Po prezidentech, jako Zeman, a mluvčích, jako Ovčáček, se nám bude ještě stýskat. Svět Tomáše Koloce
komentář
03.12.2022
Foto: Hans Štembera
Popisek: Prezident Miloš Zeman se svým mluvčím Jiřím Ovčáčkem
Doba, kdy horkými kandidáty na příštího prezidenta České republiky jsou oligarcha, v jehož koncernu se praktikuje práce na hranici otroctví, a voják, který přes svou dnešní vášnivou podporu Ruskem okupované Ukrajiny v roce 2018 jako druhý muž NATO podpořil tureckou okupaci syrského Kurdistánu, jež se zvrhla ve faktickou genocidu (vazby obou kandidátů na minulý režim jsou věc druhá a podle mě méně důležitá), mě přímo nutí k hlubokému a nestrannému zamyšlení nad kořeny a politickým i lidským profilem prezidenta, kterého máme na Hradě dnes. I jeho souputníků.
Miloš Zeman (narozen 1944 v Kolíně) má kromě Vysoké školy ekonomické a Prognostického ústavu Akademie věd, v němž oba působili (a kam ho jeho prezidentský předchůdce doporučil) se svým předchůdcem Václavem Klausem společné to, že většinu života strávil sám s matkou. Přestože Zemanova matka Marie, rozená Skokanová (1917-1997) se s otcem rozvedla, když byly budoucímu prezidentu dva roky, a Miloš Zeman nikdy nezveřejnil ani jeho křestní jméno. Autor tohoto článku byl v roce 2019 první, kdo (díky svému spolupracovníkovi, genealogovi Zdeňku Hornerovi) v Deníku N mimo jiné publikoval křestní jméno a základní životní data prezidentova otce, a navíc. Podařilo se nám zjistit údaje o prezidentově rodu do třicetileté války. Ani tam se ovšem nenašel faktický podklad, že prezidentův rod nese příjmení, vzniklé z titulu příslušníka nižší šlechty.
Nejstarší doložený předek prezidentova otce Josefa Zemana (1903-1957) se jmenoval Václav Zeman a jeho poddanský rod žil v 17. století v Milovanicích na Benešovsku. Obec byla součástí rozsáhlého panství, které původně patřilo rodu Pernštejnů a často měnilo majitele. Mimo jiné během historie patřilo rodu Trauttmansdorffů, jejichž potomek Ferdinand Trauttmansdorff byl shodou okolností za prezidentství potomka poddaných svých předků Miloše Zemana v letech 2010-2015 velvyslancem Rakouska v ČR. (Patřilo také rodu Buquoyů, jejichž potomek, politolog Jan Berwid-Buquoy, je jedním z největších kritiků Miloše Zemana). V roce 1656, kdy se v matrikách objevila první zmínka o rodu Zemanů (Václavu Zemanovi se ten rok narodil jediný syn Mikuláš, který zemřel 1723), ale panství ještě patřilo českému rodu pánů z Říčan.
Zemanovi, rod malých sedláků, si přivydělávali tkalcovstvím a v polovičce 18. století získali privilegium provozovat hospodu v nedalekých Bořeňovicích, která pak existovala sto let, nicméně z přímých předků Miloše Zemana ji vedl jen zakladatel, Ferdinand Zeman (1744-1816), neboť jeho syn Matěj, prezidentův předek, byl mladším synem, který neměl právo na dědictví, a tak byl nucen se živit původním rodinným řemeslem, tkalcovstvím. Jeho syn, Milošův pradědeček František Zeman (1837-1877), byl cihlář, zedník a vysloužilý vojín. Po vojenské službě se oženil a usadil se v Radošovicích na Táborsku. Přímo v Táboře se pak usadil jeho syn, prezidentův dědeček Bohuslav Zeman (1876-1910), vyučil se zde obuvníkem a otevřel si ševcovskou dílnu. Se svou ženou Josefou, dělnicí v tabákové továrně, měl šest dětí, z nichž třetí byl prezidentův otec Josef Zeman, který za první republiky získal lukrativní místo poštmistra v Kolíně, kde se také narodil jeho syn Miloš.
Josefovi sourozenci a jejich partneři (strýcové a tety dnešního prezidenta) pracovali v běžných zaměstnáních (cukrář, cukrářka, uklízečka, skladový účetní, kuchař v hotelu), prezidentův otec to tedy za svého života dotáhl ze všech příbuzných společensky nejvýš, což se projevilo i v tom, že si mohl vzít příslušnici inteligence, učitelku. Až po jeho smrti se manželem sestřenice budoucího prezidenta Miluše Zemanové (dcery jeho strýce Ferdinanda Zemana) stal jeden z představitelů Pražského jara 1968, filosof docent Emil Bok (1925-2007), který se v době zákazu provozování učitelského povolání stal významným výtvarníkem a básníkem, jehož verše zhudebnil například Vladimír Mišík.
