Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak redakce nabourala do svodidel a pokračuje vesele dál. Komentář Štěpána Chába

komentář 11.11.2022
Jak redakce nabourala do svodidel a pokračuje vesele dál. Komentář Štěpána Chába

Foto: Ilustrační foto Pixabay (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Kdo Štěpána nezná, zato čte jeho komentáře, mohl by si myslet, že je drsný buldok. V civilním životě ale ze všeho nejspíš připomíná štěňátko, které v šéfredaktorce většinou vzbuzuje ochranné pudy (AV).

Tak se nám redakčně urodilo. S úplňkem se na redakčním e-mailu sešly dvě zprávy. Obě vypadaly jako pohroma pro život, vesmír a vůbec. Obě se točily kolem textů Tomáše Koloce. A bylo z toho velké mrzení a saunářský zážitek pro mou nebohou existenci skrčenou mezi dvěma choleriky, kteří často pro zdůraznění své pravdy zvyšují hlas.

S upřímností nejdál dojdeš, praví se. Nuže dobrá. Mezi naší šéfredaktorkou a Tomášem Kolocem stojím jako styčný důstojník. Důvod je jednoduchý. Oba, jak naše šéfredaktorka, tak Tomáš Koloc, nejdou pro ostré slovo a tón jako z apleplacu daleko. Už pozdrav je často veden stylem vyhlášení války a zahájení genocidy všeho živého v dosahu signálu České televize. Já, jakožto navenek flegmatický a klid vyvolávající člověk, jsem tak dobrovolně přistoupil na dohodu, že budu stát mezi nimi a snažit se ukormidlovat spolupráci dvou vášnivých lidí. Protože kdyby ti dva denně museli komunikovat mezi sebou, do týdne hoří půl Prahy (nebo Hradce). Ne že by se neměli rádi, mají, určitě, jen jsou prostě výbušní a na každé maličkosti jsou ochotni předvést bratrovraždu i s praktickými ukázkami.

 

Mírně popuzený Koloc (jeho nejčastější civilní podoba). Vančová takto vypadá méně často, ale tu a tam ji též něco lehce vyvede z míry. 

Proč to dělám? Jsem hluboce přesvědčen, že Tomáš Koloc je vedle svého někdy trochu vyhroceného revolucionářství moudrý a vzdělaný člověk, který každým svým článkem předává lidem jak část ze své osobnosti, tak i pohledu na svět. A takový pohled na svět musí na naší rozkolísané a k potiché cenzuře se svažující mediální scéně zaznívat. Musí, protože je to hlas na okraji zájmu i na okraji tolerance ctít svobodu slova. Mnohdy, když nahazuji do systému Tomášovy texty, říkám si – tě péro, tak daleko bych se neodvážil.

A tam nastupuje role naší šéfredaktorky Aničky Vančové. Která nechá tvořit nejen mě, ale i Tomáše Koloce. A to i přes riziko, že za to, co nechá publikovat, by mohla být popotahovaná v naší často komické spravedlnosti. Tomáš by jen přišel o místo k publikování svých postojů, Anička by přišla o všechno. Proto s jistým obdivem zírám, kam až to nechává zajít. Navýsost tolerantní šéfová, která snad jako jediná na naší mediální scéně ctí skutečnou svobodu slova, protože mnohdy se mnou až do krve nesouhlasí, přesto mi texty nekoriguje, nezasahuje do nich a nechá mě zcela svobodně tvořit. To samé u Tomáše Koloce, jehož texty jdou často na hranu. A to s jedinou zásadou – pravda a fakta (a já dodám – citlivý přístup).

A přišel kolizní 8. listopad, kdy do redakční pošty dorazila emočně velmi vypjatá zpráva, která poukazovala na Tomášův text, kde popisoval neblahé setkání s tématem pohřeb a exekuce. Tomáš v něm popsal svou osobní zkušenost s tím, že exekutoři jdou bez pardonu po pozůstalých a jsou hotovi je okamžitě zakleknout. Cež není tak úplně celá pravda.

Níže následuje vyjádření naší šéfredaktorky Aničky Vančové k celému problému.

 

Piš si, co chceš, ale fakta jsou svatá aneb Vyjádření šéfredaktorky KL

Tomáš Koloc napsal sakra dlouhý článek, který začíná nezpochybnitelnou autoritou A. J. Liehmem, pokračuje přes tvrzení, že jsem mu nevěřila rozhovor s Ukrajinkou (chtěla jsem do perexu jasné vysvětlení, proč ta dáma vystupuje v anonymitě, to je celý) a to podstatné, kvůli čemu vznikl v redakci doslova poplach, si nechal elegantně na konec.

V pondělí dorazil mail, který znovu ocituji: „Dobrý den. Zrovna se nacházím v situaci, kdy se vyrovnávám se smrtí syna, který měl schizofrenii a díky našim zákonům nebylo možné ho donutit k hospitalizaci, zůstal na ulici a před měsícem zemřel, navíc v zahraničí. Vyřizuji přesun, vychovávám vnuka, kterého měl syn původně v péči a včera ráno jsem si přečetla tento článek, který mě neskutečně vyděsil, že ho ani nepohřbím, protože nevím, kým mohl být ve svém stavu zneužit k nějaké půjčce apod.“

Následoval proklik na článek Tomáše „Nechcete se dostat do dluhů? Nepohřbívejte své zemřelé blízké… Vhled do exekučního systému této země. Svět Tomáše Koloce“. A paní, jejíž jméno na její přání nezveřejňujeme, pokračovala: „Probrečela jsem celý den, nespala jsem, dokud jsem nedostala odpověď od právničky, že je to snůška bludů, které si autor článku nejspíš vycucal z prstu, vyděsil půlku národa a neobtěžoval si to ověřit. Mám na něj tak hroznou zlost, že zneužívá lidi v tak strašné situaci, aby byl jeho článek čten. Žádám, aby se veřejně omluvil a dal tyto bludy na pravou míru. Neumí si vůbec představit, jak strašně ta představa bolela. Doufám, že najdu z Vaší strany pochopení. A prosím o případný odkaz na jeho omluvu.“

Proč takový poplach?

Přečtete-li si pořádně jmenovaný článek, snadno pochopíte, jak ta ubohá paní k takovému emocionálnímu výbuchu došla. Jak píše, netuší, jaké dluhy její syn měl a došla tudíž k závěru, že vypravením jeho pohřbu ty dluhy přejdou na ni (což však Tomáš explicitně NEPÍŠE, jak vidíte dále, odbyl to tvrzením je těžké, až nemožné).

Jde o tento odstavec ze zmíněného článku: „Úřednice shodou okolností otce znala, protože mu pomáhala s dojednáváním předčasného invalidního důchodu, který nastoupil dva roky předtím; ve svých 61 letech. Protože byla zpravena o tom, že na otcův důchod byla v důsledku dluhů uvalena exekuce (a protože jí byl stejně jako většina lidí, kteří s ním přišli do styku, sympatický, a tyto sympatie jsem já zřejmě zdědil), důtklivě mě žádala, abych se rozhodně vzdal práva otce pohřbít, pokud vím o tom, že po něm zůstaly nějaké větší dluhy. Pro toho, kdo vypraví pohřeb, speciálně je-li přímý potomek, je totiž později velice těžké (až nemožné) vzdát se minusového dědictví, zvlášť když proti němu stojí práskaní exekutorští právníci, kteří žijí z vymáhaných násobků částek, jež dlužil jeho předek.“

Je to řečeno vágně, ale přesto: bohužel, není to pravda. Alespoň ne celá. Jak jsem zjistila hned téhož dne, kdy jsem oslovila Notářskou komoru české republiky: „Dobrý den, máme v redakci spor, týkající se dědictví. Tvrzení 1: Pokud vypravíš zemřelému pohřeb, musíš převzít dědictví, eventuelně i dluhy, tak praví současný český zákon. Tvrzení 2: Pokud vypravíš pohřeb, pozve tě notář k vyřizování dědictví, které můžeš odmítnout. Tedy i ty dluhy zemřelého. Můžete mi, prosím, napsat, jak to tedy je?“

Odpověď dorazila téhož dne: „Vážená paní Vančová, zcela správně není ani jedno tvrzení. Pokusím se vysvětlit: Vypravitel pohřbu může být i jiná osoba, odlišná od dědiců (např. kamarád, domov pro seniory, obec, nedědící příbuzný atp), ale může být samozřejmě i dědic (typicky potomek zemřelého). Vypravitel pohřbu je pak účastník dědického řízení (zpravidla bývá zván notářem k tzv. předběžnému šetření, kde sdělí bližší informace o zemřelém + může samozřejmě uplatnit do dědictví náklady pohřbu, které pak hradí dědicové). Dědic může dědictví odmítnout (tedy i dluhy). Pokud dědictví přijme, tak nejen aktiva, ale i pasiva (dluhy). S pozdravem, Mgr. Miroslav Zapletal, Notářská komora ČR.“

Teorie a praxe budování kapitalismu v ČR

Vynechám zuřivé hádky a různá neuvážená vyjádření, která se řítila po emailových sítích i vlnách mobilů, nažhavených do ruda, to je úkol Štěpána Chába, popsat, jak to viděl on. Jednak jako můj „zástupce pro TK“, druhak jako autor dopisu té nešťastné paní, které nám všem bylo a je hrozně líto (hodila jsem to na něj proto, že z nás píše nejlépe - a taky to napsal krásně).

A dostávám se k tomu nejpodstatnějšímu: očividně v této zemi existuje právní teorie v paragrafech Občanského zákoníku VERSUS praxe, do níž vstupují exekutoři coby dravá smečka z právního řetězu utržených dobrmanů s po zisku prahnoucí pěnou vztekliny u huby, které Exekutorská komora, natož ostatní orgány činné v trestním řízení, jak se jimi politici tak rádi ohánějí, nechá dělat, co se jim zamane. A to je to, o čem často a pravdivě píše Tomáš. Nicméně – nejde to směšovat.

Ocitnete-li se v podobné situaci, KL po mnohých zkušenostech radí  - nedělat nic bez asistence právníka. Bohužel, víme, že ten stojí minimálně 3 tisíce za hodinu, 4 tisíce za úkon, což může být klidně jediný telefonát (mne osobně napsání jednoho dopisu u právníka, jehož nebudu jmenovat, stálo 24 tisíc), takže je krystalicky jasné, že na to hned tak někdo nemá. A vypečení exekutoři tak mají volné pole své hanebné působnosti… Trochu hlava 22, že?

 

 

Vložil: Štěpán Cháb