Politice nerozuměl a nic neuměl, přesto dokázal zvládnout všechno. Tajnosti slavných
14.12.2022
Foto: Se svolením TV Barrandov
Popisek: Věřili byste, že mu tehdy bylo teprve pětatřicet? Jaroslav Marvan jako ředitel gymnázia v romantickém dramatu Svatopluka Innemanna z roku 1936 Sextánka
VIDEO Co se mu nedostávalo na chlapských půvabech, to mnohonásobně vyvažovalo charisma a smysl pro humor. Vyhlášený puntičkář a perfekcionista měl rád klid a pořádek. A už před třicítkou vypadal jako pán v nejlepších letech.
Možná to bylo dáno módou období první republiky, která přidávala na pohled už i teenagerům nějaký ten rok či desetiletí navíc, spíš ale k tomu hodně přispěla jeho povaha. „Nesnášel kolegy, kteří zlehčovali svým osobním chováním a jednáním herecký stav. Bylo to ostatně patrné i na jeho zevnějšku. Byl vždycky slušně oblečený a upravený a jeho vystupování s tím vším dokonale harmonovalo… Nikdy nepociťoval potřebu upozorňovat na sebe na ulici maskou umělce. To si ponechával pro jeviště a pro kameru,“ napsal o Jaroslavu Marvanovi v jeho autorizovaných vzpomínkách, nazvaných Jaroslav Marvan: Nejen o sobě, jejich autor Petr Hořec.
U pokladny stál:
Neuměl nic, ale zvládl vše
Skvělý herec s mimořádně plachou duší dokázal přežít se ctí ve třech režimech včetně toho nejkrutějšího, nacistického. Politice nerozuměl, takže odváděl vždy perfektní výkon, ať v pozadí projektu stála ta či ona ideologie. Nikdy se nikomu nevnucoval, vždy si uchoval lidskou tvář a dobrou pověst a nikdy nikomu neublížil. V soukromí ale prožíval velká dramata, která začala vycházet najevo až po desetiletích. Tajemstvím jeho úspěchubyla střídmá gesta, zasmušilý výraz a velmi civilní projev. Pečlivý, přesný, zodpovědný, vždy stoprocentně připravený. Lpěl na minutové přesnosti, byl konzervativní a nerad měnil své návyky. Dokázal mistrně zahrát desítky povolání a profesí, přestože prý doma nedokázal ani zatlouct hřebík.
Nebe a dudy:
Všichni pěkně pohromadě
Narodil se 11. prosince 1901 a jeho rodný pavlačový dům v Milíčově ulici č. 4 stojí dodnes. A jak bylo tehdy v dělnických čtvrtích běžné, několik generací žilo pohromadě. Dědeček tu měl ševcovský koutek, babičku znaly všechny ženské z okolí jako spolehlivou porodní bábu. Měl staršího bratra Josefa, kterému šlo všechno, nač se podíval, od studia přes sport po ochotnické divadlo. A rodiče ho také často Jaroslavovi předhazovali jako vzor. Počátkem první světové války ale narukoval a po necelých dvou letech padl, což byla pro rodinu velká rána. Otec Leopold, který pracoval jako pošťák, chtěl mít syna takzvaně pod penzí, takže trval na úřednické kariéře. Jenže Jári miloval biograf a hrál s kamarády divadlo, v čemž ho podporovala jen maminka Marie, která pracovala od čtrnácti let jako hospodyně.
Právě začínáme:
První záskok
Z obecné školy pokračoval na žižkovskou reálku a poprvé stanul na jevišti už v roce 1918 řízením osudu. Chodíval tenkrát do Husova fondu dívat se, jak se připravuje inscenace Našich furiantů. Rychle mu utkvěly v paměti všechny monology, které pak po zkouškách parodoval v hospodě. A pak těsně před premiérou přišel představitel sedláka Šumbaly o hlas a jediný, kdo jeho roli uměl do posledního písmenka, byl právě Marvan. Měl strašlivou trému, hrát nechtěl, nakonec ho ale přemluvili. V roce 1920 byl jako čerstvý absolvent poslán na Podkarpatskou Rus do Užhorodu, kde se začal naplno věnovat ochotnickému divadlu. Po návratu do Prahy začal hostovat v Švandově divadle na Smíchově a brzy dostal nabídku stálého angažmá, jenže ji nepřijal, protože si nevěřil. Místo toho začal v roce 1925 pracovat jako výběrčí v Úvěrovém ústavu. Vybírat peníze od lidí se ale styděl, a tak požádal o pomoc přítele a bývalého spolužáka, malíře a spisovatele Josefa Čapka. Ten mu domluvil externí působení v Divadle Vlasty Buriana, které se za rok změnilo v stálé angažmá.
Železný dědek:
Protiklady, které skvěle fungovaly
Začátky u Buriana byly nejlepší hereckou školou, jakou si jen mohl přát. Stal se jeho sparing partnerem, byli jako oheň a voda, které se ale skvěle doplňovaly. Zatímco Marvan byl vždy precizní, stoprocentně připravený a text ovládal do puntíku, u Buriana, který byl králem improvizace, nikdy netušil, co z něj nakonec vypadne. Co se Jaroslavovi mu nedostávalo na chlapských půvabech, to mnohonásobně vyvažovalo charisma. Byl představitelem muže z lidu, s nímž se publikum snadno ztotožnilo, a jeho význam pro svá představení si zjevně brzy uvědomil i Burian, takže se Marvanovy honoráře po několika letech vyšplhaly z původních třiceti korun za představení až k závratné sumě patnácti tisíc za měsíc. Když se pak v roce 1943 rozhodl odejít do Vinohradského divadla, Burian mu dokonce nabídl novou smlouvu. Kolonka honorář v ní byla prázdná, záleželo jen na Marvanovi, jakou sumu do ní napíše. Přesto velkorysou nabídku odmítl.
(Pokračování v pátek 16. prosince)
(zdroj: Wikipedie, Národní divadlo, ČSFD, Petr Hořec: Jaroslav Marvan. Nejen o sobě, Český film, FDB, Praha neznámá, Blanka Kovaříková: Retro osudy, Česká televize, Katerina Nowa, Lucie Bártová: Známý neznámý Jaroslav Marvan, Český rozhlas, Jiří Tvrzník: Jaroslav Marvan vypravuje)
Vložil: Adina Janovská