Předkové matky současného prezidenta Marie Zemanové (1917-1997), rod Skokanů, byl od 18. století usazený v Kolíně a během své dlouhé historie se také nevyhnul spojením s českým uměním. Dle unikátního jména prezidentova prapraděda Josefa Herčíka, který procházel ze shodného regionu, je velmi pravděpodobné příbuzenství se stejnojmenným významným českým rytcem poštovních známek, který byl zase příbuzný s protikandidátem Miloše Zemana z prezidentských voleb v roce 2018 Michalem Horáčkem (jenž mimochodem sám pochází z rodů nositele Nobelovy ceny Heyrovských, z něhož pocházel nositel Nobelovy ceny, chemik Jaroslav Heyrovský, a Hanlů z Kirchtreu, z něhož pocházel mj. královéhradecký biskup František Karel Hanl z K.).
Rod Miloše Zemana má zatím následovníky v synovi MUDr. Ing. Davidovi Zemanovi, Ph. D. (1971), který vystudoval biochemii a lékařství, pracuje jako výzkumník na Neurologické klinice FN v Ostravě, kde také přednáší na lékařské fakultě tamní univerzity, a dceři Kateřině (1994), kterou má Miloš Zeman s druhou manželkou Ivanou (1965), jejíž otec (stejně jako rodiče manželky Václava Klause) pocházel ze Slovenska. Prezidentův tchán Pavol Bednarčík se v české části republiky usadil, poté co byl na přelomu 40. a 50. let z politických důvodů uvržen do lágru v Jáchymově, přičemž jeho žena (matka dnešní první dámy) Anastázie, rozená Plánková, byla (stejně jako otec hlavy státu) poštovní úřednicí.
Miloš Zeman je pravý archetyp politika, přesněji řečeno českého politika. Ty, kteří uvěřili v jeho napojení na historické hodnoty sociální demokracie, vzbudil svými výroky, že oběti českých exekucí si za své problémy mohou sami, že za nemožnost dětí samoživitelek dát si oběd v jídelně mohou jejich matky a že osmdesát procent nezaměstnaných v ČR nechce dělat, a koneckonců i opoziční smlouvou s ODS. Ty, co uvěřili v jeho podporu zastavení odtoku českého stříbra do zahraničí, zase probudil jako premiér prodejem státní Komerční banky francouzské skupině Société Générale.
Na rozdíl od českého tisku, který ho nenávidí, má ale Miloš Zeman jednu vlastnost, která v dnešní politické době vůbec není běžná. Má svoji hlavu a říká, co si myslí, bez ohledu na důsledky a na své píár. V něčem to může být vlastnost i špatná. Přečte-li si knížku, která se mu líbí, udělí jejímu autorovi státní vyznamenání (to se stalo mému příteli, historiku Michalu Macháčkovi), řekne-li někdo něco, co se mu nelíbí, neudělí mu profesorský titul. Když ale vidím kandidáta na jeho nástupce Petra Pavla, který po dotazu, zda svůj souhlas se vstupem sovětských, východoněmeckých, polských, maďarských a bulharských lidových vojsk podepsal kvůli kariéře, anebo s ním opravdu niterně souhlasil, zarytě mlčí, nebo Andreje Babiše, který sveřepě odmítá odpovídat na otázky ohledně svého pohledu na rusko-ukrajinskou válku, stýská se mi po kalamitě jménem Miloš Zeman.
Když jako premiér v 90. letech, kdy vrcholilo smiřování s landsmanšaftem, Zeman prohlásil, že odsunutí sudetští Němci by měli být rádi, že po druhé světové válce zůstali naživu, anebo o autorech ruského dokumentu, který obhajoval vpád SSSR do ČSSR, během své prezidentské návštěvy v Moskvě prohlásil, že jsou to pitomci. Se stejnou otevřeností vyzněly jeho výroky, glosující výstřelky všech rozměrů dnešního progresivismu.
Plácnutí do vody je disciplína, která je u politiků docela běžná. Například když 15. listopadu spadla na polské území raketa, která zabila dva lidi, ještě dřív, než se vyjasnilo, čí byla, vyzvali k útoku NATO na Rusko Pavel Fischer, Miroslava Němcová, Jana Černochová, Markéta Pekarová Adamová, Jiří Pospíšil a Tomáš Zdechovský. To ale bylo plácnutí, které jim získalo body u vlivné skupiny, k níž jmenovaní náleží.
