Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pravda a lež aneb Ještě dnes dokaž, že nejsi dezinformátor. Svět Tomáše Koloce

komentář 10.11.2022
Pravda a lež aneb Ještě dnes dokaž, že nejsi dezinformátor. Svět Tomáše Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Exekuce, mor naší společnosti

Odpověď čtenářům P. P. a V. S. i vedení Krajských listů. Zároveň apelativní úvaha na téma mizející svobody slova a dialogu. Plus rozdílu, jak různé sociální skupiny v ČR prožívají „právo“ a „bezpráví“.

Téměř před čtvrt stoletím mi můj učitel A. L. Liehm (jinak monopolní překladatel Jeana-Paula Sartra, kulturní teoretik a diplomat, a mezinárodně známý redaktor a vydavatel, zakladatel literárního časopisu Lettre internationale, který na vrcholu své slávy vycházel ve 12 jazykových mutacích včetně češtiny) řekl: „Hochu, já vím, že by ses chtěl živit beletrií, ale tou se někdo uživil naposledy v osmdesátých letech. Dělej stejně dobře publicistiku.“

Celý svůj publicistický život jsem na tuto radu myslel, a troufám si říct, že jsem AJL nikdy nedělal ostudu. AJL (jak se mu říkalo od začátku jeho kariéry ve 40. letech 20. století až do jeho smrti v prosinci 2020) mě podpořil v mém přirozeném sklonu dívat se na publicistiku jako on: nezdržovat se s mainstreamovou verzí světa, kterou vám denně servíruje tisíc dalších, ale přinášet čtenářům příběhy, které od jiných neuslyší. On sám kvůli tomu strávil dobrou třetinu života v exilu, v SRN, USA a nakonec v Paříži, kde založil svůj časopis, pro který ho Francouzi, Němci či Italové dnes znají lépe, než Češi.

Tato jeho „neznámost“ v českém prostředí po listopadu 1989 měla ještě jeden důvod: říkal a psal vždycky to, co chtěl, bez ohledu na to, zda se znelíbí. V nové době se nelíbily zejména některé jeho teze, jako že 60. léta 20. století byla vrcholem české kultury, kdy bylo za peníze tehdejšího režimu možné vytvářet kulturní díla, která byla proti režimu, a to už nikdo nevrátí, zejména ne v současném režimu, který už na počátku 90. let definoval Václav Klaus, který prohlásil: „Je třeba skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury“, což byla věta, kterou si AJL zapamatoval a nikdy ji Klausovi ani jím založené České republice nezapomněl. Podle programu této věty se totiž skoncovalo s československým uměním a kulturou, které byly nahrazeny „showbusinessem“ (který AJL z duše nesnášel), pak se samotným Československem a potom se začalo i s koncem svobody slova, za kterou AJL tolik bojoval.

Tolik úvod, kterým jsem chtěl naznačit, odkud jsem vzal svůj styl psaní, charakterizovaného známou větou Bohumila Hrabala („Pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku“), který mi českém prostředí přináší v zásadě dva druhy čtenářských reflexí: odpůrci mi píší, že mají radost, že mě už určitě brzy zavřou, zatímco příznivci se nechávají slyšet, že až mě odpůrci zavřou, budou mi do vězení nosit jídlo (viz dvě reakce na mou reportáž „Milion způsobů, jak demonstrací proti strachu nahnat strach těm, kdo s námi nejdou“ z minulého úterý 1. listopadu).

Tento způsob dnešního diskurzu, který si lidé mého věku ještě pamatují ze svého normalizačního dětství se dá jednoduše vyjádřit takto: oficiální verze pohledu na svět, která se z vlády skrze většinu mediálních kanálů šíří do světa jsou takzvaně „důvěryhodná média“ a „důvěryhodní autoři“, šířící „certifikovanou“ pravdu, která je všestranně podporována, a ti autoři a ta média, co se od vládní doktríny liší, jsou „dezinformátoři a dezinformační média“, jejichž hlas je potírán všemi dostupnými prostředky, a můžou to být i mezinárodní autority v oboru, jichž se předmět sporu týká (typický případ byl například byl pravděpodobně světově nejznámější český epidemiolog Prof. MUDr. Jiří Beran, CSc., která „si dovolil“ mít na léčbu covid-19 jiný názor, než vládní doktrína, pročež bývalý ministr zdravotnictví doc. MUDr. Jan Blatný, Ph.D., oborem docent dětské hematologie, vykázal profesora epidemiologie Berana do ghetta „dezinformátorů“).

V důsledku tohoto diskurzu se u nás dějí věci v zahraničí nevídané, jako když se před několika měsíci vláda dohodla s poskytovateli internetových domén, aby (ve státě, v němž je svoboda slova zaručena Ústavou!), že některým periodikům zablokují web. To je však jen jedna z metod záměny svobodného dialogu za boj, který nejlapidárněji charakterizoval slovenský satirik Milan Markovič: „Dnes se o protichůdném názoru, legitimním názoru, mluví jako o dezinformaci. To je taková kravina, promiňte, že si nedovedu představit větší. Kde zůstal dialog? Kde zůstala debata?“

Věci už došly tak daleko, že vláda v březnu letošního roku zřídila pozici „vládního zmocněnce pro oblast dezinformací a médií“, který má v zásadě stejné povinnosti jako někdejší normalizační „ústřední dramaturg Filmového studia Barrandov, nositele Řádu vítězného února a Řádu práce“: oddělit zrno „naší pravdy“ od plev „jejich lži“.

 

Někteří odpůrci nepohodlného opozičního pohledu, dnešním režimem zvaného „dezinformační lež“ jsou ale netrpěliví, a snaží se si to s autory, kteří vidí realitu z odlišného úhlu, než je režimní doktrína, vyřídit sami tím, že opoziční text znedůvěryhodní tím, že ho přímo označí za lež. Většinou se tak děje v diskuzích pod články na serverech, který naše články přebírají, ale některé reakce se objevují i v naší redakční poště. Jako například tato „interpelace“:

 

„Dobrý den

Pan Tomáš Koloc napsal krásný fiktivní rozhovor s fiktivní ukrajinkou, dal jsem to číst jedné mé známé ukrajince a řekla mi, že to jsou nesmysly, tak jsem se koukl z čeho čtu a on dezinformační štvavý proruský plátek krajské listy, dáme si na vás pozor! Vyřiďte panu Koloci, že lhát se nemá.“

 

Normálně taková psaníčka nechávám bez povšimnutí, ale na přání šéfredaktorky Krajských listů čtenáři (kterého dle zákona nesmím bez jeho dovolení jmenovat), odpovídám:

Dobrý den.

Na začátek gramatické upozornění: U vlastních jmen Ukrajinka a Krajské listy se na začátku píše velké písmeno.

K jádru vašeho mailu: Mluvíte nepochybně o mém článku „Ruská Ukrajinka: Sjednotila nás válka, kterou nikdo z nás nechce“, který v KL vyšel v neděli 6. listopadu. Přemýšlel jsem, jaké máte motivy, k tomu co píšete.

Pokud vám jde o to, abych odhalil totožnost své respondentky, pak máte smůlu. Nevystavím ji a část její rodiny žijící na Ukrajině stejné situaci, v jaké se ocitl její ukrajinský krajan Denis Kirejev, člen týmu oficiálních mírových vyjednavačů Ukrajinské republiky, který byl týden po mírových jednáních 28. února v běloruském Homelu, bez procesu přiznaně zastřelen ukrajinskou bezpečnostní službou SBU. Stejně tak ji a její rodinu nevystavím nebezpečí v souvislosti s tím, že její otec žije v Rusku jako odpírač vojenské služby ve válce na Donbasu, a ona sama bydlí v objektu, který vlastní Ruská federace.

A koneckonců ji a část její rodiny žijící v ČR nechci vystavit stejné šikaně, jakou představujete vy a vám podobní autoři „hatefull“ mailů. U nás je situace zatím docela snesitelná: kromě mírné nevole, kterou musím nést od svého zaměstnavatele, a dvou ustrašených vedoucích jiných médií, kteří ocenili mé texty tím, že mi nabídli práci ve svých periodicích, aby pak nabídku odvolali v souvislosti se strachem, že jejich médium bude spojováno s mým opozičním názorem, se zatím nic moc neděje, ale obávám se, že to bude čím dál horší.

Pokud skutečně nevěříte, že dnes existuje Ukrajinec, který si kromě Ruska a Ukrajiny udržuje odstup i od vlády své rodné země, měl byste konzumovat i jiná, než česká kamenná média: kupříkladu britské BBC nebo Guardian. Ta vám vysvětlí, že ruskojazyčná třetina Ukrajinců velmi těžce nesla majdanský převrat v roce 2014, během něhož byl svržen demokraticky zvolený prezident a kromě jiného (jako byl zákaz promítání filmů ruskojazyčných tvůrců a dnes už i vyškrtnutí ruskojazyčných klasiků – včetně tvůrců ukrajinského původu  ze školních osnov) zakázal výuku řady státních škol s jiným než ukrajinským vyučovacím jazykem (včetně těch s vyučovacím jazykem maďarským, což je jeden z důvodů dnešní nevole maďarského premiéra Orbána podporovat ukrajinskou armádu) a během nastalé války se kromě místních separatistů chovaly nevybíravě i útvary ukrajinské armády. O čemž svědčí i příhoda o kamarádovi mojí respondentky, který si na začátku války jel z Doněcka zařídit pas do Mariupolu, kde byl legitimován příslušníky pluku Azov a na místě zastřelen jen proto, že měl v pase jako domovské město uveden Doněck.

Také některé děti, které moje respondentka zmiňovala jako oběti války, se staly obětí raket, které nebyly vypáleny z pozic separatistů či ruské armády, ale ze směru odkud na donbaská města od roku 2014 útočí ukrajinská armáda. To je totiž ono liehmovské heuréka!, kvůli němuž jsem tento rozhovor pořídil: na každý děj, na který se dívají minimálně dva, totiž existuje ne jeden, ale dva úhly pohledu. Dokonce i druhá světová válka, jejíž znaménka plus a minus jsou zdánlivě jasná, byla jinak viděna z pohledu Čecha, jemuž Spojenci (včetně Rusů a Ukrajinců v Rudé i Vlasovově armádě) ubránili jeho holý národní život – a z pohledu sudetského Němce, který z důvodu krvavého Masarykova zásahu v separatistických Sudetech v roce 1919 a nízkých investic ČSR v německojazyčných oblastech, hlasoval v roce 1938 pro připojení k Německu, během války nikomu neublížil, nicméně v roce 1945 byl „za trest“ odsunut z oblasti, kde jeho rodina žila 500 let. Jedno - a to jsem se snažil ve svém rozhovoru zohlednit - však můžou i při svém odlišném úhlu pohledu mít společné jak Češi, sudetští Němci i Němci z Německa, tak ukrajinsky i rusky mluvící Ukrajinci a Rusové: odpor k válce a násilným pučům, které podobná zvěrstva způsobují.

Na závěr bych vás chtěl upozornit, že obvinění ze lži, kterého jste se vůči mně dopustil, podléhá definici nactiutrhání.

Tomáš Koloc

 

Z pozitivních reakcí na tento rozhovor bych chtěl zmínit tu, která mě potěšila nejvíc. Přišla od Milana Daniela, jenž si v 70. letech jako samizdatový novinář za svou pravdomluvnost vysloužil od minulého normalizačního režimu čtyři roky natvrdo, které si částečně odseděl v cele se svým „komplicem“, signatářem Charty 77 Petrem Uhlem. Vzkaz Milana Daniela byl (jako vždy) lapidární: „Tomáši gratuluji, to není jen rozhovor, to je počin. Zvlášť vyniká na pozadí černobílé jednostranné propagandy, která pravdu nehledá, ale určuje. Moc děkuji.“

Jinou diskuzi vzbudil můj text „Od roku 1989 se zabilo příliš mnoho Palachů“ z minulé soboty 5. listopadu 2022. K němu byl v nabídce starších článků „Psali jsme“ přiložen můj související text z 23. ledna 2022 „Nechcete se dostat do dluhů? Nepohřbívejte své zemřelé blízké… Vhled do exekučního systému této země“, který popisuje, jak jsem se vzdal práva na pohřbení svého otce, po upozornění úřednice sociálního odboru jeho domovského města Most, která mého otce osobně znala, že když mu za svou osobu vypravím pohřeb, místní exekutoři mě tímto aktem právně spojí s jeho dědictvím, jež představovaly vysoké dluhy. Do redakční pošty přišla na tento text následující reakce:

 

„Dobrý den.

Zrovna se nacházím v situaci, kdy se vyrovnávám se smrtí syna, který měl schizofrenii a díky našim zákonům nebylo možné ho donutit k hospitalizaci, zůstal na ulici a před měsícem zemřel, navíc v zahraničí. Vyřizuji přesun, vychovávám vnuka, kterého měl syn původně v péči a včera ráno jsem si přečetla tento článek, který mě neskutečně vyděsil, že ho ani nepohřbím, protože nevím, kým mohl být ve svém stavu zneužit k nějaké půjčce apod. Probrečela jsem celý den, nespala jsem, dokud jsem nedostala odpověď od právničky, že je to snůška bludů. které si autor článku nejspíš vycucal z prstu, vyděsil půlku národa a neobtěžoval si to ověřit. Mám na něj tak hroznou zlost, že zneužívá lidi v tak strašné situaci, aby byl jeho článek čten. Žádám, aby se veřejně omluvil a dal tyto bludy na pravou míru. Neumí si vůbec představit, jak strašně ta představa bolela.

Doufám, že najdu z Vaší strany pochopení. A prosím o případný odkaz na jeho omluvu.“

 

Tahle reakce mě zabolela především jako člověka s čtrnáctiletou praxí asistenta v sociální práci, z nichž určitou část jsem se staral právě o lidi s psychickými nemocemi a bez domova – a právě kvůli nim jsem jejich i své příběhy o sociálním bezpráví v této zemi začal zveřejňovat, ačkoli mým původním oborem v publicistice (v níž se pohybuji ještě déle, letos 27 let) byla kultura. Což si čtenářka mohla přečíst v mém medailonu, a v článku samém mohla najít svědectví, že „jsem si nic nevycucal z prstu“.

Stejnou situaci (i když z jiného úhlu: z úhlu rodinného přítele, kterého rodina mrtvé, vystrašená, že jako příbuzná zdědí dluhy, požádala vypravení pohřbu jeho jako nepříbuzného) totiž prožil i nositel Ceny Jiřího Ortena, kurátor, spisovatel a dramatik PhDr. Jaromír Typlt. Ten se mi přihlásil, když článek už předtím vyšel v Kulturních novinách, aby jeho pravdu podpořil svým svědectvím.

A nebyl jediný. Nezávislý investigativní deník HlídacíPes.org se mnou o praktikách českých exekucí (jejichž dopadům na sociálně slabé v české populaci se věnuji už skoro deset let), pořídil dvojdílný rozhovor, který převzal i prestižní časopis Přítomnost (založený roku 1924 Ferdinandem Peroutkou) a na jeho základě jsem o tomtéž poskytl rozhovor i středoevropskému zpravodaji švýcarské státní rozhlasové a televizní společnosti Schweizer Radio und Fernsehen SRF Romanu Fillingerovi a redaktorce švédského královského rozhlasu Sveriges Radio Caroline Salzinger Wallenholmové.

Jako sociální praktik i publicista jsem pak byl v roce 2018 poslankyní PSP ČR Janou Valachovou a tehdejší ministryní práce Janou Maláčovou ve skupině odborníků pozván, abych referoval o zničujícím vlivu české exekuční praxe na bezdomovectví a celkový sociální stav ČR, a o rok později jsem byl členem kolokvia pracovníků v sociálních službách a státních orgánů, které mělo pod záštitou Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK stanovit model nápravy. (Obě akce byly jistě míněny poctivě, s odstupem času ale bohužel vidím, že mnoho nezměnily.)

Chápu, že ve chvíli žalu nebylo v silách čtenářky si toto všechno na webu zjistit, zvláště když ji její právnička ujistila, že můj text „je snůška bludů, které si autor článku nejspíš vycucal z prstu“. Musím říct, že reakci naší šéfredaktorky, která od mne požadovala okamžité dobrozdání, zda můj text vychází či nevychází z práva, jsem zprvu považoval za poněkud hysterickou, nicméně kvůli ní i kvůli své cti jsem tentýž den v noci zburcoval v jeho domě svého právníka (který nespal, protože jeho manželka se v tu chvíli po operaci v nemocnici pohybovala mezi životem a smrtí…) Ten, komu děkuji za odborné právní vyjádření (jež po letech dokládá, že Kulturní noviny, Přítomnost, Info.cz, Hlídací pes, Švédský rozhlas a Švýcarský rozhlas a televize, ba ani Krajské listy nechybily, když publikovaly má svědectví o českých exekucích) je tedy ředitel Občanského poradenského střediska Hradec Králové Mgr. Jan Hloušek, Ph. D. – který je současně učitelem a emeritním ředitelem Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové. Jeho dobrozdání je zde:

 

„Dobrý den,

byl jsem požádán, abych jako právník, sociální pracovník a vysokoškolský pedagog poskytl stanovisko k článku Tomáše Koloce Nechcete se dostat do dluhů? Nepohřbívejte své zemřelé blízké… Vhled do exekučního systému této země, který byl uveřejněn v Krajských listech online 22. 1. 2022.

Nejprve je třeba vzít v úvahu, že článek je publicistický a ne vědecký, proto se na faktickou správnost nahlíží jinak, než na článek vědecký. Nicméně i zde autor uvádí (alespoň rámcově) zdroje, odkud čerpal informace o počtu zemřelých, kterým vypravila pohřeb obec. V tomto neshledávám ani právní, ani etické pochybení. Sporným z hlediska vědecké racionality se pak může jevit autorova spekulace o příčinách nárůstu počtu pohřbů, avšak v rámci publicistického stylu, ve kterém autor píše, je tento postup zcela běžný. Už v úvodu článku autor uvádí, že popisuje svůj příběh, tedy vlastní subjektivní prožitek a ten nelze interpretovat jinak, než subjektivní zkušeností a kontextuálně. Čtenář dostává základní indicii, jak článek číst a interpretovat a také poměrně široce pojatý kontext.

Autor popisuje příběh, ve kterém se setkal se skutečnostmi, které jsou v rozporu s pravidly zakotvenými v našem právním řádu, konkrétně se jedná o zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a také o zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon.

Z právního pohledu je v článku problematická věta: Pro toho, kdo vypraví pohřeb, speciálně je-li přímý potomek, je totiž později velice těžké (až nemožné) vzdát se minusového dědictví, zvlášť když proti němu stojí práskaní exekutorští právníci, kteří žijí z vymáhaných násobků částek, jež dlužil jeho předek.

U této věty není bohužel zřejmé, zda se jedná o výrok, který autor slyšel, nebo zda se jedná o jeho vlastní názor. Já sám se ve své více než dvacetileté praxi sociálního poradce setkávám s případy, ve kterých klienti popisují chování exekutorů a jejich zaměstnanců, které je vědomě či bezděčně za hranou zákonem dovoleného. Na druhou stranu občanský zákoník, přestože explicitně stanovuje odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitelovi, nastavuje také hranici této odpovědnosti, a také dovoluje dědicům dědictví, a tím i zůstavitelovy dluhy, odmítnout. Setkal jsem se však ve své praxi s případy, kdy tak klienti v zákonné lhůtě a předepsaným způsobem neučinili a přešly na ně dluhy, které nedokázali splácet.

Autorova zkušenost doplňuje moji vlastní i zprostředkovanou zkušenost.

To, co bych autorovi vytkl, je bulvární způsob upoutávání pozornosti na svůj příběh, který vede ke zkratkovitému vyhodnocování. To už ale není autorova odpovědnost, nýbrž čtenářova. Je tedy na každém čtenáři, aby vnímal všechny informace z médií v souvislostech a dle tohoto je také vyhodnocoval. Denně se také dozvídáme, že na ulici v českých městech umírají lidé při dopravních nehodách, přesto nikdo kvůli tomu nepřestane chodit do práce, do školy atp.

Domnívám se, že článek nenese znaky poplašné zprávy a že se autor nedopustil porušení právních ani etických pravidel.

 

Mgr. Jan Hloušek, Ph.D.

ředitel

Občanské poradenské středisko, o.p.s.

Třída ČSA 543, 500 03 Hradec Králové“

 

Jsem rád, že požadavku našeho vedení bylo učiněno za dost a doktor Hloušek poskytl i právní oporu tomu, že můj příběh se skutečně stal a dnes a denně se navzdory zákonu děje – i dle zkušeností jeho, právníka, který poskytuje rady nikoli těm majetnějším ve společnosti (což je údělem většiny právníků v naší nové skutečnosti), nýbrž těm společensky posledním, kteří na právníka nemají (a navíc učí studenty VŠ jak se o ně starat).

Dávám mu za pravdu i v tom, že mé vyprávění v KL mělo nádech bulvárnosti. Jak výše i níže (v mém medailonu) řečeno, jsem publicista, který stěží najde české periodikum, v němž by se v minulosti neobjevil aspoň jeden jeho komentář, a některé se objevily i v zahraničních médiích. V některých z nich jsem svůj nikoli jediný příběh s českými exekucemi, příběh o tom, jak jsem jejich vinou nepohřbil svého otce, odvyprávěl už i méně emotivně.

Nechci ale způsob titulku a vyprávění tohoto příběhu, které jsem pro něj zvolil v Krajských listech, svádět jen na to, že jsme deník, který koneckonců vyžaduje poněkud bulvární titulky a formulace, protože – marno platno – díky nim se seriózní informace, které podáváme, „prodávají“ a šíří dál. Přiznávám, že v druhu formulace, jaký jsem pro podání příběhu zvolil, byla i možnost si odreagovat svoji bolest z traumatického příběhu, který jsem zažil, stejně tak jako čtenářka, která reagovala, aktuálně zažívá příběh svůj a svého syna. Což chápu i proto, že jsem podobný příběh prožil nejen se svým otcem, ale jako sociální asistent i s některými svými klienty, jejichž osudy jsem často také odvyprávěl v českých médiích.

Mou hlavní motivací ale byla snaha, kterou jsem zformuloval, když jsem poskytoval rozhovory zahraničním médiím: „Udělat své zemi, která se takto chová ke svým posledním, patřičnou ostudu“. Takovou, která by dorazila třeba i do zahraničí, a třeba i k naší vrchnosti. To se mi konečně částečně povedlo. Co se nepovedlo, je to, proč jsem to všechno dělal: kvůli zásadní nápravě a změně zákona 120/2001 Sbírky zákonů, jehož praktická aplikace má na svědomí nejen nepohřbení mého otce, a nemožnost, aby svou příbuznou na své jméno pohřbil někdo z rodiny spřátelené s Jaromírem Typltem – ale může i za fenomén exekuční nezaměstnanosti, bezdomovectví, rozvodovosti, emigrace, sebevražednosti (Ing. Jaroslav Janota a Tomáš Strnad, o nichž jsem psal v textu o „sametových Palaších“ nejsou jediní, o nichž se ví), ba i za (zatím) 15700 exekucí nezletilých českých dětí...

Po odeznění prvotní reakce se nedivím ani emotivnímu vyjádření, jakým zareagovala čtenářčina právnička, ba ani stejnému druhu temperamentní reakce, kterou jsem pocítil od vedení Krajských listů. Na vině je podle mě právě onen diskurz jediné pravdy versus jiného názoru, který je veden jako „dezinformace“. V prvním případě šlo podle mě o podlehnutí tomuto diskurzu, ve druhém případě strachu z toho, že by se cejch „právně certifikované“ lži mohl změnit v dezinformační cejch pro celé noviny.

Noviny by se ale na oplátku neměly divit zase mně, že jsem reakci našeho vedení vnímal jako chvíli, kdy namísto toho, aby mně jako dlouhodobému spolupracovníkovi věřilo, podlehlo emocím, které jsem vnímal jako nedůvěřivé a nepřátelské až do té míry, že jsem se stejně emocionálně rozhodl s Krajskými listy rozloučit. Nakonec byla situace nicméně vyřešena dost racionálně: vedení KL mi nabídlo 14 dní, kdy si po roce a půl nepřetržitého psaní dám od psaní dovolenou, během níž mohu své rozhodnutí ještě zvážit.

Napadlo mě, že bouře by se mohla vyjasnit tam, kde začala: tedy že bych si jako poradní hlas, zda zůstat anebo odejít, mohl přizvat vás, čtenáře. Ať už si myslíte, že moje příspěvky v Krajských listech jsou založeny na pravdivých faktech, které vás obohacují – anebo si naopak myslíte, že rubrika Svět Tomáše Koloce je založena na lžích a dezinformacích. Svůj názor, prosím, napište do komentářů pod tento článek.

Zdroje: A. J. Liehm: Minulost v přítomnosti, https://www.seznamzpravy.cz/clanek/fakta-ostuda-ceska-system-poslal-do-exekuce-tisice-deti-do-18-let-218074, https://hlidacipes.org/nejvetsi-porevolucni-kseft-jsou-exekuce-kam-se-hrabe-bakala-nebo-kozeny, https://hlidacipes.org/zijete-si-s-hlavou-nad-rybnickem-co-je-dole-nevidite-syty-dnes-o-hladovem-nevi/ 

 

Vložil: Tomáš Koloc