Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Moje klikatá cesta k Miroslavu Horníčkovi. Album Ondřeje Suchého

19.11.2022
Moje klikatá cesta k Miroslavu Horníčkovi. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: „Neříkejte mi pane Horníčku. Mně to připadá jako byste mluvil s mým tatínkem.“ Fotografie Milana Richtermoce z jednoho ze setkání s Miroslavem Horníčkem před rozhlasovým mikrofonem

Odehrálo se v dobách mé nezralé mladosti: málo přes dvacet, prvně ženat, prvně redaktorem v novinách, takže prvně ve styku s mnoha umělci, se kterými jsem najednou spolupracoval, t.j. vymáhal na nich příspěvky do časopisu Sedmička. Jedním z nich byl i Miroslav Horníček.

Pan Horníček mě přijímal vlídně, otcovsky mě pozoroval, zatímco já divoce kouřil cigarety, mluvil o svém mladém manželství i o své teorii redaktora dětského časopisu a jeho vlivu na dětské čtenáře - popularizovat nepopulární prostřednictvím populárního. Byl jsem zkrátka děsně chytrej a paní Horníčkovou mé idealistické názory na mladé manželství tak dojaly, že mi při odchodu vtiskla do ruky láhev šampaňského, ať prý si s mladou manželkou zpříjemníme život.

V říjnu 1968 mě pan Horníček se zájmem (spíš ale pobaveně) poslouchal a já, chtěje ho snad šokovat svou upřímností, jsem mu řekl, že nevím, proč zrovna v téhle době píše s takovým obdivem o Arkadiji Rajkinovi, že se mi to nějak nezdá. Pan Horníček zvážněl a řekl mi, že Arkadij Rajkin je velikánský kumštýř i velikánský člověk, pro něj že takový bude kdykoliv a kdekoliv a že on, tedy pan Horníček, to bude s hrdostí hlásat. Tenkrát se mi dostalo zasloužené sprchy a dodnes na ni celá léta vděčně vzpomínám. O dva roky později jsem se totiž ocitl tváří v tvář Arkadiji Rajkinovi v jeho leningradském Divadle miniatur, v hledišti a na jeho pozvání pak i v šatně. A poznal jsem ho jako velikánského kumštýře i velikánského člověka: Omlouval se za sovětskou okupaci a hned se ptal, jestli se něco zlého nepřihodilo Werichovi. A tak i já, stejně jako Miroslav Horníček, hlásám od té doby k Arkadiji Rajkinovi svůj bezmezný obdiv a budu ho hlásat vždy kdykoliv a kdekoliv. Stydím se, že jsem kdy byl, řečeno terminologií Jana Wericha, ten nafrněnej vůl, co si dovolil zpochybnit význam Rajkinovy osobnosti. (Tahle epizoda mi přinesla životní poučení, za které jsem dodatečně panu Horníčkovi u příležitosti jeho sedmdesátin poděkoval v sborníku, který v roce 1988 vydal v Tišnově Miroslav Pavlík.)

 

Jan Werich Arkadij Rajkin

Dva mnohaletí přátelé při setkání v šedesátých letech. Když v roce 1977 vystupoval Rajkin se svým souborem v Praze, zúčastnil se demonstrativně jako divák posledního vystoupení Jana Wericha v pražské Lucerně. Jan Werich byl tehdy v nemilosti a dva koncerty, uspořádané k 50. výročí premiéry slavné hry Vest Pocket Revue, která dala základ vzniku Osvobozeného divadla, byly víceméně pololegální. Strana a vláda nebyla nadšena, že má být oslavován Werich, a už vůbec se jí nelíbilo, že by měl také vystoupit před publikem. Rajkin tehdy usedl vede Wericha na balkóně a svou přítomností zamotal nejednomu z našich stranických funkcionářů hlavu, protože se kvůli němu na tu slávu musel vypravit i tehdejší sovětský velvyslanec. Přijetí Jana Wericha a Arkadije Rajkina publikem bylo tehdy bouřlivé. Říkalo se, že přestože měl sál kapacitu 2000 diváků, vměstnalo se jich tam pokaždé na 4000!

Moje cesta k Miroslavu Horníčkovi byla klikatá. Skutečnost, že jsem se znal s jeho synem Janem, slušným a milým klukem, který tragicky zemřel zrovna v době, kdy jeho otec natáčel s Jiřím Sovákem slavný televizní seriál Byli jednou dva písaři, způsobila, že jsem se z určitého ostychu a smutku z této události vyhýbal našim setkáním. Předtím jsem s ním byl coby novinář ve styku často, měl v Sedmičce rubriku Odpovědna, v níž odpovídal klukům a holkám na jejich často naivní a všetečné otázky. Stejně odpovědným a promyšleným způsobem, s jakým odpovídal v jiných obdobných rubrikách čtenářům dospělým.

 

Miroslav Horníček

Novoročenku do roku 1971 tvořila fotografie manželů Horníčkových s jejich synem Honzou, začínajícím studentem dokumentaristiky na FAMU. Dne 1. června toho roku se přijel Honza podívat na natáčení svého otce a Jiřího Sováka. Za usedlostí, kde se seriál Dva písaři odehrával, seděl vpodvečer sám na skruži plné vody, když epileptický záchvat a následný pád hlavou pod vodu se mu staly osudnými. Honza zemřel v den svých narozenin, ve věku pouhých 23 let. Jeho otec o něm později řekl: „Měl po mně smysl pro nesmysly, což nás hodně sbližovalo, a po manželce laskavost…“

K našemu opravdovému sblížení s Miroslavem Horníčkem došlo paradoxně až v době, kdy zrovna dovršil svoji osmdesátku. Tehdy přijal pozvání do rozhlasového pořadu Nostalgické muzeum zábavy. Přijel na veřejnou nahrávku do Šemanovic u Kokořína, kde se v společenském minicentru, nazvaném Nostalgická myš, tyto pořady natáčely už šestým rokem. Tehdy, v roce 1998, se mu u nás zalíbilo natolik, že téhož roku přijel ještě jednou a prohlásil, že k nám v budoucnu, kdykoli to bude možné, rád přijede pobejt. Bohužel svůj slib už později nedokázal splnit.

Ale odehrála se tu jedna příhoda, o které chci podat svědectví. Věděl jsem, že pokud budu chtít pana Horníčka nějak dostat, musím mít na něj otázku, s jakou ho kdysi dávno v padesátých letech v Pondělcích s tetou, v kavárně Vltava, dostal můj sourozenec Jiří. Ten mu tehdy v jeho Odpovědně položil otázku:

„Naučil jsem se zabíjet dvě mouchy jednou ranou. Tím ušetřím 256 ran ročně. Co s nimi?“

Miroslav Horníček na tuto otázku (na niž prý nikdy odpověď nenašel) celý život vzpomínal a rád ji při nejrůznějších příležitostech připomínal.

I já jsem si tedy začal lámat hlavu tím, jak bych počet nezodpověditelných otázek na pana Horníčka rozšířil. Nakonec jsem při našem druhém setkání před publikem na jednu takovou přece jen přišel. Zněla:

„Pane Horníčku, kolik hlav u nás připadne na jedno brdo?“

Rozzářily se mu oči a rozesmál se, už už jsem měl za to, že mám vyhráno, jenomže Miroslav Horníček mě zklamal. Nezaváhal totiž ani na chvilku a odpověděl:

„Záleží na vnitřku hlav. Někdy mnoho hlav nevydá ani půl brda a někdy dvě na jedno brdo stačí.“

 

Miroslav Horníček

Naše rozhovory z návštěv Miroslava Horníčka v šemanovické Nostalgické myši vyšly na CD v Radioservisu v roce 2018

Tehdy mi vzápětí nabídl, abych ho oslovoval Miroslave. Ještě téhož dne mě šokoval nabídkou daru: „Máte to tady pěkný. Nechtěl byste sem ještě takový velký panel s fotografií Chaplina? Mám ho v pracovně, ale vám by se sem, myslím, hodil víc.“ Znal jsem tu velkou fotografii Chaplina s melancholickým pohledem a růží v ruce, dokonce se mi vybavil snímek, otištěný před několika desítkami let, na němž Miroslav Horníček stojí právě u této fotografie v póze, podobné Chaplinovi. Jeho nabídka mě zaskočila. Samozřejmě jsem přikývl a ujistil ho, jak si jeho daru považuji.

„Tak si pro ten obraz přijeďte. Ale brzy,“ dodal.

 

Robert Vano

Velký panel s Chaplinem se stal stálou kulisou na pódiu, kde jsem své hosty zpovídal. (Na snímku pod ním zrovna sedí známý fotograf Robert Vano.)

Jeli jsme pro obraz s přítelem, malířem Petrem Pěnkavou, za pár týdnů. Manželé Horníčkovi nás mile přivítali. Panel s Chaplinem na nás čekal už na chodbě. Miroslav ho láskyplně pohladil a prohodil s námi ještě pár vtipných vět. Odnášeli jsme obraz s kamarádem ze schodů a před dům v Hradešínské číslo 70. Pak jsme ten obří panel lany připoutali na střechu auta.

„Doufám, že vám nezačne během zpáteční cesty pršet,“ dodal ještě dárce, rozloučil se s námi a vrátil se domů.

Když jsme panel ze všech stran důkladně zajistili, pohlédl jsem vzhůru do okna v prvním patře. Miroslav Horníček tam stál a celou naši zajišťovací proceduru pozoroval. Jeho úsměv už byl ale jiný. Ani já, přestože jsem se snažil, nevyloudil jsem už na tváři úsměv tak upřímný, jako kdysi při našich rozhlasových setkáních. A když jsem mu zamával na rozloučenou, měl jsem oči stejně vlhké jako on, myslím, že jsme to i na tu dálku oba poznali. Nejspíš také proto poodstoupil od okna o krok dozadu.

Panel se zasněným Chaplinem visí v Šemanovicích dodnes. Rád se návštěvníkům chlubím: „To nám sem věnoval sám pan Horníček!“

 

Miroslav Horníček Ondřej Suchý

Netušil jsem, že tato fotografie zaznamená loučení při našem posledním setkání v životě.

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý