Od roku 1989 se zabilo příliš mnoho Palachů. Svět Tomáše Koloce
komentář
05.11.2022
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Vstup Člověka do tohoto systému zapovězen
Na tomto světě není svinstva, které by se už jednou neodehrálo. Osamělý muž, který nemůže unést beznadějný vývoj ve své vlasti, a tak na protest spáchá veřejnou sebevraždu, načež režim začne zpochybňovat jeho příčetnost a odstraní jeho pomníček, vytvořený občany. Poprvé se ten příběh udál 15. ledna 1969, naposled 31. října 2022. Na rozdíl od Jana Palacha ale v případě pondělního zemřelého dnes nesmíme znát ani jeho jméno a slova jeho závěti. A spontánní pietní místo na místě jeho smrti bylo (na rozdíl od toho Palachova, v jehož případě to trvalo několik měsíců) odstraněno už po dvou dnech.
Z veřejnoprávních médií o muži, který v toto pondělí před úřadem vlády dobrovolně odešel, zatím víme jen to, že se narodil v roce 1948 – ve stejném roce jako Jan Palach. Díky pohotovosti CNN Prima News a pracovnici ostrahy sídla vlády, které zřejmě vedení nestačilo včas říci o uvalení informačního moratoria, víme, že před sídlo vlády chodil rok, od posledních voleb do sněmovny, s transparentem a megafonem, a každé pondělí tu hodinu a půl stál a snažil se kolemjdoucí seznámit se svým příběhem. Jaký příběh to byl, se veřejnost nesmí dozvědět, můžeme se jen dohadovat z případů, které se dějí dnes a denně, o nichž víme.
Možná byl odsouzen k šestiletému vězení za pěstování konopí pro zdravotnické potřeby, jako jistý muž v Hodoníně, možná ke stejně dlouhému trestu za neopatrnou poznámku na sociální síti jako jiný muž z Prahy, anebo kvůli dvěma koblihám a patnácti čokoládám, které během covidového stavu nouze ukradl bezdomovec v Ústí nad Labem, dostal 26 měsíců – to vše nepodmíněně. Je možné, že mu byl díky platnému českému exekučnímu zákonu 120/2001 Sb. (podobný má jen Chile, Gabon a Thajsko) za nezaplacenou složenku na 500 korun za vyvážení popelnic, o které mu deset let nikdo neřekl, zabaven dům a skončil na ulici s tak vysokými exekučními poplatky, že aby se vůbec uživil, mohl si dovolit pracovat jen načerno a svou stejně postiženou manželku vídat v noci jen v místnosti s mycími prostředky na místní noclehárně, kde za čtyřicet korun na den oba spí na desetilůžkových pokojích, on na mužském a ona na ženském (což je příběh jednoho z mých klientů v Hradci Králové).
Možná, že se mu nestalo ani to. Možná mu kvůli zmíněnému exekučnímu zákonu jen někdo emigroval (žijete-li v zahraničí, rozhoduje o vašem českém dluhu tamní zákon, ten nedovolí, abyste namísto až tisícinásobku, vymáhanému u nás, platit víc než dvojnásobek původního dluhu) anebo jen nemohl pohřbít svého blízkého, protože čeští exekutoři zavedli praxi, že kdo vypraví pohřeb, stává se úředním dědicem a je automaticky spojen s dluhem mrtvého – anebo naopak svého blízkého z nevědomosti pohřbil a zdědil půl milionu dluhu.
Možná si chtěl jen přivydělat k důchodu a několik zaměstnavatelů mu řeklo, že by ho s jeho praxí rádi vzali, ale nemůžou si to dovolit pro jeho politické postoje. Možná se mu jen udělal na noze bércový vřed, na doporučení lékařů k němu začala na pravidelné převazy docházet asistentka (bylo mu řečeno, že je to lepší, než když na ně bude docházet on, neboť se tím umenší nebezpečí nákazy ve zdravotnických čekárnách), ale po několika měsících mu bylo sděleno, že dosavadní návštěvy asistentky jsou moc drahé, a pojišťovna mu je nejspíš neuhradí. (Taková jen se stala autorovi tohoto článku. Na příjmovém spodku naší společnosti, kde se pohybuje čtvrtina Čechů, to vše znamená doživotní chudobu, kdy musíte zaškrtit na minimum všechny své potřeby, včetně omezení takových věcí jako je příjem potravy.) Anebo třeba to byl živnostník, kterému státní moc uzavřela podnik a on zkrachoval. Myslím tím za krize covidové – kdyby se mu to stalo za krize energetické, nechodil by před Strakovu akademii už rok.
V roce 1969 se to, co chtěli ( = aby jejich činy včetně jejich jmen pronikly do sdělovacích prostředků a vzbudily nevoli proti opětovnému úbytku svobody slova a znovuobnovenému umlčování odborníků, kteří žádali nepoklonkovat Východu ani Západu, ale vyhlásit neutralitu a samostatné rozhodování o národních otázkách) povedlo jen Janu Palachovi, Janu Zajícovi a Evženu Plockovi. Dalších 28 dobrovolných mrtvých ze stejného důvodu už normalizační policie a média utajila – ale přesto se po pádu režimu historikům podařilo zjistit jejich příběhy a jména. To je pro mě výsostný vzkaz i pro dnešní režim: ano, ti, kteří udělali totéž na protest proti stále ubývající svobodě a demokracii po listopadu 1989, „mají smůlu“. Zatím.
Na veřejnost se dostala jména jen některých z nich: zemědělec Jozef Aszmongyi, Slovák žijící v Čechách, se v roce 1992 upálil v Nymburce na protest proti rozdělení Československa. Téhož roku se na protest proti šikaně v naší zdemokratizované armádě stejným způsobem zabil nejmenovaný voják ve Vyškově, v roce 1996 propuštěný železničář v Táboře a 1998 zřejmě ze stejných důvodů řidič sanitky v Prostějově. Před Komerční bankou (!) se v roce 1999 upálil muž v Uherském Hradišti a jiný v Mariánských Lázních. Známe jména studentů Zdeňka Adamce (19) a Romana Mášla (21), kteří se upálili v roce 2003, zanechavše po sobě manifesty proti narůstající asociálnosti a odcizenosti režimu.
(Z těch všech se splnění svého požadavku „upozornit na nelidskost dnešní společnosti“ povedlo nejvíce Zdeňkovi Adamcovi, který se zabil stejným způsobem a na stejném místě jako Jan Palach a kterému věnoval kapitolu ve své knize českých příběhů nositel Evropské knižní ceny Mariusz Szczygieł a později se jeho příběhu ujal i rakouský nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke, který ho učinil hrdinou své knihy Zlodějka ovoce. Později o něm napsal celou divadelní hru s názvem Zdeněk Adamec. Autoři českých textů, kromě dvou výjimek – jimiž jsou Pepa Nos, Dáša Vokatá – o Zdeňku Adamcovi zarytě mlčí.)
Údaje z téhož roku, kdy se zabili Adamec a Mášl, hovoří i o ženě z Brna a mužích z Velké Chyšky na Pelhřimovsku, Jankovic na Kroměřížsku a Frýdku-Místku. V roce 2003 mediální statistika končí a nahrazují ji náhodně „uniklé“ zprávy. V letech 2012 a 2017 se na protest proti devastujícím následkům českého exekučního systému zabili zaměstnanec Národní galerie Tomáš Strnad a bývalý profesionální voják z Napajedel u Zlína Ing. Jaroslav Janota. U Tomáše Strnada bylo poslední kapkou to, že byl pravděpodobně v souvislosti s tím, že se stal organizátorem antiexekučních demonstrací propuštěn z práce, u Jaroslava Janoty dvanáctiletý trest, který mu byl vyměřen za to, že v rozespalosti a zděšení z toho, že se mu někdo bez ohlášení dobývá do bytu, prostřelil dveře (byl to exekutor a Janotův trest měl očividně odstrašit exekuovanou desetinu dospělého českého národa, která už tehdy měla praxe českých exekutorů plné zuby).
Janota naštěstí svůj příběh publikoval na blogu, skrze nějž se jeho apel (během hodiny, než ho poskytovatelský server stáhl) rozšířil mezi veřejnost. 18. ledna 2019 se v horní části Václavského náměstí upálil další muž, o němž nám média řekla jen tolik, že mu bylo 54 let a že byl viděn s jakousi cedulí a že své motivy shrnul v dopise bratrovi. Den nato se o stejnou smrt pokusil 47letý muž, jehož sebevraždě bylo zabráněno. Další muž se zastřelil 11. března 2021 před pražským ministerstvem zdravotnictví na protest proti metodám „řešení“ covidové pandemie, které na nás byly aplikovány. Bezmyšlenkovitým obhájcům našeho „nejlepšího možného dějinného režimu“ se chce říci: příliš mnoho mrtvých na to, abyste je všechny mohli (po vzoru normalizátorů) prohlásit za nepříčetné.
Souhlasím s Janem Palachem, který na smrtelné posteli apeloval: „Ať už to nikdo nedělá. Ať se přičiní živí k boji. Člověk musí bojovat proti zlu, na které právě stačí.“ Jeho apel ale také znamená: Proboha, dělejte něco proti světu, ve kterém žijete, nebo se to stane znovu! V roce 1969 se podle Palachova přání zachovali někteří umělci; jako Václav Havel a Miroslav Horníček. Oba bojovali už tím, že se k Palachovu přání skrze veřejné vystoupení v Československé televizi vůbec přihlásili.
Jak výše naznačeno, dnes většina českých umělců svět, ve kterém žijeme, schvaluje, a dokonce vystupuje na jeho podporu tak, jak to někteří z nich učinili už za Anticharty. Ti jediní dva, kteří se veřejně přihlásili k odporu proti zlořádům, na protest proti nimž zemřeli dnes už ve světě známý Zdeněk Adamec, ale i Jaroslav Janota i 74letý mrtvý z tohoto pondělka – tedy herci Jaroslava Obermaierová a Ivan Vyskočil – dnes už v České televizi těžko dostanou prostor odradit další sebevrahy od jejich záměru slibem, že za jejich požadavky budou bojovat. Za ně i za nás všechny to tedy slibuji já. A to ať už nám vrchnost nové normalizace povolí či nepovolí uspořádat veřejný pohřeb poslednímu bezejmennému Janu Palachovi této nové normalizace.
Zdroje: CNN Prima News, Seznam.cz, časopis Exekutorské komory ČR Komorní listy, Česká televize, Týden.cz, audiovizuální záznam posledního rozhovoru Jana Palacha s MUDr. Zdenkou Kmuníčkovou, autorův rozhovor se sousedem Jaroslava Janoty Pavlem Malouškem, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc