Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Mizernou pověst katolické církve prodej Jindřišské věže nevylepší. Kulturní monitor Jana Paula

22.11.2022
Mizernou pověst katolické církve prodej Jindřišské věže nevylepší. Kulturní monitor Jana Paula

Foto: Se svolením Jindřišská věž (stejně jako snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Nasvícená Jindřišská věž v roce 2021

Stalo se to, co bychom nejméně čekali, katolická církev se rozhodla zbavit ekonomicky neužitečné památky. Přizpůsobuje se světu a chce se chovat tržně. Možná víc velkoryse než tržně. Nejen že chce prodat chráněnou kulturní památku Jindřišskou věž, což je samo o sobě alarmující, ale chce ji střelit za pouhých 75 milionů babek.

Možná v naději, že z ní nový, jistě osvícený majitel neudělá třeba luxusní hodinový hotel. Vlastník Jindřišské věže, Pražské arcibiskupství, chce prodávat majetek, aby ho, jak říká generální vikář Jan Balík, racionalizoval. Racionalizace, kooperace, standardizace, nepřipomíná vám to něco? A restituce, v níž bylo církvi státem vráceno to, co jí kdysi patřilo, a čeho se nyní může zříci, protože usoudila, že to není lukrativní. 

S kulturním dědictvím se nekšeftuje 

Jindřišská věž, významná architektonická dominanta Prahy je součástí pražské památkové rezervace zapsané na seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Bývala kdysi gotickou zvonicí blízkého kostela svatého Jindřicha a svaté Kunhuty. Stavba z 15. století, vysoká skoro 66 metrů, prošla zásadní opravou v letech 1876 až 1879 a tvoří výraznou dominantu Nového Města pražského, založeného Karlem IV. v roce 1347. Podle slov Jana Balíka vyhodnocuje Pražské arcibiskupství svůj nemovitý majetek, a ten, který je neproduktivní, se snaží výhodně prodat a finance alokovat především do nájemního bydlení.

Nemohu si pomoci, ale s takovými nemovitostmi, jako je Jindřišská věž, se nekšeftuje. Co naplat, když nevynáší, řekli si zřejmě na Pražském arcibiskupství. Chápu, katolická církev je kromě jiného také instituce, která se chce stát ekonomicky nezávislou a je to tak v odluce církve od státu dobře. Navíc zřizuje sociální zařízení, školy, nemocnice, hospice, pomáhá charitou všem občanům bez rozdílu vyznání, a z něčeho také musí zaplatit provoz svého aparátu, včetně odměn kněžím. No jo, cožpak se ale prodává kulturní dědictví? Co tomu řekne lid? Jen se podívejte, sotva to dostali zpátky, už s tím kšeftujou! A skutečně, musí se katolická církev za každou cenu zbavovat právě takového majetku jako je Jindřišská věž? Nebylo by moudřejší snažit se ho využít ke svému poslání?

 

Jindřišská věž v centru Nového města

Kulturní památka jako produkt 

Památkově chráněná Jindřišská věž je dominantou a součástí významného urbanistického celku Nového Města pražského. V době Karla IV. byla Jindřišská ulice s kostelem a zvonicí Jindřišskou věží součástí centra Prahy, včetně Senného trhu (Senovážné náměstí), Koňského trhu (Václavské náměstí) a Dobytčího trhu, dnes Karlovo náměstí). Její kulturní hodnota je podle mě nevyčíslitelná, respektive vůbec by stavba tohoto charakteru neměla být obchodována. Přitom v nabídce Center Capital, který zajišťuje prodej věže, je například rodinný dům v Krči za téměř 46 milionů, což je více než polovina ceny Jindřišské věže! Kdejaký bývalý vekslák si Jindřišskou věž může koupit, je to normální? 

Věž je v pronájmu společnosti Jindřišská věž s.r.o. do roku 2044 a slouží jako turistická atrakce s prodejnou suvenýrů, kavárnou, galerií, stálou expozicí a vyhlídkou. Nájemce ji pronajímá k různým kulturním a společenským programům, proč ale nemůže Jindřišskou věž provozovat přímo katolická církev, když pronájem věže není rentabilní? Cožpak se musí úplně vše přepočítávat jen na peníze? Třeba by mohla Jindřišská věž sloužit veřejnosti jako muzeum Pražského Arcibiskupství, které má bohatou historii a je návštěvníkům běžně nedostupné. Kavárna i vyhlídka by mohly zůstat. 

Jindřišská věž, další promarněná šance katolíků? 

Obávám se, že prodej Jindřišské věže ještě víc poškodí obraz katolické církve v očích veřejnosti. Katolická církev, která si prožila v minulosti pronásledování, perzekuce a zločiny na majetku i lidských životech, už zdaleka nemá takovou prestiž ve společnosti, jakou měla na konci osmdesátých let minulého století, kdy stála po boku disentu. V průběhu tzv. sametové revoluce, a po roce 1989 byl její morální kredit silný, a měla příležitost znovu hrát ve společnosti důležitou společenskou roli. Tuto šanci podle mého názoru ale nevyužila, a neprávem kritizované církevní restituce její pozici ještě více zhoršily. O nejrůznějších aférách zneužívání a sexuálních výstředností kněží ani nemluvě. 

Odpověď na otázku, proč katolická církev neudržela svoji pozici, není jednoduchá. Z někdejšího mocného kolosu, jehož vliv zasahoval do všech sfér člověka včetně politiky, ekonomiky a společnosti, se stala organizace, jejíž existence je dle mého názoru ohrožena nejen úbytkem věřících, ale i vnitřní nejistotou a možná i bezradností v otázkách svého působení a poslání ve světě, v němž duchovní hodnoty nahrazuje konzumerismus. Avšak paradoxně právě v tomto střetu sakrálního a profánního vidím novou šanci pro církve, které mohou oslovovat ty, kteří váhají, nebo se nechtějí spokojit se současným stavem světa. A není jich málo. 

Jak dál? Prodávat svůj majetek není cesta 

Je nepochybné, že bez křesťanství by Evropa nikdy nebyla tím, čím se chlubí, že je. Ano, víme, v historii katolíků jsou i velmi temné stránky, ale v církvi selhává vždy člověk, nikoliv Bůh. Smyslem a posláním katolické církve a nejen katolické, je přinášet zvěst o spáse, kterou lidstvu nabídl Ježíš Kristus. Jsem přesvědčený, že tato nabídka je jedinečná, avšak jde o to, jak katolická církev umí oslovit současného člověka, jakým způsobem je schopná zprostředkovat mu to, co si on sám i přes všechny vědecké úspěchy nikdy nebude schopen poskytnout. Toto know how, či metodu, jak se přiblížit lidem, považuji za zásadní. 

Víme už jistě, že posláním církve není moralizování, neboť katolická církev má sama máslo na hlavě. Víme, že to není ani v upevnění moci církve nad věcmi světskými, ve snaze určovat lidem skrze svůj vliv, jak mají žít, a co si mají myslet. Svět se od středověku proměnil a osvícenství zasadilo citelnou ránu katolickému církevnímu sebevědomí. Víme, že víra je věcí osobní, intimní, že ji nelze vnucovat ani vymáhat. Jak tedy dál? Jak oslovit současného člověka myšlenkami, které by mu umožnily uvažovat o svém životě a světě jinak, než jak mu vtloukají do hlavy liberální demokraté svojí politikou, médii, volným trhem a nezpochybnitelnými lidskými právy na všechno?

 

Jan Paul: Otče!, akryl na plátně, 80 x 80 cm, malba prsty, 2012

Konfrontace neznamená jen konflikt 

Pouze v trpělivé pokoře otevřené diskuse, v níž se střetnou stále aktuální myšlenky evangelia s aktuální současností, vidím cestu. Katolická církev by se neměla bát této konfrontace a poměřování sil. Legitimitu církve založil a zakládá Ježíš, on jediný ozřejmuje její existenci a deleguje ji pro službu ve společnosti. „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všem!“, vyzval Ježíš apoštoly, když se jim naposledy zjevil. Myšlenky Ježíše, které je církev povinna tlumočit lidem, jsou ale pro lidi jen nabídkou, možností, pro kterou se svobodný člověk může, ale nemusí rozhodnout. Je to jeho volba. Podstatné ovšem je, aby Kristovy myšlenky a nabídka zazněly, aby v diskursu světa stále existovaly jako možnost a alternativa. 

Vědomí, že katolická církev tu není jen pro své věřící, ale s úžasnou nabídkou pro všechny lidi, je zásadní. Katolická církev nyní uvažuje, jak by mohla nově a aktuálně reagovat na svět a vývoj lidského poznání, jak by se mohla stát pro svět současnou, přitažlivou a zamezit úbytku věřících. Klade si otázku, do jaké míry se má či nemá přizpůsobit světu, ale měla by si položit otázku jinou: Co by takové přizpůsobení se světu vlastně pro církev znamenalo? Neztratila by tím smysl své existence? Obávám se, že pokud katolická církev přijme do svého poslání myšlenky, které mu odporují, bude to její konec, ale to už je jiné téma. 

Co dodat závěrem? 

Zdá se mi, že lidé v současné západní kultuře považují činnost nesměřující k profitu za zbytečnou a marnou. Výsledkem jsou miliony tun odpadu a neužitečných myšlenek, vedoucích k destrukci světa. Přitom úzkost z konečnosti v kontrastu s přesvědčením o všemocnosti člověka je obrovský problém. Pokud se lidé vztahují pouze k sobě, tak se nutně ocitají v pasti, z které není úniku. Všechny sociální myšlenky moderní západní civilizace už dávno před tím kromě změny pohlaví formulovalo křesťanství, a tak se nabízí otázka, čemu by se vlastně měla katolická církev přizpůsobovat? Pyšnému individualismu a vůli lidského vědomí? Kde by potom zůstal prostor pro tajemství? 

Člověk nikdy nebude moci poznat svojí vůlí a vědomím úplně vše. Například věda hovoří o buňce jako dokonale propracovaném systému, ale dosud nedala odpověď na otázku, kdo té buňce dal informaci k tomu, aby věděla, jak se má či nemá chovat. Kdo, nebo co ji vede k tomu, že má dělat právě to, co dělá. Jsou dvě možnosti, buď informuje sama sebe v evoluci, nebo existuje ještě jiná schopnost, která buňku informuje konkrétním programem. A i kdyby buňka informovala sama sebe, stejně tu musí být z hlediska principu příčiny a následku ještě cosi, co rozhodlo o tom, že to tak má být. To vše jsou logické věci. Příčinu a následek nelze oddělit. Včela ví, že musí opylovat květy, ale už neví, proč musí být reprodukce, stejně jako my nevíme, proč musí existovat život. A to je tajemství, svébytný prostor víry, a nikoliv byznys.

 

Vložil: Jan Paul