Božská Anna a Havlův guláš. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Hans Štembera

Popisek: Prezident Václav Havel

Aneb Takto zamířilo Československo k rozpadu... Příběh o pomlčkové válce v československém parlamentu mohl vyvolat dojem, že viníkem rozpadu Československa byla politická nešikovnost Václava Havla s návrhem na nový název státu. Ale i když poslední československý prezident a autor eseje o moci bezmocných všemi procedurami a institucemi intuitivně trochu pohrdal, historie by se nejspíš i bez jeho vpádu do parlamentu odehrávala velmi podobně. (Pokračování z pátku 25. listopadu)

Napětí mezi Čechy a Slováky, ač dost skrývané, začalo propukat už před rokem 1989. Začínalo to nenápadnými věcmi, jako bylo třeba národnostní partičkování ve fotbalové nebo hokejové reprezentaci. Poslední komunistická vláda Ladislava Adamce zásadně seškrtala penězovody na budování slovenského průmyslu, a po roce 1989 pak útlum zbrojního průmyslu přinesl některým slovenským regionům problémy, které asi snesou označení sociální katastrofa.

Celkově Slovensko nebylo tolik ochotné přijímat hospodářské reformy, které prosazoval ministr financí Klaus, a slovenská špecifika se stala oblíbeným argumentem proti jakékoliv změně.

Václav Havel skutečně jako prezident na začátku párkrát ve vztahu k Slovensku prováděl věci, vnímané velmi negativně. Někteří připomínali, že této části republiky opravdu nerozuměl, pohyboval se totiž v prostředí chartistického disentu, který byl z výrazné většiny pražskou záležitostí.

Hledání společné řeči

Jeho první cesta po zvolení prezidentem nesměřovala na Slovensko, což udělali všichni jeho předchůdci, ale do Německa. A to přestože i poradci do něj hučeli, ať to udělá, včetně působivého aranžmá slavnostního Te Deum v bratislavském chrámu.

Když po několika týdnech odkladů konečně dorazil do Bratislavy, pronesl tam jakýsi nepříliš vydařený improvizovaný projev, z něhož měli lidé chvilkami pocit, že se jim vysmívá. Vše pokračovalo při prezidentově projevu na Staroměstském náměstí, kde si dělal legraci z Milana Kňažka, který byl jeho poradcem pro Slovensko, že pořád chodí hned za ním a vypadá to, že je viceprezident. A nejvíc tedy vynikl jeho pokus ve Federálním shromáždění rychle a bez diskuse schválit nový název státu a státní znak.

Postupem času se ale prezident slovenskou agendu dokázal doučit. Na Bratislavském hradě otevřel trvale fungující prezidentskou kancelář a celkem pravidelně do ní dojížděl. Nakonec jeho bohémská povaha se srdečnými Slováky našla společnou řeč. Výjezdy jeho prezidentského štábu, plného démonických umělců, na Slovensko se podle pamětníku často měnily v docela vydařené mejdany.

Zpověď zamindrákovaného boxera

Havlův životopisec Daniel Kaiser vzpomínal, že Havel například rád tančil a konverzoval se sekretářkou slovenského premiéra Mečiara, přezdívanou Božská Anna, což na nějakou dobu dokázalo pozitivně ovlivňovat i vztahy s nacionalisticky orientovaným Mečiarem.

Vztah mezi oběma pány se ale fatálně pokazil při soukromém rozhovoru, ke kterému při jednání v jakémsi motorestu odešli do kuchyně. Nad dřezem se prý Mečiar v podstatě složil a vyzpovídal Havlovi ze všech svých mindráků, jenže pak jej jako svědka své slabosti, kterou jako bývalý boxer úzkostlivě tajil, začal nesnášet. Jeho hnutí HZDS pak už nikdy nepodpořilo Havla na prezidenta, což zejména ve finální fázi rozpadu Československa dost komplikovalo situaci a vedlo k tomu, že stát posledního půl roku fungoval bez své hlavy, za kterou provizorně zaskakoval premiér Jan Stráský (napsal o tom čtivé memoáry Prezidentem na půl úvazku).

Prezident Havel se ale v letech 1990-1992 skutečně upřímně snažil nalézt nejvhodnější uspořádání vztahu obou národů. A nasazoval pro to všechen svůj politický kapitál i šarm. Vyvrcholením jeho snah byla porada, kterou uspořádal na své chalupě na Hrádečku, nejvyšším ústavním činitelům jako gesto dobré vůle uvařil svůj slavný guláš a naléval slivovici, kterou jeho soused v roce 1968 zakopal do země na lepší časy. Ve své knize tento mítink zevrubně popsal jeho mluvčí Michael Žantovský.

Psali jsme

Tleskalo se na pohřbu, to jsem ještě nezažil, řekl Pavel Dostál. Výročí Jakuba Vosáhla

Putování po hradech a zámcích

Snahy české a slovenské politické reprezentace najít alespoň základní shodu ovšem stejně přicházely vniveč. Dva roky se scházeli po konferencích a jednáních, ale nikdy se nic nedohodlo, takže veřejnost začala těmto summitům, obvykle konaným na některém z vládních venkovských sídel, posměšně přezdívat putování po hradech a zámcích.

V červnu 1992 pak proběhly další volby. Na Slovensku vyhrál Vladimír Mečiar se svým HZDS, v české části federace pak zvítězila ODS Václava Klause, který již před volbami jako první nahlas vyslovil, že pokud se nepodaří domluvit společné fungování, bylo by na místě uvažovat o kultivovaném rozchodu.

A prakticky okamžitě po volbách na tyto úvahy skutečně došlo. Představa, že tato dvě uskupení dokáží na čtyři roky společně vytvořit funkční federální vládu, se totiž zdála naprosto mimo.

A pak do dění vstoupil opět Václav Havel, který se pod vlivem události rozhodl na Hradě skončit. Vznikl o tom pozoruhodný televizní dokument Jak odchází prezident, ukazující zákulisí jeho démonické prezidentské kanceláře. Mezi cigaretovým kouřem a motajícím se Havlovým psem vede prezident s poradci debatu, zda vůbec ještě má smysl o jakékoliv společné řešení usilovat.

Vše končí tiskovou konferencí, na které se poslední prezident Československa s občany loučí. O půl roku později se stane prezidentem samostatné České republiky.

Pokračování v neděli 28. listopadu

Vložil: Jakub Vosáhlo