Výroky Miloše Zemana ovšem vesměs nikdy žádnou vlivnou skupinu nepotěšily a skoro vždycky mu uškodily. Myslím, že koneckonců právě tato nezařazenost Zemanovi přinesla jeho neoblíbenost až zášť myšlenkového proudu, kterému říkáme pražská kavárna, a která se projevila všemi těmi trenýrkoakcemi, plackami Miloš Zeman není můj prezident (nevzpomínám si, že by podobná existovala za Václava Klause, jehož vláda se podle mě na naší zemi projevila mnohem zhoubněji), svěšováním jeho portrétů v nejrůznějších institucích a školách a supí kampaní za jeho odvolání po zdravotním kolapsu na konci minulého roku, nehledě na mediální přetřásání jeho nepopiratelného alkoholismu (kterým předtím trpěli i dva z jeho předchůdců včetně jednoho demokratického) a posměšky jeho onemocnění neuropatií.
Tato mediální nenávist ulpěla i na všech Zemanových spolupracovnících, zejména ale na mluvčím Jiřím Ovčáčkovi, což je nejlépe patrné na případu jeho nedávného sňatku s ukrajinskou uprchlicí, kterou Ovčáček ubytoval u sebe doma. Kdyby totéž udělal kdokoli, kdo není spojován s Milošem Zemanem, stal by se pro český tisk miláčkem. Ovšem Ovčáček ale, ať dělá co dělá, nemůže být mediální miláček.
Ano, nedá se popřít, že Miloš Zeman byl léta proruský, což ovšem v době, kdy se Rusko drželo mezinárodních konvencí a nechřestilo jadernými zbraněmi, byl naprosto legitimní politický postoj. Svými nadstandardními vztahy s Vladimirem Putinem se v minulých dobách ostatně netajil ani francouzský prezident Emmanuel Macron, kterému to také doma ani mezinárodně nikdo nevyčítá. Miloš Zeman navíc navazoval na tradici našich svéhlavých prezidentů-diplomatů, kteří svou osobností dokázali nemožné. Že náš stát měl nadstandardní vztahy se zeměmi, které se často navzájem měly velice nerady. TGM legalizoval své legie v tak rozdílných státech, jako byly USA, Francie, královská Itálie a carské Rusko, Edvard Beneš byl prezidentem, který stál za druhé světové války v první řadě partnerů Velké Británie, USA i SSSR, no a prezident Miloš Zeman měl nadstandardní vztahy se Siovou ČLR a Putinovou RF, ale také s Trumpovými USA, a především s Izraelem.
S dnešním Ruskem už dobré vztahy nemá nejen ČR, ale ani Miloš Zeman, který po jeho vpádu na Ukrajinu prohlásil, že se v jeho vládě zklamal, a vyznamenal ukrajinského prezidenta Zelenského. Nemyslím si, že by prezident Zeman svůj názor změnil ze stejného důvodu, z jakého se kdysi prezidentský kandidát Pavel z prestižního kapitána Československé lidové armády, který byl školen pro diplomaticko-zpravodajskou kariéru na západě, stal kariérním důstojníkem NATO. Doba hlav států, jako byli Donald Trump, filipínský prezident Rodrigo Duterte nebo Miloš Zeman, kteří sice běh společnosti nezměnili (tak jako Miloš Zeman nebyl schopen změnit systém, co posílá lidi do vězení za jiné zločiny, než které spáchali, anebo ty, které v jiných zemích za zločiny vůbec nepovažují, ale byl schopen udělit milost Jiřímu Kajínkovi nebo před týdnem polským manželům Kordysovým), končí.
Douglas Adams ve svém Stopařově průvodci po galaxii napsal: „Pouze šest lidí v Galaxii vědělo, že práce galaktického prezidenta nespočívá v držení moci, ale v odvracení pozornosti od těch, kteří ji drží.“ Ještě víc se mi ale líbí citát, jehož autora nemohu dohledat, ale říká, že státníci, stejně jako to dělají sportovci, by měli vystupovat v dresech, na nichž bude jasně uveden jejich sponzor. Miloš Zeman patřil (a do 8. března 2023 bude patřit) k těm několika málo politikům, kteří sice nikdy nehráli za svůj lid, ale ani za nikoho jiného. Díky své velearoganci hráli vždy sami za sebe a za to, co zrovna považovali za dobré oni. Myslím, že v době, která nastává, se nám po takových politicích bude často stýskat.
Zdroje: a2larm, ČT, Seznam, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc