Pro smích publika cokoli, svérázný děda ještě v osmdesáti šplhal i po střechách. Tajnosti slavných
07.12.2022
Foto: Se svolenímSe svolením Národní filmový archiv (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Alois Dvorský v povídkovém filmu režiséra Martina Friče z roku 1947 Čapkovy povídky
FOTO / VIDEO Slavné příjmení bylo pro oba jen pseudonymem, a když zazní, zpravidla si všichni vybaví legendární Melody Boys. A přitom je to tak nefér. Muž, jehož tvář určitě dobře znáte, si totiž zahrál za déle než půl století ve více než 150 filmech.
Možná si vybavíte na svůj věk mimořádně hbitého a temperamentního dědu, který šplhá se sekyrou v ruce po střeše v nesmrtelné satirické a tak trochu duchařské komedii režiséra Zdeňka Podskalského staršího Bílá paní. Během jejího natáčení v roce 1965 bylo komikovi Aloisi Dvorskému už osmdesát dva let, přesto se zdálo, že je k neutahání. Potrhlí, podivínští, upovídaní, vzteklí, leckdy nahluchlí, většinou ale dobráčtí dědové se stali jeho doménou, při nástupu zvukového filmu už měl totiž pět křížků na krku. Před kamerou prožil půl století a herectví zasvětil celý život.
Nerudný pan domácí v komedii Martina Friče z roku 1933 Život je pes
Od vesnice k městu
Alois Jan Vaníček se narodil 24. října 1883 v Hořicích v Podkrkonoší a odmalička ho lákalo divadlo. Přestože začínal hrát už ve škole s místními ochotníky, zpočátku poslechl rodiče, kteří si přáli, aby jejich syn z chudého podhorského kraje měl zajištěnou budoucnost, a začal studovat na obchodní akademii. V sedmnácti letech už ale nedokázal odolat a s novým stoletím vykročil za svým snem. Více než dvě desetiletí jezdil s kočovnými divadelními společnostmi a v jedné z nich potkal i svoji životní lásku, stejně starou herečku Růženu Šťastnou. Teprve v roce 1923 se mu ale podařilo konečně zakotvit v Praze.
Lízin let do nebe:
Alois Dvorský jako Outrata s flašinetem
Nepřehlédnutelný unikát
První stálé angažmá získal v divadle Rokoko, jehož ředitelem byl tehdy Vlasta Burian, a o dva roky později se stal jedním ze zakládajících členů souboru Divadla Vlasty Buriana. Začínalo 1. ledna 1925 v sále hotelu Adria na Václavském náměstí večerem drobných frašek, pro něž byl Alois, vystupující už pod pseudonymem Dvorský, ideálním představitelem. Drobný mužíček se skřehotavým hlasem a výraznou mimikou měl mimořádný pozorovací talent každodenního života, což dokázal mistrně zúročit s úžasným smyslem pro humor ve svých rolích. Vytvářel skvělé kreace malých lidiček, rozličných sluhů, úředníků, řemeslníků, hostů či zvědavých sousedů, všelijak pošramocených, postižených či ukřivděných. Uměl být stejně naivní, plachý a nenápadný, jako vzteklý, dominantní a zákeřný. Pro jeviště i filmovou kameru byl zkrátka ojedinělý typ, který rozhodně nelze přehlédnout.
Jako korespondent Málek (vpravo) v komedii Teď zas my
Švejkův psychiatr
Před filmovou kameru se dostal poprvé díky přátelství s bratry Emanem a Ferdinandem Fialou. V roce 1922 se mihl na stříbrném plátně v jejich rodinném dramatu Proč se nesměješ, v němž excelovala celá plejáda populárních komiků z pražských kabaretů, od Emana a Ferdinanda přes Ference Futuristu až po Františka Kováříka či Theodora Pištěka. V němé éře si zahrál v zhruba patnácti filmech, nechyběl například v legendární krimikomedii s Anny Ondrákovou Únos bankéře Fuxe či v obou prvních filmových zpracováních Haškova Dobrého vojáka Švejka, v nichž ztvárnil hlavní roli Karel Noll. A když v roce 1931 národem milovaný Švejk v podání Saši Rašilova staršího konečně na plátně promluvil ve filmu Martina Friče, Alois si v něm zahrál psychiatra, který se přičiní o to, že je „superarbitrován pro blbost“.
Malostranští mušketýři:
Filmový rekordman
Už v němé éře tak zaujal filmové tvůrce, že byl od počátku třicátých let téměř na roztrhání a natáčel i více než deset filmů ročně. Rekordu dosáhl v letech 1938 a 1940, kdy jich bylo dokonce čtrnáct. Mezi jeho více než sto padesáti rázovitými a nepřehlédnutelnými hrdiny najdeme sluhy a úředníky, pacienty i lékaře, různé obchodníky i zákazníky, prosté venkovany i movité měšťany, profesory i školníky, řemeslníky, hudebníky, kostelníky či listonoše. Za připomenutí určitě stojí třeba dvorní lékař v komedii s Vlastou Burianem Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa, roztomilý statkář Petr Ivanovič Dobšinský z přepisu Gogolovy klasické a nestárnoucí satiry Revisor z roku 1933, ušlápnutý manžel Cafourek ve filmovém zpracování úspěšné divadelní komedie Františka Ferdinanda Šamberka Jedenácté přikázání či zvoník Čejka ve Fričově romanci z roku 1944 Prstýnek. Diváci si ho ale většinou vybaví nejčastěji jako nerudného majitele vily a vášnivého filatelistu v komedii Jiřího Voskovce a Jana Wericha Hej rup!.
Zvoník Čejka v nestárnoucí romantické komedii Prstýnek
Čiperný dědeček
Spolehlivou stálicí a výrazným představitelem vedlejších komických postav zůstal i v poválečném období, pravidelně ho obsazovali Martin Frič, Václav Krška či Josef Mach. To už se ale definitivně přehrál do postav dědečků. Ještě s osmi křížky na krku nepřestával udivovat kolegy i publikum mimořádnou čiperností. V roce 1963 si poprvé vyzkoušel i televizní kameru v dětské detektivce Jana Valáška staršího Modrý autobus, o dva roky později ho Věra Plívová-Šimková obsadila jako dědečka v rodinné komedii Káťa a krokodýl a s malou bezejmennou postavičkou na něj pamatoval i Václav Vorlíček ve své parodii na komiksy Kdo chce zabít Jessii?. Naposledy ho zachytila kamera v sedmé epizodě seriálu Klapzubova jedenáctka, jehož premiéry už se ale nedočkal. Svérázný a mimořádný komik Alois Dvorský zemřel 10. října 1966 v Praze, pouhé dva týdny před svými třiaosmdesátými narozeninami.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Český film, Biografický slovník Historického ústavu AV ČR, Divadelní ústav Praha: Encyklopedie divadelních souborů)
Vložil: Adina Janovská