Se špatnými vlastnostmi se pracuje líp aneb Populární zlosyn na roztrhání. Tajnosti slavných
09.12.2022
Foto: Se svolením Národní filmový archiv
Popisek: František Kreuzmann starší jako chamtivý domovník Šantrůček v psychologickém dramatu Alfréda Radoka Daleká cesta
AUDIO / VIDEO Často obsazovaných herců byla v zlaté předválečné éře československého filmu řada. Natočit jich ale během pouhých tří let pětačtyřicet, to už je na zápis do knihy rekordů.
Vztah k určité profesi či řemeslu bývá dědičný, potomci se často nakazí i proti vůli rodičů a občas i proti vlastnímu předsevzetí. Vím, o čem mluvím. Od dětství jsem se doma brodila hromadami novin, které spáchali moji předkové, když jsem z nich ale něco potřebovala, ten správný exemplář nikdy nebyl k nalezení, takže jsem tvrdila, že tím nechci mít nic společného. Brzy jsem ale přičichla k tiskařské černi a navzdory počáteční epizodě v úplně jiném oboru jsem u ní stejně skončila. Ještě nakažlivější bývá vůně divadelní šminky, díky níž se můžeme chlubit celou řadou rodinných hereckých dynastií. Skvělý herec a operetní zpěvák František Kreuzmann starší měl také své předchůdce i následovníky a vynikl jako představitel hrdinů s nějakou tou vadou charakteru. Určitě si ho vybavíte jako tělocvikáře Tuříka z Cesty do hlubin študákovy duše, který názorně učí Mazánka, jak se prchá, nebo přísného profesora Lejsala v další nestárnoucí studentské komedii Škola, základ života.
Škola základ života:
Rodinná zátěž
Narodil se 11. října 1895 v Plzni, kde byl jeho otec Adolf Kreuzmann významným členem hereckého souboru Vendelína Budila, a jeho sestra Anna se stala historicky první interpretkou Skupovy Máničky. V roce 1907 začal studovat na plzeňském gymnáziu, rozhodně ale nepatřil k premiantům, takže po kvintě raději přešel na obchodní akademii. Tam ale vydržel jen jediné pololetí. Pak otec beznadějnému synkovi zařídil u Budila soukromé hodiny herectví a v roce 1913 začal František hrát v kočovných divadelních společnostech, nejprve u R. Morávka, od nějž pak přešel k J. Tuttrovi. Aby se vyhnul během první světové války armádě, začal pracovat jako kontrolor v plzeňských Škodových závodech, souběžně ale dál hrál divadlo. Nakonec ale stejně musel v únoru 1918 narukovat do Varnsdorfu.
Tvoje oči plakat budou:
Od Smetany po Hadimršku
Po návratu do civilu nastoupil do angažmá v plzeňském divadle a během šesti sezón ztvárnil do roku 1923 více než osmdesát rolí. Hrál hlavně v činohře, objevil se ale i v několika operetách, a dokonce i v opeře. Hrál a zpíval například principála v Smetanově Prodané nevěstě. Zpočátku byl jeho projev hodně ovlivněn otcovým komediálním herectvím, pod Budilovým vlivem se ale snažil stále více o realistické, přesné a přesvědčivé ztvárnění postav. Současně se objevoval i na jevišti Loutkového divadla Feriálních osad, kde uplatnil svůj komediální a pěvecký talent, loutky ale přenechal své sestře Anně. Po plzeňském angažmá strávil tři sezóny v brněnském Národním divadle, kde ještě působil i v opeře a operetě. Hlavně se tam ale seznámil se svou budoucí manželkou, o šestnáct let mladší členkou baletního souboru Valerií Zavadilovou.
Rukavička:
Perfektní záporák
Školený hlas uplatnil nejvíc během dvacátých a třicátých let, kdy nahrál na gramofonové desky několik desítek lidových písní i populárních šlágrů. Mimo jiné například i slavnou píseň To neznáte Hadimršku, kterou na filmovém plátně zpíval Vlasta Burian s Medou Valentovou. V roce 1926 mu režisér Jaroslav Kvapil nabídl angažmá v pražském Vinohradském divadle a 1. srpna 1940 se stal členem činohry Národního divadla, v němž působil až do smrti. V mládí hrál hlavně komické a milovnické postavy v konverzačních hrách, brzy se ale přehrál do charakterních postav. Skvěle ztvárňoval především nesympatické postavy, různé intrikány, skrblíky, bařtipány, měšťáky, lidi ponížené, utlačené či pokřivené osudem, chladné, necitelné a předpojaté. Na své skvělé výkony doplatil zařazením do škatulky, takže komickou roli pak dostával už jen výjimečně. Je to paradox, protože ve skutečnosti byl mimořádně citlivý, laskavý a společenský člověk se sklony k recesi.
Markytánská:
Filmový rekordman
Před filmovou kamerou získal první zkušenosti už v němé éře, v roce 1926 si zahrál surového dělníka v Románu hloupého Honzy a o tři roky později asociálního ředitele salonu krásy v tragickém příběhu stárnoucí pradleny Takový je život. Po nástupu zvuku se zpočátku uplatnil v celé řadě epizodních rolí, například jako šikovatel Pačes v Pobočníku jeho výsosti, advokát Liška v komedii Ať žije nebožtík či v dvojroli eskamotéra Fredoliho a číšníka ve vlaku ve filmu Barbora řádí. V letech 1936-1945 patřil k nejobsazovanějším hercům, v roce 1938 účinkoval dokonce v devatenácti filmech. Do paměti diváků se zapsal především jako zlý profesor Lejsal v komedii Martina Friče Škola, základ života, přísný profesor Tuřík v Cestě do hlubin študákovy duše či zamilovaný básník v romantické komedii Otakara Vávry Dívka v modrém. Filmových postav nakonec ztvárnil více než sto třicet.
Ta už to na světě bývá:
Paměti, které nikdo nevydal
Zařazení mezi osvědčené padouchy a záporáky mu zůstalo i po osvobození, jeho nejvýraznějšími postavami byli například chamtivý antisemitský domovník Šantrůček v psychologickém dramatu Alfréda Radoka z roku 1949 Daleká cesta, nesnášenlivý papežský komisař Tiem v první části Vávrovy historické trilogie Jan Hus, zrádný staroměstský purkmistr Tomáš v druhém dílu Jan Žižka či věřitel feldkuráta Katze v komedii Dobrý voják Švejk. Jeho poslední postavou se stal výčepní v dramatu Jaroslava Macha Rychlík do Ostravy. Často spolupracoval i s rozhlasem, v roce 1953 převzal vyznamenání Za vynikající práci a v roce 1958 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec. Na podnět dcery Aleny napsal paměti, které ale nakonec zůstaly jen v rukopisu. Populární představitel záporných hrdinů František Kreuzmann starší zemřel 28. prosince 1960 v Praze.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Český film, Český rozhlas, Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Eliška Syřínková: Osobnost českého herce Františka Kreuzmanna st.)
Vložil: Adina Janovská