Dva sportovci, co rozdělili Československo. Výročí Jakuba Vosáhla
27.11.2022
Foto: Se svolením Institut Václava Klause
Popisek: Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem na obálce knihy Institutu Václava Klause Konec Československa - 30 let od vily Tugendhat
Když Federální shromáždění před třiceti lety schvalovalo rozpad Československa, soustředila se pozornost hlavně na něj. Václav Klaus byl prvním, kdo ještě před volbami vyslovil spojení „kultivovaný rozchod“. Nyní se mu tuto strategii podařilo přes odpor většiny prosadit. Při pohledu na českého premiéra ale fotografové ani kameramani žádnou radost nepozorovali. (Pokračování ze soboty 26. listopadu)
Důvod byl celkem prozaický. V neděli předtím si Václav Klaus šel vyčistit hlavu na tenis a vzhledem k svému pověstnému zápalu pro hru to odnesl úrazem. Budovou parlamentu se tak belhal o francouzských holích a vzbuzoval spíše soucit, protože noha ho evidentně fakt bolela.
Jako lídr sportovního klubu
Klaus, bývalý vrcholový basketbalista a později vášnivý rekreační tenista, turista i lyžař, je také autorem slavného výroku „politiky dělím na sportovce a nesportovce“. Sportovce pak ve své teorii dále dělil na kolektivní a individuální. Sebe vždy, celkem pochopitelně, počítal mezi kolektivní sportovce. A tato jeho mentalita lídra sportovního kolektivu byla jedním z rozhodujících faktorů, které prolomily pat při polistopadovém řešení československé budoucnosti.
Jeho osobní nastavení se navíc úspěšně snoubilo s ekonomickým mozkem. Do voleb 1992 se zaměřoval takřka výlučně na hospodářské reformy. Jako předseda strany, která vyhrála volby, musel začít řešit i jiné věci, přesto se způsob jeho uvažování točil kolem výnosů a nákladů.
Jeho ekonomický mozek občas skutečně dokázal odblokovat složité rébusy. Na jednom jednání zástupce slovenské strany kreslil jakýsi složitý obrázek, jak by obě země v rámci federace měly hospodařit za své a třeba mít každá svou měnu. „Dvě měny, to jsou dva státy,“ namítl Václav Klaus. A nikdo moc nevěděl, co na tuto jednoduchou logiku říci.
Marshallův plán pro Slovensko
I když je dnes označován za hlavního střelmistra československého výbuchu, je to trochu nefér. Václav Klaus, ač rodilý Pražák, znal Slovensko asi lépe, než kterýkoliv jiný z českých politiků. Pětadvacet let byl v té době ženatý s paní Livií, která ze Slovenska pocházela, a jako milovník hor, lyží a pochodů navíc jezdil celkem pravidelně do Tater.
Ve volbách 1992 byla jeho ODS jedinou z českých stran, která se pokusila uspět i na Slovensku. To se sice nepovedlo, ale Klaus větší část předvolební kampaně absolvoval trpělivým objížděním tatranských údolí a přesvědčováním slovenských voličů. A zatímco jeho přísné hospodářské reformy ve stylu Margaret Thatcher Slováci odmítali, Klause osobně měli docela rádi. Jeho tajemník Petr Havlík ve své knížce vzpomínal, jak měl předseda setkání se slovenskými politiky v jakési hospodě, kde se ve vedlejším salónku konala svatba. Zatímco slovenských politiků si nikdo ze svatebčanů nevšiml, Klause zaregistrovali, hned jak vyšel na chodbu, a následně byl nucen s novomanžely absolvovat několik přípitků.
Jeho hlavním cílem ale stále bylo provedení ekonomických reforem a zavedení tržního hospodářství. Po volbách dal tedy Slovákům dvě možnosti: Buď konec výmluv na slovenská specifika a zavedení tržní ekonomiky se vším všudy (s několika jednorázovými transfery, nazývanými Marshallův plán pro Slovensko), nebo rozchod, tedy rozdělení státu.
Individualista versus síla týmu
Jeho sportovní duch dokázal přinést úplně jinou dynamiku do zdlouhavých debat o československé budoucnosti, na které jsme vzpomínali minule. Slovenská vášeň pro debatu u slivovičky, sebestřednost českých intelektuálů a přemýšlivé filozofování prezidenta Havla nejspíš skutečně nevytvářely moc příznivé prostředí pro efektivní plánování budoucnosti.
S Klausem to bylo zcela jiné. Svým nenapodobitelným a pro mnohé nesnesitelným způsobem dokázal téměř všechny rychle přimět k jasnému ano nebo ne (spíše tedy ano). Jeho válec byl něčím naprosto novým zejména pro slovenského vítěze voleb Vladimíra Mečiara, který si zvykl, že v Klausově pozici je při jednání s českými intelektuály on. Mečiar byl totiž taky politik-sportovec, jenže jako bývalý boxer zapřísáhlý individualista. Navíc tým jeho kolegů z HZDS byl zejména v ekonomických otázkách tak slabý, že prý sám předseda mnohokrát obracel oči v sloup. Věděl tedy, že si musí vše obstarat sám.
Klaus proti němu nasazoval sílu týmu. V prvních hodinách jednání se podle vzpomínek účastníků vždy držel nazpátek, vyjednávání nechával na svých místopředsedech, zejména Miroslavu Mackovi. Teprve po osmi nebo deseti hodinách, když protistrana odpadala, Klaus ožíval, tahal z aktovky návrhy závěrečného usnesení a trval na každé větě a každém slově. Pak oba lídři zamířili na noční tiskovku, kde se unavený a podrážděný Mečiar s novináři obvykle pohádal, zatímco Klaus se jen usmíval. Tímto způsobem absolvoval všechna jednání podzimu 1992.
Možná se někteří báli...
Podobně dokázal fungovat i v parlamentu, který bylo třeba o rozdělení Československa přesvědčit. Poslední pokus o zachování společného státu udělala skupina poslanců kolem Miloše Zemana pouhý měsíc před 25. listopadem a při prvním hlasování překvapivě dokázali uspět.
Závěrečné hlasování mělo původně probíhat v úterý 24. listopadu. Nakonec se muselo o den odložit, protože kvůli mlze v Bratislavě nemohlo vzlétnout letadlo se slovenskými poslanci. Klause to velmi rozčílilo a vykládal novinářům, že on se tu belhá v bolestech a slovenští poslanci nejsou schopni sednout do auta nebo na vlak.
Den poté s bolestivou grimasou procházel chodbami a podle vzpomínek novinářů každému, koho potkal, vykládal, že ty zmatky už musí skončit. Možná se někteří báli, že své dvě francouzské hole použije i k jinému účelu…
A před třiceti lety hlasováním Federálního shromáždění definitivně skončilo Československo.
Vložil: Jakub Vosáhlo