Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kina minulého století jsem miloval. Album Ondřeje Suchého

10.12.2022
Kina minulého století jsem miloval. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Jméno této herečky by sotva někomu něco řeklo – název filmu však mnohým příslušníkům starší generace může být známý. Byla to pohádka… Ale o ní víc až později.

V Nuslích, kde jsem bydlel s rodiči a bratrem od svých šesti do dvanácti let, bylo tenkrát celkem pět kin. Nejblíže jsme to měli do kina Tatra, dál byla Morava, na Pankráci Revoluce. Někdy se chodilo do Sparty a Libuše.

Ani jedno z těch kin už neexistuje, jak mi potvrdili ve své pozoruhodné knize Zaniklý svět stříbrných pláten její autoři, bratři Miroslav a Jaroslav Čvančarovi. (Mimochodem, ta obsáhlá kniha, kterou vydalo v roce 2011 nakladatelství Academia, by neměla ani po letech uniknout pozornosti nostalgických filmových fanoušků.)

 

kino Tatra Nusle

Právě z knihy bratrů Čvančarových jsem si vypůjčil tuto fotografii, představující už zdevastované kino, které se na nedlouhý čas proměnilo v bar, diskotéku a ráj hracích automatů. Asi na těchto lákadlech nikdo z Nuslí nezbohatl, a tak šel po určité době k zemi celý dům.

V pražském kině Paříž byla tři dny před Silvestrem roku 1956 premiéra západoněmeckého filmu Luisa a Lotka, který byl natočen podle v té době už i u nás slavné knižní předlohy Ericha Kästnera. Příběh sester-dvojčat, jež byla v útlém dětství při rozvodu rodičů rozdělena, a tak o sobě vůbec nevěděly. Zcela náhodou se setkají na prázdninovém táboře, kde vymyslí rafinovaný plán, jak své rodiče dát opět dohromady – před návratem domů se vymění. Na uvedení filmu v Nuslích jsme si museli nějaký čas počkat. Vzpomínám, jak jsme na něj šli s bratrem právě do kina Tatra. A také si vzpomínám, že jsme tam seděli na balkóně, a pamatuji si dodnes legrační absurdní větu ze snu jedné ze sester, která onemocněla a v horečce viděla tatínka, jak pobíhá po bytě s náručí plnou chlebů a křičí: „Máme moc chleba, děti musí jít z domu!“

Film Luisa a Lotka, podobně jako knížka, měl u nás tehdy značný úspěch a myslím, že z nás, dvanáctiletých kluků, bylo hodně do obou děvčátek zamilovaných.

 

Luisa a Lotka

S dvojčaty vyšla spousta pohlednic – tahle je jedna z nich

Přestože od roku 1950, kdy byl film natočen, uplynulo hodně vody, zvědavost mi nedala, a tak jsem před časem zkusil po osudu obou sester zapátrat. Byl jsem o to víc zvědavý, neboť jsem četl, že sestry žádné rozhovory nedávají a že každá žije se svojí rodinou v ústraní. O to větší jsem měl radost, když jsem zjistil, že obě herečky, Isa a Jutta Güntherovy (kterým bude na jaře v příštím roce 85 let), si užívají zaslouženého odpočinku. Isa, představitelka Luisy, žije v Kolíně nad Rýnem a Jutta, představitelka Lotky, bydlí v Mnichově.

A právě paní Juttě jsem měl příležitost položit písemně pár otázek a popsat jí, jaký měl jejich film svého času v Československu u dětí úspěch.

1) Jaký jste tehdy měly ohlas na tento váš film?
2) Stýkaly jste se s jejím autorem Erichem Kästnerem, který byl i autorem scénáře?
3) Věděly jste, že se film Luisa a Lotka s úspěchem promítá i u nás?
4) A navštívily jste někdy Československo?

Paní Jutta byla mile překvapená a odpověděla:

„Mockrát Vám děkuji za Váš dopis, který mě opravdu velmi potěšil. Nejdříve odpovím na Vaši poslední otázku: Bohužel jsem ještě nikdy nebyla v České republice. Vaše země je prý velmi krásná, obzvláště Vaše hlavní město Praha – možná, že to ještě v tomto životě zvládnu.

A teď k dalším otázkám: Film Luisa a Lotka byl úspěšný u diváků na celém světě. Dokonce i v Japonsku se promítala dabovaná verze originálu. V Německu získal první Cenu německého filmu, udělenou po válce.

S autorem knihy Erichem Kästnerem jsme se samozřejmě znaly - to on si nás, společně s režisérem Josephem Barkym, vybral ze 120 dvojčat.

O tom, že se náš film v Československu dětem líbí, jsme nedvěděly…“

Isa a Juta pak hrály ještě v desítce dalších filmů, Juta navíc i hlavní roli ve švýcarském snímku Heidi, který měl rovněž u našich diváků úspěch. Jaký byl důvod, že se nakonec obě sestry ve svých 28 letech stáhly do ústraní, a v žádném dalším filmu se už pak ani jedna z nich neobjevila, to jsem se nedozvěděl.

 

Luisa a Lotka

„Fotku z filmu Luisa a Lotka s věnováním Vám s radostí posílám, samozřejmě ji podepíše i moje sestra, pokud ji mnou podepsanou zašlete,“ těmi slovy končila svůj dopis paní Jutta. Na to jsem si v duchu pomyslel: Jó, já tu fotku pošlu zpátky do Německa, ona se cestou někam zatoulá, a mně se tím navždy ztratí jedna z hezkých vzpomínek na dětství! Nic takového!

Na konci osmdesátých let jsem dostal nápad, vyjmenovat deset prvních filmů svého života. S odstupem času zjišťuji, že si stále častěji vzpomínám na filmy, které jsem tenkrát do té desítky nezařadil. Nevzpomněl jsem si na ně. Dnes bych ten filmový žebříček sestavil jinak. Samozřejmě že z pohádek, které jsme jako děti v první polovině padesátých let měly rády, by na prvním místě kralovala Pyšná princezna. Ale proč jsem zapomněl na ruskou pohádku Sadko, to si vysvětlit nedovedu. Mistrem-režisérem filmových pohádek byl (i v dalším desetiletí) Alexandr Ptuško. Vyhledal jsem si v internetové Filmové databázi, co se lze o Sadkovi mohu dnes, po letech, dozvědět víc.

 

Sadko

Bohatýr Sadko

V anonci z dobového Filmového přehledu jsem vyčetl například: „Film Sadko režiséra Alexandra Ptuška, známého autora loutkového filmu Nový Gulliver i barevné pohádky Kamenný kvítek, je zajímavým pokusem o filmový přepis národní pohádky-byliny. Zajímavý v tom, že využívá pouze základní motivy předlohy a rozvinutím všech možností moderní barevné techniky a nenásilné tendence dává pohádce bohatý filmový spád, zachovávaje přitom její národní charakter.“

A pod tím mě zaujala poznámka jedné z někdejších divaček s pseudonymem Jezinka, která barvitě popsala obsah filmu: „Sadko chce najít štěstí pro všechny a vydá se na cesty. Několikrát mu nezištně pomůže dcera mořského cara, získá ptáka Fénixe, který je v téhle pohádce pěkná bestie, a nakonec zjistí, že štěstí je být doma, s milovanou věrnou ženou nejlépe, a pracovat pro dobro celku. Mohlo by se to jevit moralistické a poučné, ale je to velmi milé a malebné. Jen by mě zajímalo, jestli mořský koník opravdu zrychlí, když ho plácneme po zadku, který nemá. A ano, abych nezapomněla, gusle nejsou housle.“

Pokud mi uvízlo ze Sadka něco v paměti, pak to byly především podmořské záběry, ale i podmanivá hudba, která neméně působila na dětskou dušičku. Pochopil jsem až nyní, čím to: Šlo o mistrovské dílo skladatele, kterým nebyl nikdo jiný, než klasik Nikolaj Rimsky-Korsakov, tvůrce stejnojmenné opery! Našel jsem krátký sestřih z dramatických okamžiků filmu, který podbarvuje právě skladatelova hudba. Podívejte se a poslechněte si ji:

 

 

Na závěr ještě jedna zajímavost: Sadko získával oprávněné uznání i v jiných zemích. A v roce 1953 na Filmovém festivalu v Benátkách obdržel Alexandr Ptuško dokonce hned ceny dvě: Stříbrného lva za nejlepší režii a Zlatého lva za nejlepší film.

 

Luisa a Lotka

Ještě pohlednice, která vás pobaví: Jsou na ní představitelky Luisy a Lotky, když vyrostly do krásy. Podpisy na své tančící nohy vepsaly kdysi komusi sestry obě. A já je tak získal na aukci za velmi příznivou cenu.    

 

Ondřej Suchý

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý