stejným způsobem postupoval nahoru i Ladův přítel Jaroslav Hašek, jehož vyfabulované referáty o exotické zvířeně z časopisu Svět zvířat začaly překládat a přetiskovat německé zoologické časopisy.

Ti dva se spolu seznámili při práci pro časopis Karikatury a jejich poměr byl paradoxní. Zatímco většina národa zná Haška jako chudého synka vdovy po středoškolském suplentovi, Ladovi, pohybujícímu se sociálně po dokonalém spodku společnosti, přišel Hašek zprvu jako dobře živený bohém, kterého v nejhorším vždy zachrání maminka se svou vdovskou penzí nebo Haškovi četní středostavovští příznivci. (K nejskalnějším z nich patřil cestovatel ze známé pražské patricijské rodiny Alberto Vojtěch Frič, synovec vůdce revoluce 1848 Josefa Václava Friče a strýc filmového režiséra Martina Friče.) Když spolu ti dva začali v Dittrichově ulici mezi Karlovým náměstím a Vltavou bydlet, šlo i díky jejich shodnému naladění v humoru snad o první radostné období v Ladově životě.

Nešlo jen o recese na ostří nože typu dlouhých fiktivních hádek, při nichž oba občas zatkli četníci, kteří na jejich hru skočili, ale navzájem se zachraňovali. Hašek, který uměl vynikajícím způsobem vařit, nakoupil v době, kdy dostal honorář, do domácnosti dokonalé vybavení kuchyně a vstával ještě v noci, aby na trhu nakoupil to nejkvalitnější, co, jak říkal, je kolem osmé už pryč. Na druhé straně v době, kdy Hašek peníze neměl, dokázal Ladovi jako frekventant obchodní akademie napsat dokonalý účet za své služby, a když jednou Lada nesnědl neoblíbené jídlo, které mu Hašek uvařil, rýžový nákyp, Hašek na týden odešel, a po týdnu strčil hlavu do dveří s dotazem: „Tak budeš už žrát nákyp?“ Když Lada zavrtěl hlavou, Hašek se zas několik týdnů neukázal.

Lada však Haška také zachraňoval. Hašek uvedl Ladu mezi své nejbližší literární přátele, mezi něž patřil Franta Sauer (který mimo jiné proslul tím, že 3. listopadu 1918 zalhal veliteli pražských hasičů, že bratři Kramář a Klofáč ho posílají, aby hasiči sloup strhli, a oni to udělali), rekordman v oblasti ženského hnutí Gustav Roger Opočenský (otec herce Gustava Opočenského, známého jako prezident z filmu Ucho) a Zdeněk Matěj Kuděj (který proslul tím, že když mu po nástupu komunistického režimu jako zakázanému anarchistovi chtěl starý známý, komunistický ministr školství a kultury Zdeněk Nejedlý, znovu povolit veřejně publikovat, Kuděj ho poslal do…), a když Hašek v roce 1912 neudržel své manželství a byl na Vánoce sám, navrhl Lada (kterému ten rok také zemřela matka), že by se mohli pozvat někam do rodiny, a tak se pozvali k mamince Z. M. Kuděje:

 

„Mezi řečí se zeptala, zda je Hašek svobodnej nebo ženatej. Ženatej, řekl Hašek. A proč na tenhle posvátný večer nejste se svou rodinou? zhrozila se matička. Pro blbost, milostivá paní, řekl suše Hašek. Praštil jsem s tchýní vo zem. A jedl spokojeně dál.“

 

Na rozdíl od Haška, který si prožil svou vojenskou anabázi, díky níž se stal nejprve legionářem, a pak komisařem 5. armády rudých pro osvětu, zůstal invalidní Lada (který měl mezi umělci, kteří potřebují obě oči, ale mají od dětství jen jedno, jediný ekvivalent: v herci Borisi Rösnerovi) za války doma a potýkal se s cenzurou a se svou sedmnáct let trvající známosti s Hanou Budějickou, kterou si pro svou nepevnou existenci nemohl vzít. Zachránila ho až smrt Jaroslava Haška, kterému jednak už nemusel suplovat domov, a jednak za tím byl Haškův Švejk. O počátku svého spojení se Švejkem vyprávěl takto:

 

„Hašek po mně chtěl obálku na sešitové vydání Švejka. Když jsem ji nakreslil, líbila se Haškovi tak, že řekl, že bych za ni měl dostat 300 korun. 300 za tak pěknou obálku? žasnul Sauer. To nejmíň 500! Nakonec to ukončil Hašek, když nekompromisně bouchl do stolu a řekl: Dostaneš 1000! Pak jsem za ně, protože neměli ani vindru, musel zaplatit útratu.“

 

Byl to ovšem Lada, který jako literát vybral z na pokračování vydávaného a nedokončeného Švejka ty nejepičtější scény, které opatřil typickými ilustracemi, z čehož vznikl svého druhu komiks, který paralelně s českým vyšel i v německém vydání, čímž přispěl k triumfální cestě Švejka německy mluvícími zeměmi a později celým světem. To zpětně pomohlo Ladovi, aby se na Švejka (tedy na své příjmy z ilustrací Švejka) mohl konečně oženit. Za druhé světové války ovšem pro své spojení s dekadentním Švejkem naopak o své postavení v redakcích a nakladatelstvích přišel a maloval často jen za naturálie, jako byl hrnec sádla nebo pytel mouky.

Jeho rodinu, která se od svého založení nevzdálila z novoměstské čtvrti, zvané Moráň, pod Karlovým náměstím, ovšem na sklonku války čekala ještě hoší tragédie. Během osudného bombardování Prahy 14. února 1945 byli všichni příslušníci Ladovy rodiny v krytu, jen sedmnáctiletá mladší dcera Eva byla venku. Když uslyšela o bombardování, namísto aby se schovala, putovala ve strachu přes Prahu do krytu v domě Ladových a byla při něm zabita.

 

 

Malou náplastí Ladovi-umělci bylo, že se jeho dílu pro jeho všelidovost, pro spojení s Haškem, komunistou, který v roce 1923 zemřel včas, aby se po roce 1948 stal jediným skutečně povoleným satirikem (a jistě také proto, že se Lada při svém krutém sociálním původu nijak nebránil nově vznikajícímu levicovému režimu), po válce od nově centrálně řízené československé kulturní politiky dostalo opravdu všestranné podpory. Nejslavnější výtvarný umělec té doby Pablo Picasso se vyjádřil, že Lada je největší český génius, a vydání ve vyšších desítkách zemí a cizích jazyků se dostalo nejen jím ilustrovanému Švejkovi, ale i jeho pohádkám v čele s těmi o kocouru Mikešovi. Do němčiny je například překládal tvůrce Čarodějova učně, Malé čarodějnice a Loupežníka Osoblahy, liberecký rodák Otfried Preussler.

Lada byl umělec, který je pro své napojení na českého génia pokládán za dědice Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého (a vzhledem ke svým obrazům lidového folkloru i etnografa Karla Plicky a jeho Českého roku), k němuž se jako k učiteli hlásila nejen jeho dcera Alena Ladová (1925-1992), ale i ilustrátoři, jako Miloš Nesvadba a další. Ten byl i dědicem jeho typické satiričnosti, přítomné i v malbě. Neexistoval nositel titulu národní umělec, jehož nejznámějším námětem by byla (jako Ladův slavný obraz) Rvačka v hospodě u Sejků. Ta hospoda mimochodem patřila rodu, z něhož pocházel i strýc Jaroslava Dietla Rudolf Sejk, předobraz titulního hrdiny Dietlova seriálu Píseň pro Rudolfa III. (1968), který se ve svém žánru drží naprosto stejné haškovsko-ladovské satirické polohy jako Ladův obraz. Ta poloha se dá nazvat třeba kritika řízení světa z pohledu zdravého selského rozumu.

Ačkoli jsem se narodil dvě desítky let po Ladově smrti, byl jsem dítětem své doby. Josef Lada a první animátor jeho Švejka Jiří Trnka (mimochodem dva umělci, které za největší české malíře prohlásila znalkyně výtvarného umění a bývalá velvyslankyně Spojeného království v Česku Jan Thompson) byli těmi, kdo mě provázeli od dětství. Prvními knihami, v nichž jsem si jako batole listoval, byla Ladova Moje abeceda a kniha jeho dcery Aleny Dobré ráno na zahrádce, a seriály podle jeho knihy O kocouru Mikešovi a jeho přátelích a O chytré kmotře lišce patřily k mým prvním večerníčkům stejně jako Ladův betlém, jehož postavičky jsem si překreslil z knížky a podlepil papundeklem, dětský film Kaňka do pohádky, který svým způsobem nadčasově reflektoval situaci mé generace dětí, které jsou sice materiálně sanované, ale v panelákových bytech bez rodičů tráví smutné dětství, z něhož jim pomáhá kouzelná Ladova knížka, skrz niž se propadají do prostého, ale kouzelného světa Ladova dětství, plného přírody a rodinné pospolitosti.

 

Kocour Mikeš. Foto se svolením Supraphon

U Ladových antipohádek, jako byla ta O Popelákovi, v níž byly přehozeny rody a princezna pátrala po ženichovi, mi už tehdy připadlo, že je to spíš úsměv nad něčím, čemu ještě nerozumím. Tehdy jsem ještě netušil, že přijde doba, kdy budou vycházet podobné antipohádky, které to s přehozením ovšem budou myslet vážně, bez Ladova jemného satirického sebeúsměvu (v jeho případě zatím jen nad svým vlastním archetypem plachého muže, jehož si za manžela musí prosadit žena). Nejlépe potenciál Ladova satirického stylu dokázali využít normalizační autoři (kteří stejně tak využívali povolenosti a stylu Jaroslava Haška), například v televizní adaptaci jeho Nezbedné pohádky (1976). Nejen tím, k jakým rolím v titulcích přiřadili režimní tituly (viz přiložený obrázek v galerii), ale i samotným dějem, v němž ublekotaný obrčert Luciper (jinak předseda ZO KSČ v pražském Národním divadle Petr Štěpánek) posílá do světa „starého plesnivého čerta Belzebuba“ s upatlanými svářečskými brýlemi a kozí bradkou (člen vedení pražské DAMU, profesor Miloš Nedbal), který jede na nebeském kole vystřiženém z papundeklu, přičemž si rok před Chartou 77 zpívá tuto symbolickou písničku:

 

„Peklo, peklo, peklíčko, je v něm teplo, teplíčko, žádná práce, žádné zlosti, papáníčka do sytosti, peklo, peklo, peklo, peklo, co už tady hříšných duší změklo: Kdo má rád čmoud a smrad, je náš kamarád!“

 

P. S. Na mém nejoblíbenějším obrázku z Ladových Říkadel byl radostný snědý tatínek s plnovousem, tancující se svým děťátkem na pozadí vesnice, u kterého bylo lidové dvojverší:

 

„Zima byla, bláto bylo, cikáně se narodilo. Zima je, bláto je, cikáně se raduje.“

 

Uprostřed vždy nadávajícího českého etnika mi tento obraz přišel vzácně osvěžující, poukazující na existenci optimistického národa, v kterém je všechno jinak (podobně jsem miloval Ladovy obrázky indiánů). O to větší bylo moje ohromení, když se v roce 2010 objevila aféra se stížností romského aktivisty Václava Mika, který žádal, aby z Kocoura Mikeše byla vypuštěna satirická pasáž o „potulných cikánech“, kteří Mikeše chtějí sníst. Pan Miko nevzal v úvahu, že kniha byla napsána v roce 1936, tedy ještě před romským holocaustem, přibližně v téže době, kdy jeden z největších předválečných podporovatelů židovského národa Karel Čapek v povídce Zmizení pana Hirsche z Povídek z jedné kapsy napsal:

 

„A tihle tepicháři z Arménie nebo ze Smyrny přišli za ním, protože se s nimi dovedl tak po zlodějsku domluvit. Oni to jsou velcí gauneři, tihle Arméni; na ty si musí dát pozor i žid.“

 

Tehdy ještě neexistovala komerce, která Josefa Ladu a Karla Čapka ponížila na obchodní značky, které dobře prodávají jakékoli zboží, ale neexistovala ani politická korektnost, která dnes prohlásila za rasistu nejen kocoura Mikeše a jeho tvůrce Josefa Ladu, ale zcela protismyslně i Vinnetoua a jeho autora Karla Maye, a která na západě už mimo jiné docílila, že z naprosto stěžejní památky světové literatury, sedm století staré Božské komedie od Dante Alighieriho, musí být v nových vydáních vyškrtnuta postava proroka Mohameda. I přes svého času bouřlivou mikešovskou debatu doufám, že u nás se politické korektnosti díla národních klasiků, jako byl Josef Lada (která jsou mimo jiné i svědectvím zcela jiné doby, než je ta naše), zmrzačit nepovede.

Zdroj: Petra Všelichová: Co bubáci a hastrmani netušili, Luboš Hlaváček: Josef Lada, Radko Pytlík: Zpráva o Jaroslavu Haškovi aneb Toulavé house

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Josef Lada, Radko Pytlík, Jaroslav Hašek,