Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Psí kusy Marty Kubišové. Album Ondřeje Suchého

05.11.2022
Psí kusy Marty Kubišové. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: V den životního jubilea Marty Kubišové, jsem jí prostřednictvím Facebooku poslal toto přání: „Vážená a milá Martičko! Děkuji Vám za zážitky, které nám připravujete v písních svým nezaměnitelným hlasem. A děkuji Vám za Vaši celoživotní lásku ke zvířatům, kterou neúnavně projevujete svými činy, stavíte se na jejich obranu, jste jejich ‚ombudsmanka‘, vnímáte jejich duše a milujete je. Posílám Vám připomínku z první poloviny devadesátých let, kdy jste přijela do Šemanovic pogratulovat našemu prvnímu pražskému krysaříkovi, Lupinovi I. V hluboké úctě Vám přeji hlavně zdraví, štěstí, klid a užívání si zaslouženého odpočinu!“ Pod tuto gratulací se toho dne podepsalo několik dalších gratulantů…

Poznal jsem ji v roce 1968, kdy jsem byl tři měsíce jakýmsi „tiskovým mluvčím“ trojice Golden Kids (Kubišová – Neckář - Vondráčková). Už tehdy jsem jí, na rozdíl od jejích dvou kolegů, pouze uctivě vykal. A to nám zůstalo až do současnosti, kdy byla jediná, která začala přijíždět do Šemanovic vždycky, když se tu konala nějaká akce na podporu zvířat.

V roce 1993 ji přivezl scenárista televizního pořadu „Chcete mě?“, Jiří Šebánek, když jsem jí napsal, že náš pražský krysařík Lupino oslaví v místním hostinci U Montiho 17. narozeniny, a to neobvyklým stylem: Lupino měl na krku motýlka a přijímal psí gratulanty, kteří mu přinášeli dárky v podobě nejrůznějších laskomin a na jeho počest se pak promítal film „Rin-Tin-Tin zachráncem“. Tenkrát prý Jiří Šebánek prohlásil: „To musíme jet natočit do našeho silvestrovského vydání!“ Od té doby se v Šemanovicích neobešla žádná akce pro Český rozhlas a která měla podtitul „Máme rádi zvířata“.

 

Setkání Marty s naším prvním Lupinem, tehdejším oslavencem v roce 1993

V letech 1998 až 2001 jsem se díky Martě stal čestným členem jejího Fan clubu. Musím říct, že akce členek tohoto seskupení byly úžasné! Už jejich tištěný čtvrtletník Depeše, ve které nikdy nechyběl malý originál fotografie milované zpěvačky, byl úžasný v tom, kolik informací přinášel. Ve třech číslech byl zde otiskován také doslovný přepis mého rozhlasového Nostalgického muzea zábavy, na jehož natáčení řada členek klubu dorazila, aby se opět setkaly s Martou. A Marta „perlila“, odpovídala chytře a předvedla i svůj smysl pro humor.

 

Tento náš Lupino byl v pořadí už druhý. Martě to nedalo, aby se s ním nepomazlila!

OS: „Měla jste štěstí na veselé, nebo ty melancholické pejsky?“

MK: „Ze začátku to vypadalo spíš na melancholické, ale pak se z toho vyklubal takový ďábel, že jsem měla co dělat, abych ho zvládla. Ginnyho, to byl můj první střední pudl, kterého mi opatřil Karel Mareš, když jsem viděla jeho Florinu na korepetici. Říkala jsem: „Tohodle psa prostě chci.“ On mi zařídil, že si mohu na Vánoce koupit černého pudla. Jenže po třičtvrtě roce se nám zdálo, že nám Ginny už přerůstá přes hlavu. Ať jsem kamkoli odjela, nenechal na sebe sáhnout maminku ani bratra, bránil se česání a na jídlo si chodil, kdy chtěl. Asi si říkal: „Já s vámi budu komunikovat, až se vrátí panička.“ Tak jsme si řekli: „Kdepak, to chce konkurenci.“

Maminka si přála kluka: „Když tedy jdete koupit ještě toho druhého pejska, tak prosím vás černého a ještě menšího.“ My jsme se s bratrem samozřejmě přihrnuli s holkou a bílou. Hepinka byla taková trochu hysteričtější, no holčička. Když klíče spadly na jedné straně bytu. ona zařvala na druhé straně, já zařvala - určitě je mrtvá - protože on jí něco udělal! Maminka zmateně pobíhala. No, byly to italské scénky, ale přežili jsme to všichni."

 

„Ticho prosím, natáčí se!“ zaznělo pokaždé v šemanovickém kulturním stánku zvaném Nostalgická myš, když přijel Český rozhlas. Tehdy byla Marta hostem veřejné nahrávky pořadu Nostalgické muzeum zábavy. Musím se tu zmínit také o tom, že Lupinovi jednou přivezla maličkou červenou kšiltovku! V té době se zrovna rozneslo, že na soutoku Labe a Vltavy u Mělníka zabloudil nějakým podivným způsobem orel mořský. Tak proto ta kšiltovčička, aby v ní na zahradě Lupino pobíhal chráněn před dravci. Lupino to ovšem riskoval bez pokrývky své malé hlavičky, protože sotva jsme mu kšiltovčičku nasadili, uraženě ji odstranil. Dokonce se s ní ani nenechal vyfotografovat, a tak musíte téhle historce věřit. 

OS: „V pořadu Chcete mě? hledáte domov pro smutná a opuštěná zvířátka. Prožíváte někdy okamžiky, kdy je se zvířaty velká legrace?“

MK: „Když přijede televize, oni jsou vykoupaní, vyfénovaní, navonění. Ale když točím já, obvykle prší, padají vločky, fouká vítr, všude bahno. Když uvidí kamery, tak se leknou, lehnou si na záda, takže veškeré úsilí jde naprosto vniveč. Naštěstí teď máme kameramany, kteří umějí ta zvířata dobře snímat. Pak jsou ovšem zvířata, která vůbec nejsou zvyklá chodit na vodítku. Těm říkáme péra z gauče. Oni pořád skáčou, a jak ho máte tou kamerou zabrat? To se nedá nic dělat, než říct prostě - péro z gauče. Paní režisérka říká, že já to s nima umím, tak si s nima tak dlouho povídám, až přestanou být péra z gauče. Ale mezitím jsem strašně umazaná a Jirka Šebánek zaúpí: „Ježišmárjá, neudělali jsme začátek, jak budeš vypadat!“

 

Znáte to rčení: „Každý pes, jiná ves“? Tady je jeden z důkazů, kdy na kterési natáčení přišel zpěvačku pozdravit psí kamarád z vedlejší vesnice.

OS: „Promiňte mi ten laciný vtip. Mluvili jsme o zvířatech a mne v té souvislosti napadla, nevím proč, následující otázka. Jakou roli ve vašem životě hrají muži?“

MK: „No, tak především se jim musí nechat ta role nezastupitelná, kterou nesehraje nikdo jiný. Když žena chce mít potomka, tak se musí do té náruče svěřit. Ne, nejsem feministka, ale ti muži nějak brzo vymizeli z mého života. Někdy si říkám, že na mě lidi asi špatně koukají, že jsem jak za práva zvířat, tak za práva žen. Myslí si, že jsem pěkná Xantypa, ale já, abych vám řekla pravdu, nemám čas. 

Dobře, půjdu se někam pobavit. Jenže já i když přijdu na nějakou recepci nebo benefici, tak už zase koukám na hodinky, protože vím, že ten můj mužský doma, to znamená ten můj pes, musí jít čůrat a že není nikdo, kdo by ho vyvedl. Většinu mužských prací si musím dělat doma sama, i když bych si mohla někoho zjednat za peníze, ale to se mine naprosto účinkem, protože kdybych si objednala třeba myče oken, tak musím hlídat toho psa, aby ho nesundal z těch schůdků, nebo aby ho nevyšťouchl z okna. 

K nám když přišel prvně opravář pračky, tak říkám: „Proboha, co ten chlap dělá ve vaně?“ On stál ve vaně a dělal na pračce. Já myslela, že se chce sprchovat, a tak povídám: „Co tam děláte?“ A on říká: „Vždycky, jak ten váš pes běží okolo, tak mě kousne.“

Ono je to s těmi mými zvířaty někdy špatné. Když se něco stěhuje, tak obvykle křičím: „Ať vám neuteče jeden nebo druhý kocour!“ Pořád abych byla ve střehu. Já bych byla tak nepříjemná zaměstnavatelka, protože každý by řekl: „Ať se ta ženská s těmi zvířaty někde uváže provazem a teprve pak budeme pracovat.“ Jednou přišel chlapík přemontovávat po deseti letech plynoměr a ten můj pes je na ty montérky opravdu zatížený. On se vymrštil a opravdu ho kousl. A ten pán se takhle dozadu koukl a povídá: „No, to teda nevím, jak tohle doma zdůvodním.“ Tak už víte, proč já a mužský.“

 

Na titulu cédéčka, které vyšlo v roce 1996, napsala věnování v tomto pořadí: Na prvním místě je moje žena Johana, na druhém Lupínek a já jsem až ten třetí.

To CD se jmenuje Bůh ví… Když se Marta ptala své dcery, co se jí nejvíc líbí, odpověděla prý: „Bůh ví… Víš, to je taková hezká deska, to člověk přijde domů v nepohodě a když si to pustí, tak je smířený s celým dnem.“ Nevím, jestli to řekla, aby mi pozdvihla sebevědomí, já vždycky cokoliv pustím do světa, pak si myslím, že je to ten největší malér, co jsem udělala - jsem vždycky jako k nalámání.

Na ta slova jsem odpověděl: Nejenom Káťa, ale i já musím říci, že tohle cédéčko doma milujeme.

Marta: Cože, vy ho máte?

Já: Dokonce jsem ho dostal od vás s věnováním!

Marta: No, to jsem vám ho asi vnutila!

Já: Ne, ne, já jsem vás prosil!

Na to se Marta rozesmála. A já zde musím ještě dodat, že na tom CD jsou v jejím podání i takové písně, jako Klobouk ve křoví od V+W, Docela všední obyčejný den, Jsi jako dlouhý most, anebo Hluboká vráska, známá z repertoáru mého bratra jako Naraž si bouřku ještě více do čela. Marta Kubišová všechny ty písně nazpívala osobitě a neuvěřitelně krásně!

 

A tady je už poslední otázka, kterou jsem tehdy Martě položil.

OS: „Kdysi jste prohlásila, že jste v celém svém životě nechtěný komik. Jaké poznatky vás k tomuto výroku vedly a můžete nám říci nějaký konkrétní příklad?"

MK: „Především se zvířaty. Já jsem si uvědomila, že lidi mě takhle berou z toho důvodu, že jsem zpívala vážnější texty a vážnější písničky. Ještě jsem to dokonala Modlitbou v šedesátém osmém roce. Oni měli pocit, že jsem člověk důstojný, klidný a rozvážný. Pravý opak je pravdou. Myslím, že jsem kalamitní od samého rána, jen oko otevřu, až do pozdního večera. Daří se mi to překrýt nějakým záhadným způsobem, jako že vůbec nic. Takže nevím, čím to je. S těmi zvířaty jsem zažila takových trapasů. To vás z té důstojnosti velice rychle vyléčí. Nedávno se mi stalo, že jsem šla psa vyvenčit na vysokých podpatcích, v tenkém oblečení a Djago viděl jezevčíka, svého nepřítele. Já si říkala: „Snad mě nebude tou borovicí tahat.“

OS: „Měla byste ještě prozradit váhu svého psa."

MK: „No, asi čtyřicet kilo. Já si řekla, že ne, v žádném případě, tak jsem ho radši pustila. Ale říkala jsem si: „Já mu nadběhnu, sundám si ty podpatky a šlápnu na vodítko. Oběhla jsem borovici a v ten moment uviděla, jak Djago drží za záda jezevčíka. Toho jeho panička točí dokolečka a křičí: „Neboj se, neboj se!“ Její syn řve jako podebranej a šplhá jí na hlavu. Já jsem řvala na svýho psa: „Ty prase jedno, počkej až tě dostihnu!“ Takže show měli na sídlišti zadarmo. Dodneška se o tom povídá.“

OS: „To jste běžela zutá?"

MK: „Jistě, zutá a měla jsem mušelínový tmavomodrý obleček. Já povídám: „Prosím vás, nezlobte se na mě, to je takový blbec ten můj pes,“ a ona povídá: „No, to jsem blázen, vždyť se měli tak rádi.“ Potom přišla dcera Káťa a já povídám: Tak dneska tady byla show, tak si myslím, že mi za to lidi začnou platit. To už je profesionální výkon, co já dělám.

Povídám si třeba se sousedkou, netuším, že pes něco vidí, v půli věty mě ten můj pes doslova otočil a já po břiše dojela k úplně jiné paní se psem. A co vidím? Záclonky se hýbají, jak se lidi doma řezají smíchy a říkají: „Tak to jí patří, ochránkyni zvířat!“

 

Když v pořadu Chcete mě? převzal roli po Martě Kubišové Zdeněk Srstka, nemohlo to dopadnout jinak, než že jsme se spřátelili. Druhým důvodem byl fakt, že také on byl tehdy majitelem pražského krysaříka. Rozesmál mě historkou: „Pocem, ten můj je tak rychlej, že otevřu dveře a frnk - je pryč! To zdrhá k místnímu řezníkovi, protože ví, že od něho vždycky něco dostane. Hele, a co já? Musím si tam pokaždé pro něj dojít!“

 

 

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý