Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Hospodský bez nohy a židle Járy Cimrmana. Album Ondřeje Suchého

03.12.2022
Hospodský bez nohy a židle Járy Cimrmana. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Výřez z pohlednice, na které se objevila fotografie Škuby-Grobiána. Dle poštovního razítka byla odeslána v roce 1899.

Na konci osmdesátých let jsem začal pozvolna opouštět Prahu a stěhoval se na své budoucí bydliště u Kokořína. V té době jsem byl také asi vůbec nejaktivnější. Vystupoval jsem v televizi, natáčel rozhlasové pořady, psal knížky a články, kreslil karikatury. A vedle toho jsem se také začal rozhlížet po kraji kokořínském i mělnickém.

Objevoval jsem mnoho regionálních zajímavostí, až z mých postřehů a objevů vznikl nakonec seriál v týdeníku Mělnicko, který dosáhl počtu 161 dílů. Je to značný kus mého života, a tak se do těch časů budu vracet ve svém Albu.

 

hostinec U Grobiána

Původní pohled na hostinec U Grobiána, tehdy psaného někdy také jako U Krobijána. Je nejstarší a nejznámější hospodou v Kokořínském údolí. (V nově zrenovované podobě existuje dodnes pod názvem Hospoda u Grobiana.)

Hospodští, výčepní, vrchní číšníci, kuchaři, to jsou profese, ve kterých lze udělat slušnou kariéru, ba co víc, přímo se proslavit. Do literatury se dostal hospodský Palivec od Kalicha, vrchní Patera z Unionky, jako kuriozitu připomíná odborná literatura hostinského a spisovatele F. P. Vožického, majitele vinohradského kabaretu U kuřího oka, kde před 1. světovou válkou začínal např. komik Ferenc Futurista.

Také Kokořínsko má svou legendu v podobě jednonohého hospodského, podle něhož se už na sklonku 19. století začalo říkat hostinci U Škubů pod hradem Kokořín U Grobiána. Grobián totiž nebyl nikdo jiný než pravý hostinský Škuba, který zde několik desetiletí provozoval se svou manželkou a dcerou hostinskou živnost.

O Škubovi-Grobiánovi (někdy psaném Grobian, Krobian či Krobiján) najdete zmínku v každém turistickém průvodci. Píše se o něm jako o hostinském, který „proslul hrubostí, ale též zvláštní dobrotou srdce“. V Körbrově ilustrovaném průvodci po památných a zajímavých místech Království Českého je o něm například tato zmínka: „...Z Hradska sestupme stezkou přímo dolů na návštěvu ke Krobiánovi. Kam pak vás sem čert zas žene, vítá vás jednonohý hostinský a majitel příjemné venkovské zahradní hospůdky, u něhož přezdívají pro zvláštní krasomluvu, jemu jedinou U Krobiána. Musíte se posaditi. Tisíc žertů a anekdot vám poví, vyčiní (ovšem žertem), jak nejlépe dovede, a máte-li někoho ve svém středu, kdo by mu snad odolal - pláčou vám oči smíchem. Tak s Bohem, holoto! na rozloučenou při vyprovázení ještě nadhodí, podávaje každému dobrácky ruku - a vy smějete se ještě, když kráčíte již dávno po známé cestě Kokořínského Dolu...“

 

Grobián Škuba

Jedna z pohlednic, které se kdysi prodávaly s podobiznou Grobiána-Josefa Škuby

V jeho životopisu, zaznamenaném L. Hovorkou, se lze dočíst informace  téměř neuvěřitelné: „Od roku 1856 působil v hospodě jako nájemce proslulý hospodský, jehož jadrné vyjadřování mu vyneslo přezdívku grobián. Jmenoval se Josef Škuba, kterému krátce po vyučení kolo ve mlýně Mlčení rozdrtilo nohu. Od mládí tak chodil s nohou dřevěnou, které se říkalo klapačka. Stačilo ho trochu poškádlit a už ze sebe chrlil řadu šťavnatých slov. Jeho žena byla dlouhá léta upoutaná na lůžko. Měli čtyři dcery. Nejstarší Anna se provdala v Praze za krejčího Berku. Manželé se s malou dcerkou rozhodli vystěhovat do Ameriky. Zahynuli v roce 1912 při potopení Titaniku. Jejich dcerka se ale zachránila, byla vychována ve Vídni. Později se z ní stala šansonová zpěvačka Greta Berg. Josef Škuba působil v hospodě do roku 1906 a zemřel v devadesáti letech v roce 1918.“

O Grobiánovi-Škubovi najdeme i zmínku v díle otce Járy Cimrmana a zakladatele badatelského týmu SALÓN CIMRMAN, Jiřího Šebánka. Samozřejmě, že jde o historii fiktivní, danou tradicí všech cimrmanologů:

„Zastavme se v Šemanovicích, kde Jára Cimrman dlel na Kokořínsku nejčastěji. Proč, to nikdo neví. V Šemanovicích se nedalo jít nikam jinam než do hospody U Límanů. Předtím možná ještě do kostela.
Dcera hostinského Límana nám ukázala památnou židli, na níž Jára Cimrman s oblibou sedával. Židle měla pouze tři nohy.  Cimrman využíval této zdánlivé nevýhody k tomu, aby poznal, kdy má dost. Jakmile ztratil rovnováhu, zaplatil a šel domů.
Na třínohé židli sedával původně, ještě zaživa, Josef Škuba, bývalý hostinský U Grobiána. Tomu ovšem noha u židle nechyběla ani po deseti pivech a šesti rumech.“

 

Šemanovice

Zrenovovanou pamětní desku v Šemanovicích na domě bývalého hostince U Límanů (kterou sem kdysi při natáčení věnovala Česká televize z Ostravy) si jako místní pozoruhodnost letos vyfotografovala polská reportérka Teresa Drozda z Varšavy. Věhlas Járy Cimrmana se totiž dávno šíří i v zahraničí.

Začátkem devadesátých let přišla doba, kdy bylo opět možné proslavit se jako majitel či nájemce hostince, jako hospodský, který je takový či onaký, u kterého je veselo a pohoda, nebo u kterého se vaří dobrá jídla a čepuje správně chlazené pivo.

V letech 1992-94 se v Šemanovicich objevil takový typ hostinského, podle něhož se pojmenovala i hospůdka U Montiho. Otevřel ji hostinský ze sousední Březinky Petr Nekvasil, a úlohou Montiho zde pověřil roztomilého Bedřicha Pilgera, který byl původní profesí malířem pokojů. Béďa Pilger nezapřel svůj smysl pro humor, a tak lze říci, že za krátkou dobu, co zde hostinec existoval, věděli místní, že tu o legraci není nouze. Nad výčepem hrála stařičká televize, která však měla nefunkční obrazovku. Na dotaz, proč je televize zapnutá, se host dočkal odpovědi, že je to „televize pro nevidomé“.

Já měl osobně nejraději hlášku, kterou Bedřich pronášel vždycky, když mi přinesl pivo: „Tumáš, a šetři si to!“

 

Béďa Pilger

Na fotografii „Monti“ Béďa Pilger ve chvíli, kdy jde kasírovat

(Autoři dalších pramenů, z nichž jsem čerpal: Mělnický patriot Karel Lojka, mělnický kronikář Martin Klihavec, Mgr.Luboš Hovorka z týdeníku Mělnicko, Jiří Šebánek, autor knihy Za Cimrmanem až do hrobu, a Körberův ilustrovaný průvodce po památných a zajímavých místech Království Českého: Mělník, Kokořín, Mšeno a okolí, z let 1905-1906)

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý