František Kovářík a jeho „Marečku, podejte mi pero“... Dva rozhovory se skoro stoletými. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: „Marečku, podejte mi pero!“ S vyslovením téhle věty, která tvoří název slavné české filmové komedie, se každému okamžitě vybaví dobrácká, usměvavá tvář toho, kdo ji na plátně pronášel – skromný a neskonale dobrý člověk a herec František Kovářík. V době, kdy oslavil pětadevadesátiny, navštívili jsme jej se spisovatelem a básníkem Petrem Kovaříkem v jeho bytě a on nám vyprávěl. Naslouchali jsme mu oba, Petr navíc i fotografoval.

V písničce Stárnutí, kterou můj dnes jednadevadesátiletý bratr napsal s Jiřím Šlitrem nedlouho po své třicítce, zpívala Eva Pilarová: Čas letí jako spřežení / nad kterým práská bič/ člověk se párkrát ožení / a hned je mládí pryč. Pravdivost těchto slov mohu potvrdit, neboť se to přihodilo také mně. Ale nezoufám si!

Nebýt vlastního pokročilého věku, nebyl bych dneska tak bohatý na tolik zážitků a nebyl bych obklopen takovým množstvím věcí, fotografií, článků, časopisů, dopisů, knih a cenných dokumentů či předmětů, které mi připomínají většinou to hezké, co jsem prožil. K těm nezapomenutelným zážitkům patří moje setkání s lidmi skoro stoletými, mezi něž patřil právě František Kovářík. Seděl jsem, díval se na něj a v duchu si říkal: Bez pěti let rovná stovka roků - a tento muž sedí přede mnou ve svém bytě, kouří cigaretu, usmívá se a popíjí další sklenku červeného vína. Kdybych tak Františka Kováříka neviděl na vlastní oči, nevěřil bych!

Znal jste, Mistře, nějaké staré pražské kavárny, třeba takovou kavárnu Montmartre? začal jsem náš rozhovor.

Znal, ale tam jsem byl jenom jednou. Já se neuměl v takových kavárnách a kavárničkách chovat; nebyl jsem tam jaksi jejich člověk.

Ale jak jste potom mohl dělat společníka třeba takovému Jaroslavu Haškovi?

To nás dal Matěj Kuděj dohromady. A tak jsem s Haškem vandroval po Praze. Kuděj mi řekl: Hele, ty, kam jdeš? Vem si ho na starost, já nemám čas! Já byl tenkrát z venkova vohozenej, měl jsem žakýtek, štráfkatý kalhoty, knoflíčkový boty, na hlavě bouřku, a tak jsme s Haškem putovali. Začalo to ve vinárně na Karlově náměstí, tam bylo naše první zastavení, pak mi trochu ukazoval Prahu. Já jsem mlčel. A on taky mlčel. To nešlo. Já jsem se nemohl odvážit mluvit, když to byl Hašek, a on si myslel: To je ňákej tento, má žaket, co já mu budu povídat...

Šli jsme potom do Jinonic, tam byl ten Alberto Frič, co byl v Jižní Americe. Došli jsme tam, ale než jsme Friče navštívili, zavedl mě Hašek ještě do jedné hospody. Přistoupil k pultu a hele, tamhle se zvedají kluci a už jdou k němu. Nojo, kluci, povídá Hašek, ale já nemám ani brďola! A teď jste viděl, jak se oni začínají šacovat a hledají nějaký ty drobný, aby se mohl Hašek napít. To udělal stejně jako divadlo pro mě, já myslím. Věděl, že budu mluvit o tom, co se nám na cestě k Fričovi přihodilo, žejo. Já myslím, že se mu ta cesta se mnou zamlouvala. Musela se mu zamlouvat, když jsem vůbec nemluvil. A co bych mu také já měl říkat? Něco o Americe, kde jsem také byl, nebo co? On toho měl v sobě! To byl ohromně bystrej člověk!“

A dorazili jste vůbec k tomu Fričovi?

K Fričovi jsme samozřejmě nakonec došli. Před vchodem měl takové velké papírové indiánské sochy, asi čtyři tam stály, to na mě zapůsobilo. Došli jsme tam, ale Frič si mě nevšímal. Nikdo si mně vůbec nevšímal. Ale mně to bylo jedno, hlavně že jsem tam toho Haška doprovodil.

Když jste se znal s Jaroslavem Haškem, četl jste někdy Osudy dobrého vojáka Švejka? pokračuji v načatém rozhovoru.

Četl jsem ho, říká František Kovářík a upíjí ze sklenky víno. Ale to už je strašně dávno...

A hrál jste někdy v divadelní verzi Švejka?

Ne. Já ne. Nejlepší Švejk byl Nollův. Zaujal mě, poněvadž jsem viděl, že ho hraje člověk, který v to, co na scéně dělá, věří; věří v to, že je to dobrá postava, která se obecenstvu bude líbit. Rašilov, ten byl ve Švejkovi moc robustní, moc mohutnej, kdežto Nollův Švejk byl takovej tichej. Já měl Nolla moc rád. Byl neobyčejně skromný: Je to pro mě? Můžu to hrát? Jo? Mám se o to alespoň pokusit? - Takový byl Noll. A když já potkal v životě takového člověka, tak jsem si ho vážil a měl jsem ho rád. Poněvadž takových lidí bylo málo. Noll se nikdy nevyvyšoval. František Smolík ho do řady rolí musel strkat: To víš, že je to pro tebe, jen se toho neboj a vem to! On byl k sobě neobyčejně přísný.

Chodil také do hospůdky u Jiráskova mostu, kam chodíval i Smolík se svou ženou, než šli přes most domů, na Smíchov. Věřte, že takový lidi, jako byl Noll, by měli žít věčně... Měl velice pečlivou ženu, která se o něj starala. Když umřel, řekla mi: Pojďte se na něco podívat. Tak jsem šel a ona mi ukázala v předsíni věšák a povídá: Tady jsou pověšené všechny jeho šaty, tak jak je sem on sám pověsil. Já je tu nechávám tak pořád, víte?‘ A mně bylo smutno.

Za života F. Kováříka vyšly dvě jeho knížky, které od sebe dělilo 56 let. První, obsahující literární pokusy z let 1913-1919, vyšla v roce 1926 a měla název Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím (s podtitulem První krůčky člověka učícího se choditi). Druhá knížka (na které spolupracovala Ludmila Vrkočová) vyšla v roce 1982 v nakladatelství Odeon s názvem Kudy všudy za divadlem. Kromě těchto knížek vyšly tiskem v roce 1933 ještě také jeho loutkové hry Veselé kousky Karlíka a Frantíka, s obálkou Josefa Lady.

Vy jste hrál ve filmu už v roce 1913, že?

Ano. To bylo v době, kdy jsem byl u Švandy a vystupoval jsem pohostinsky v jedné komedii, kde jsem hrál takovýho nějakýho fanfaróna: ‚Dnes tu pijem na Silvestra, do roka z nás může bejt kostra!  Ten film se jmenoval Pan profesor, nepřítel žen a já jsem tam hrál jednoho holiče.

Vraťme se ještě k spisovateli Zdeňku Matěji Kudějovi, to byl velký Haškův kamarád a vy jste se s ním znal už ze svých cest po Americe, ne?

V Americe jsem se s ním setkal, to je pravda, ale znali jsme se už dřív, z Prahy.

Kuděj, to byla zvláštní kapitola. Původně byl lékárníkem, znal se s Haškem a takoví lidé se mu zamlouvali. On však takový nebyl. Kuděj patřil k lidem, kteří se potřebovali stýkat s lidmi, kteří měli nějaké jméno. Neříkám to ve zlém, ale vždycky hleděl, kdyby to šlo, aby se dal s někým, třeba s Haškem, ruku v ruce fotografovat. Já myslím, že na to Kuděj nešel v životě dobře. Jenomže - do člověka vidět je těžko…

František Kovářík na chvíli zmlkl. Jo, ono se to hází v hlavě všelijak...

Pak se šibalsky usmál. Jednou mi Kuděj povídal: Jé, ty seš báječnej!? Já na to: Proč? A on: No, že máš dva krejcary. To můžeme jít přes Palackýho most a nemusíme se vracet až na Karlův! Na Karlově mostě se totiž za přechod přes Vltavu neplatilo.

Snímek z roku 1913, kdy se F. Kovářík poprvé objevil před filmovou kamerou

Mistře, mohl byste mi na konec říct, koho jste měl v životě jako nejlepšího kamaráda?

Zamyslel se a povídá: Ono to asi nešlo, mít takového nějakého kamaráda. Toho mohl mít básník, spisovatel, malíř, ti od svého povolání mohli odběhnout, kdy se jim zachtělo, jenomže herec, herec musel být pořád k mání tomu a tomu, tam a tam… Víte, život jako takový je bezpochyby neobyčejně zajímavý, jenomže mu není vidět do karet. Já jsem se vždycky řídil tím: Nebýt nešťastný, když se mi něco nepovede, a neradovat se příliš, když se mi něco povede. Poněvadž nevíme, jestli to, co se nám povedlo, nám nepřinese třeba nějaké zklamání, a jestli to, co se nám nepovedlo, nám nebude v něčem jiném prospěšné.

Pro mravokárce rád končím tuto vzpomínku konstatováním, že Mistr Kovářík během naší návštěvy a dalšího vyprávění vypil čtyři deci červeného vína a vykouřil šest námi nabídnutých cigaret. Nezapírám, že mi to bylo velmi sympatické.

František Kovářík zemřel 1. října roku 1984, v den svých 98. narozenin.

O zrození Máničky

Anna Kreuzmannová, herečka a loutkoherečka, se narodila stejně jako František Kovářík v Plzni. Jmenovala se Anna, ale všichni jí říkali Anči. Byla vůbec první interpretkou Hurvínkovy Máničky. S tvůrcem slavné dvojice Spejbla a Hurvínka, Josefem Skupou, hrála v jeho Loutkovém divadle v letech 1929-1943. (V padesátých a šedesátých letech, než odešla do důchodu, působila pak v Ústředním loutkovém divadle v Praze).

Nejen o zrození Máničky nám Anči Kreuzmannová vyprávěla v ostravské televizní Kavárničce dříve narozených, kam přijela ve svých devadesáti letech.

Anči Kreuzmannová při natáčení v Ostravě

A tady je malá část jejích tehdejších vzpomínek:

Hráli jsme s Josefem Skupou v Osvobozeném divadle hru, která se jmenovala Kašpárkova maminka. Zpěvačka paní Boubínová, která u Skupy hrála, mluvila maminku a já Kašpárka. Kašpárek leží v posteli a naříká, protože je nemocný, maminka ho konejší. Stála jsem nahoře nad jevištěm, odkud jsem Kašpárka mluvila, zatímco loutku vodil někdo jiný. Jak tak mluvím a mluvím takovým tím naříkavým hlasem, běduji, jak je mi špatně, najednou jsem zahlédla stát v portále Wericha. Byl oblečený v tom, v čem tehdy obvykle chodil, v burnusu, ruce v kapsách, klobouk na hlavě. Stoupl si tam a teď se díval - kouká na jeviště, na Kašpárka jak se tam hýbe, zvedne hlavu a podívá se nahoru, kdo že to za něj mluví, zase se dívá dolů na jeviště, zase nahoru... Nevěřil, že to mluvím já. A já byla pyšná, že se Werich přišel podívat a že mě slyší!

Nu a toho večera se stala ještě jedna událost. Bylo po představení a Skupa mi povídá: Poslechněte, Andulajs, když jsem vás teď tak slyšel mluvit toho Kašpárka, tak mě napadlo, co kdybychom udělali loutku holčičky, kterou byste mluvila? Možná, že by vám to šlo. Ovšem nebyla by to Hurvínkova sestra, nýbrž jeho kamarádka! Řekla jsem: Já nevím... ale on naléhal: A zkusila byste to? Já povídám: Nu, zkusila. Ale jak jste na to přišel? A Skupa na to: Jel jsem tuhle s kamarádem do Budějovic a on měl s sebou dcerušku, asi šestiletou. A ona celou cestu pořád brebentila. Tak mě napadlo, co kdyby měl Hurvínek právě takovou kamarádku?‘ – Skupco, přemýšlela jsem už nahlas, já bych ovšem potřebovala napřed vidět tu loutku. Tak jsem ji po čase viděla a začala jsem pro ni hledat rejstřík. Povídám si: Pokusím se, pokusím se... no, po té bábě a všech těch čarodějnicích, nevím. Snad by to ale přece jen šlo. Zkusím to! Tak jsem zkoušela, hledala a najednou vyplul ten hlas a já hned běžela za Skupou a říkám: Skupco, stačilo by, kdybych to mluvila takhle? A předvedla jsem mu to. Nu a od té doby jsem už byla Mánička...

Ale abych se vrátila ještě jednou k tomu Osvobozenému divadlu, kde jsme občas hostovali pro děti. V baru u divadla jsem se jednou sešla náhodou také s Jaroslavem Ježkem. Seděl tam sám, posmutnělý, když mě ale uviděl, zavolal: Máničko! To mám radost, že tě vidím! Pojď na chvilku ke mně! Nechal nám oběma nalít koňak, dali jsme si pusu a já pak za chvíli musela běžet domů. Tak jsme se rozešli, aniž bych tušila, že je právě před útěkem do Ameriky a že už ho nikdy neuvidím.

Stránka z bukletu ke kompletu 5 CD s názvem Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy, který v roce 2007 vydal Supraphon. Na nahrávkách z roku 1930 je A. Kreuzmannová partnerkou Josefa Skupy ve dvou scénách, nazvaných prostě Hurvínek a Mánička (z Revue z donucení), a pak zvlášť ještě v pěveckém duetu Spejbl a kurtizána.

Anči Kreuzmannová zemřela 1 října 1994 ve věku 95 let.

Vložil: Ondřej Suchý