Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Dvě nečekaná setkání - s kabaretiérem a s únoscem filmové hvězdy. Album Ondřeje Suchého

26.11.2022
Dvě nečekaná setkání - s kabaretiérem a s únoscem filmové hvězdy. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Hudebník, zpěvák, textař, komik, humorista a kabaretiér Josef Heřman

Nečekaných setkání zažije člověk za život velké množství. Některá jsou zapomenutelná, některá nezapomenutelná, a pak jsou také ta, která se stanou zapomenutými až do chvíle, kdy se z paměti vynoří jako mlha. Člověk se také pokouší vybavit si nějaké detaily z takového setkání, tím spíš, že pojednou zjistí, že by se taková vzpomínka měla v nějaké podobě zachovat. A tak se také stalo, alespoň v mé první dnešní vzpomínce.

Josef Heřman

Vydavatelem edice Veselost byl v prvních dvou desetiletích minulého století Josef Heřman, všeobecně známý svými pseudonymy, kterých bylo mnoho, například Josef Heřman Zefi, Josef Zeffi-Heřman Josef Zefíček. Ale i Silvestr Laštovička nebo Silvestr Vlaštovička. Byl hudebníkem, zpěvákem, textařem, komikem, humoristou, kabaretiérem. Výstupy, scénky, písničky a kuplety (bylo jich prý přes 3000) si psal sám.

Pátrám, počítám a nakonec odhaduji, že mi muselo být asi devět let. Proč jsme zabloudili jednoho dne s tatínkem do Podolí, to už nevím. Ale v Podolí jsme byli, to vím určitě. Šli jsme liduprázdnou ulicí, když tu vidím malý krámek – papírnictví. Měl jsem od dětství rád papírnictví, kterému se jeden čas říkalo Narpa. Tohle ale bylo skutečné Papírnictví. Nevím, čím mě zaujala výloha, ale zůstal jsem u ní stát. „Mohl bych si koupit novou tužku a gumu?“ obrátil jsem se s prosbou na tatínka. Ten zrovna kouřil cigaretu, a tak vytáhl z kapsy korunu (nebo korunu padesát?, to už fakt nevím) a já vstoupil do krámku. Cinkl u dveří zvoneček a přišel starý pán, kterému jsem řekl, že chci tužku a gumu. Předložil mi jich několik na výběr, já si vybral, poděkoval, zaplatil a s pozdravem odešel. Kde jsem si přelouskal jméno toho pána, zda v krámě, nebo na dveřích, také už nevím, vím jen, že znělo nezvykle. „Kdo byl ten pan prodavač?“ zeptal jsem se otce, který zatím dokouřil. „Heřman Zefi. To byl takový komik a zpěvák, ale to už je dávno, moc dávno…“ A tak jsme pokračovali v procházce a nebýt Alba, už bych si na něj nikdy nevzpomněl.

 

Heřman Zefi

Kdo všechno tyhle známé staropražské písničky zpíval? V televizi, obvykle na Silvestra, hádám Josef Bek, Jiří Bruder, určitě Šlapeto a jistě řada dalších zpívajících herců. Až teprve dnes, kdy jsem se rozhodl zaznamenat tuhle v podstatě banální vzpomínku z dětství, mě čekalo překvapení. Od sedmdesátých let jsem si začal kupovat v antikvariátech víceméně náhodně objevené staré kabaretní kuplety a scénky. (Kupovali a tvořili si z nich velké sbírky třeba také režisér Zdeněk Podskalský nebo scenárista Gustav Oplustil.) Probíral jsem se svou skromnou sbírkou a žasl: Autorem dodnes zpívaných staropražských písní, jako Točte se, pardálové anebo Na Marjánce, nebyl nikdo jiný než Heřman Zefi.

Druhé mé nečekané osobní setkání se odehrálo v roce 1965. Několik let předtím jsem se cestou po Spálené ulici nezapomněl zastavit před domem číslo 47, na kterém byla vitrína, označená nápisem Galerie Vynikajících Osobností, a jméno fotografa, architekta Vaňka. Tenkrát už jsem jako začínající novinář publikoval občas články v týdeníku Mladý svět, a tak jsem se zeptal, zda bych nemohl o této pražské kuriozitě napsat rozhovor s jejím majitelem. V redakci souhlasili a navrhli, abych se k panu architektovi vypravil s fotografem Miroslavem Huckem. Samozřejmě jsem souhlasil a po telefonickém ohlášení návštěvy jsme se do Spálenky vydali ve dvou.

 

Vaněk

Takhle fotografie architekta Vaňka pak vyšla s rozhovorem v Mladém světě 28. května 1965 pod názvem Nejmenší galerie v Praze.

Ten můj článek začínal tajemně – dovolím si citovat:

„Udýchaná lokálka z Prahy ujíždí plnou parou směrem na hrad Karlštejn. V jednom z kupé sedí proti sobě dva muži.
První - stařec s dlouhými bílými vousy.
Druhý - snad mu ještě ani nerostou. Je to sotva dvacetiletý mladíček.
O něčem se baví. Před Karlštejnem se oba loučí.
Stařec ještě na moment mladíka zastaví. Chvíli něco hledá, a tu vytahuje nějakou kartičku. Vypadá jako pohlednice, ještě na ni něco připisuje a podává ji mladíčkovi. Ten je překvapen - teď děkuje - podávají si ruce - loučí se. V zastávce Karlštejn vlak zastavuje, mladík stojí na perónu a dívá se za ujíždějící lokálkou.
Ten starý bělovlasý pán s mohutným plnovousem nebyl nikdo jiný než básník Jaroslav Vrchlický.“

 

Jaroslav Vrchlický

Ctihodnému kmetovi, básníku, spisovateli a dramatikovi (napsal např. Noc na Karlštejně) Jaroslavu Vrchlickému (1853-1912) bylo na téhle fotografii, kterou jsem dostal v kopii na památku, teprve 55 let.

Usměvavý pan architekt Vaněk před námi otevřel album a knihu záznamů z dávné historie. Jména a vzpomínky. Prohlédnout si všechna jeho alba a knihy by nebylo možné. Fotografie Jaroslava Vrchlického s podpisem a datem 8. srpna 1908 tu byla pečlivě uložena s dalšími 6000 fotografiemi významných osobností, které tvořily onu slavnou malou galerii. O jejím vzniku nám její zakladatel vyprávěl:

„Po setkání s Vrchlickým jsem se pak v roce 1912 v Písku čirou náhodou sešel s básníkem Adolfem Heydukem. Byl vlastně druhý člověk, který mě v nápadu s galerií vynikajících osobností podporoval. A tak 1. dubna roku 1914, kdy jsem si otvíral svůj ateliér, otevřel zároveň i tuto fotografickou galerii.“

A my jsme si prohlíželi fotografie klasiků Aloise Jiráska, Ignáta Hermanna, Leoše Janáčka, Fjodora. Šaljapina, Eduarda Basse, Ivana Olbrachta, Adolfa Hoffmeistera, Jaroslava Ježka, Sergeje Prokofjeva, Ilji Erenburga, Rabíndranátha Thákura, akademika Jaroslava Heyrovského, Bély Bartóka, Bohuslava Martinů… - zapisování dalších jmen jsem vzdal.

„Víte, mám s tím stále ještě spoustu práce, chtěl bych, aby tu zůstala po mně skutečně hodnotná sbírka,“ pokračoval náš hostitel. „Je pochopitelné, že nemohu obsáhnout všechny velké osobnosti, to není možné, zaměřuji se proto jenom na ty, ke kterým mám nějaký vztah a se kterými jsem se osobně sešel. I tak je jich tolik, že kdybych je chtěl mít všechny ve své galerii, musel bych tu být alespoň do devadesáti.“ (Krátce předtím na sebe prozradil, že ještě stále, v 77 (!) letech, jezdí po Praze svým autem.) A přicházely další a další vzpomínky - na kavárnu Unionku, v které se scházel s většinou svých významných přátel, na jmenování členem Královské fotografické společnosti Velké Británie v roce 1924, na uznání Akademie věd a Památníku písemnictví i na únos slavné filmové herečky Henny Porten. To mě zvlášť zaujalo.

 

Henny Porten

Henny Porten (1890-1960) byla největší německá hvězda němého filmu, která se dokázala uplatnit i v éře filmu zvukového. (Její filmografie končí dramatem německo-švédské produkce, Slečna ze Scuderi, z roku 1955.)

„Na únosu té tehdy nesmírně slavné filmové hvězdy, která přijela do Prahy, jsem se podílel samozřejmě jen proto, abych si mohl v ateliéru udělat její fotografie. Bylo to milé dobrodružství.“ Vzápětí se však vynořují další vzpomínky, na spolupráci s časopisy, na výstavy v USA, Japonsku, Anglii, i na první přístroj k přenášení fotografií na dálku, belinograf, na kterém mu jako jednomu z prvních u nás byly přenášeny jeho fotografie.

Svůj článek jsem tehdy končil větou: Kdyby mě někdy posedla myšlenka založit Galerii kuriózních osobností, určitě bych na jedno z prvních míst dal portrét architekta Vaňka!

Květnové číslo Mladého světa, kde článek vyšel, jsme panu architektovi poslali poštou, a tak si mohl o sobě přečíst slova zasloužené chvály. Dne 19. listopadu téhož roku totiž zemřel.

 

Vaněk

Originál této nikdy nezveřejněné fotografie mi věnoval autor Miroslav Hucek. Poputuje tam, kde je dnes celá pozůstalost po architektu Vaňkovi uložena, do sbírek Národního muzea v Praze. Odtud jsem nakonec převzal i následující popisek, který významného, ale dle mého soudu neprávem zapomenutého fotografa charakterizuje podrobněji:

„Jindřich Vaněk (1888-1965) zprvu působil jako architekt. V r. 1914 zřídil v Praze ateliér pro uměleckou portrétní fotografii (od r. 1928 specializovanou též na fotografie dětí). Vydával sbírku Galerie vynikajících osobností a Krásy ČSR. Jako jediný Čech byl členem Královské fotografické společnosti v Londýně. Jeho ateliérem prošly za 50 let aktivní činnosti snad všechny významné osoby, které v Praze bydlely, působily nebo ji alespoň navštívily. Ve fotoarchivu jsou portréty vědců, umělců, politiků, veřejných činitelů. Pokud mu šlo o doplnění galerie portrétem osoby, jejíž foto nemohl pořídit sám, doplňoval svůj archiv o reprodukce fotografií, rytin a obrazů z jiných pramenů. Zastoupeny jsou zde osobnosti všech světadílů, nejrůznějších profesí a zájmů, jejichž společným pojítkem byla známost v širokých nebo odborných kruzích, veřejná angažovanost. V Galerii je portrétováno přes 1200 osob z let 1914-1964 a je v ní zahrnuto 3565 negativů, 3363 kinofilmů a 1517 pozitivů. Doplněk tvoří dopisy významných osobností, které stály před jeho objektivem a i nadále s ním a jeho manželkou udržovaly přátelské styky.“

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý