Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Milion způsobů, jak demonstrací proti strachu nahnat strach těm, kdo s námi nejdou. Svět Tomáše Koloce

komentář 01.11.2022
Milion způsobů, jak demonstrací proti strachu nahnat strach těm, kdo s námi nejdou. Svět Tomáše Koloce

Foto: Tomáš Koloc (stejně jako snímky ve fotogalerii)

Popisek: Demonstrace proti strachu a nenávisti

FOTOGALERIE Když jsem se dozvěděl, že Milion chvilek proti nenávisti pořádá demonstraci na podporu současné vlády, napadlo mě, že takovou demonstrace uvidí naše země po více než 33 letech. Demonstrace se totiž vždy svolávají na protest proti vládám a režimům, které lidi už nemohou vydržet. Poslední, kdo si (17. července 1989) řekl o podporu pro svůj režim, byl poslední vůdce minulého režimu Milouš Jakeš: „Složitý záležitosti jsou to. A proto je tak důležitý, ta podpora zespodu, aby my jsme mohli říct: né my si to přejem, to je ten lid, ten to žádá taky, my s tím souhlasíme s tím lidem, my plníme jeho vůli, a ne prostě, aby my jsme tam byli sami, jak kůl v plotě neměli jediný slovo podpory.“ Proto jsem se jako reportér rozhodl, že když jsem viděl a referoval o tom, jak proti současnému stylu vlády protestují nespokojení občané a odboráři, musím vidět i tu podporu.

Potřetí za poslední dobu jedu na demonstraci do Prahy, ale že tato se vymyká, poznám už na našem nádraží. Demonstrace se poprvé nekoná v sobotu, ale v neděli a ve čtyři hodiny odpoledne. Vlak by byl nacpaný i normálně, tentokrát ale za sebou máme prodloužený víkend, takže je perón tak nacpaný, že je potřeba si dávat pozor, aby člověk nespadl do kolejiště. Vedle mě sedí dvě velmi si podobné snědé studentky (v Hradci studuje stejný počet cizinců jako našinců), z nichž jedna telefonuje cizím jazykem, který nedokážu určit napoprvé. Jak mám ve zvyku, zaposlouchám se, a potom se zeptám, jestli můj tip je správný. Ano, je to portugalština.

Ačkoli mám jen běžnou jízdenku, mířím rovnou do první třídy, kde mám jedinou naději, že si sednu. Ačkoli tentokrát je dost zaplněná i jednička, podaří se mi to a protože jsem toho v noci moc nenaspal, brzy usnu. Probudí mě mladá rodinka: ona pětadvacet, on asi třicet, se dvěma syny, odhadem dva a čtyři roky. Upoutá mě až netradiční, snad mírně východoevropská krása mladé maminky, která ji ještě navíc „umí nosit“: rtěnku má v barvě trička a bot. Líbí se mi, jak hezky se chová ke svým synům, kteří jsou u vytržení: očividně vlakem ještě nejeli. Tatínek jejich nadšení mírní, vysvětluje staršímu, že u nás nejsou dráhy stavěné pro rychlé vlaky (což je svatá pravda), daleko víc ho ale překvapuje, že ve vlaku vypadává mobilní síť. Mladá maminka to riskuje a volá přátelům, o kterých se po pár slovech dozvídám, že přestože byli překvapeni tím, že tam nenajdou volný pětihvězdičkový hotel a „není tam nic než procházky“, jsou právě na dovolené v Českém Krumlově. Pak se z její řeči dozvím víc o rodině a jejím výletu: „Proč jste v Krumlově a ne na Václaváku? Nám se rozbilo auto a taky jedeme. Na demonstraci. Proti čemu? Proti Rusku a vládě!“

„Pro vládu!“ ohradí se její muž.

„Jo, tak pro vládu.“

Další telefonát je moje další příležitost k soutěži „poznej jazyk“. Ačkoli maminka mluví česky bez přízvuku, tím, kterým podruhé telefonuje, mluví očividně taky bez zaváhání. Když se zeptám, dozvídám se, že to byla rumunština. Tipuji správně a říkám, že je bohatství mluvit románskou řečí, protože kdo zná jednu, další už se naučí. Třeba francouzštinu. „Francouzštinu? A to je románská řeč?“ ptá se dezorientovaná maminka. Narodila se v Moldavsku, ale „nedalo se tam dobře podnikat“, a tak v dětství s rodiči přesídlili sem. Všechno se mi sepíná dohromady. Kořeny v zemi ohrožené odtržením, fakticky Rusku patřícímu Podněstří, a patricijská rodina, která se astronomických cen za teplo a zdražování možná nebude muset bát nikdy. Poslední věta, kterou slyším od otce rodiny, je určena opět staršímu synovi: „Koukej se, kam šlapeš! Teď jsi šlápnul na kanál, do kterýho možná čůraj lidi.“

Potřetí za poslední dobu jdu kolem hotelu Esplanade Washingtonovou ulicí na Václavské náměstí. Tentokrát je ulice plná turistů, pejskařů jako ve všední den, kolem mě jen pár stejně hubených a dobře oblečených lidí jako rodina z vlaku (jeden si nese knihu s názvem „Biorebel“, druhý má na prsou placku „Nutrition for life“). První jazyk, který na mě na rohu Václaváku u McDonalda zazní z moře evropských vlajek, je ukrajinština. Hned potom se objeví první změna oproti předchozím demonstracím: prostor těsně „pod koněm“ je ohrazen zátarasy, za které se sice smí, ale jsou hlídané silnými hlídkami policistů. (To asi formuje i obsazenost náměstí, které je plné jako na demonstracích proti vládě do dvou třetin až po Vodičkovu ulici, uprostřed masy jsou ale široké ostrůvky jako když se roztrhá deka.)

Stejná zpráva zazní na úvod z pódia: Jsme proti strachu, ale kdyby na vás někdo zaútočil, o vše se postará policie nebo sbor organizátorů". Na místě, kde jsem na minulé demonstraci na protest proti chudobě potkal exmístopředsedu vlády ČR Jana Kavana, během této, na podporu současné vlády, potkávám Hayato Okamuru (snad jako důkaz, že v českých dějinách musí být mezi bratry vždy někdo Václav a někdo Boleslav). Stojí v hloučku známých lidí, mezi kterými poznávám paní režisérku, kterou znám z doby, kdy jsem dělal pro deník jednoho mezinárodního filmového festivalu. Opodál přechází a telefonuje jeden mně známý umělecký fotograf.

Na pódiu začíná program, během nějž si uvědomím, že jsem už ve věku, kdy musím snést i pád svých idolů. Ze záznamu mluví muž, před jehož vilou jsem v osmnácti letech prožil celý den, jen abych ho viděl, Jiří Suchý. Když umělec, můj katolický souvěrec, vyzývá, abychom „zkusili být chvíli stateční“ (čemuž – překvapen tím, že to říká autor dnes již klasických protiválečných písní jako Tulipán a Jo, to jsem ještě žil – rozumím tak, že máme podpořit další běh války, proti jejímuž prodlužování protestoval i sám papež) a slyším, jak s typickým sarkastickým jonášovským pousmáním říká „No, nám (holt) bude zima a zchudneme…“ myslím na to, jak on sám vytopí svou vilu, kde napsal tolik písní a her, které doslova nesly moje milovaná šedesátá léta a kterou vyženil v téže době díky sňatku s tehdy kádrově neperspektivní dcerou bývalého „buržoazního“ ředitele Kosteleckých uzenin. Protože bych i přes toto zklamání o svého oblíbeného 91letého básníka nerad přišel.

Pokud organizátoři angažováním Jiřího Suchého v očích lidí jako já trumfli organizátory předchozích protivládních demonstrací, kteří pozvali autorku ubohých veršovánek – pak obvinění slovenských politiků, kteří na minulých demonstracích vysvětlovali vliv zdražování energií na důchodce, a které dnešní slovenští hosti demonstrace, aktivisti LGBT, tiše srovnávají s bratislavským klerofašistickým vrahem homosexuálů z předchozího týdne, dnešní demonstraci v mých očích spíše sníží.

Další šok přichází vzápětí, když uprostřed náměstí vidím kamion Svobodných s nápisy jako „Bráníme vaši peněženku“, „Naše země, naše pravidla“, „Stop covidové totalitě“ nebo „Děti bez testů a roušek“. Nezůstali tu už od páteční demonstrace s opačnými znaménky? A jaká vlastně jsou ta dnešní znaménka? Moderátoři akce Mikuláš Minář a Benjamin Roll (o nichž se až ex post dočtu, že jsou oba evangeličtí kazatelé, a tedy pro podobné věci školení) se střídají ve čtení úvodního traktátu, který – musím přiznat – je napsaný i podaný poutavě. Přestože se v něm snaží soucítit s lidmi, které dnešní doba postihuje a ta zítřejší znepokojuje, jejich mládí na přelomu dvacítky a třicítky si v teplém dni babího léta opět neodpustí špílec: „Děkujeme, že jste přišli i v nelidském mrazu.“

Stejným způsobem se odvíjí i jejich další argumentace. Nemluví se o tom, jak se vysoké ceně energií v dlouhodobé perspektivě budeme bránit, ale konstatuje se, že „vysoké ceny energií jsou důsledkem Putinovy války!“ (i osmkrát dražší cena elektřiny na Lipské burze, než za jakou ji doma vyrobíme, zastropovaná dle přání makléřů výše, než je evropský strop?). Dále se účastníci demonstrace dozvídají, že jsme v NATO, a tudíž ve válce, a není možné namísto ní „jet do Moskvy vyjednat levný plyn a promluvit Putinovi do duše“. (V tom mají tedy pravdu, jsme v NATO – na rozdíl od současného kancléře neutrálního Rakouska, který přesně to udělal: jel do Moskvy, levný plyn pro svůj národ vyjednal, a druhý den se novinám svěřil, že při té příležitosti Putinovi vynadal. Totéž – kromě toho vynadání – ovšem udělali i premiéři Maďarska a Bulharska, které v NATO jsou. Nedokážu si představit, co by po svém návratu domů uslyšeli, kdyby ve své zemi měli organizaci jako je Milion chvilek. Takhle se od svých krajanů setkali zejména s díky.)

V tu chvíli – jak je zvykem v kafkovské Praze – ve mně argumenty demonstrace proti strachu začínají vyvolávat strach, protože se dozvím, že kdo by podpořil vládu, která by udělala totéž, co rakouská „Nepodporuje mír, ale prodlužuje válku, a tím škodí České republice.“ Tedy ten, kdo – stejně jako papež, mexický prezident, nebo izraelský či indický premiér – žádá jednání o okamžitém konci války, tutéž válku prodlužuje? Vrcholem sofismu (který se oba mluvčí jako studenti teologie museli naučit ovládat) a jeho protikladů je ovšem jiná pasáž svolavatelů, uvádějící „demonstraci proti strachu“:

„I my jsme ve válce ideologické a dezinformační. Putin se nás bude snažit rozdělit a zničit. Netušíme kdy a jak válka skončí ani kde se Putin zastaví a to nejtěžší nás možná ještě čeká, proto se všichni musíme sjednotit na tom základním: není čas na rozdmychávání strachu a nenávisti.“

Jinými slovy: není čas na nenávist, a proto se musíme sjednotit, jinak tomu, kdo má jiný názor naše ideologická válka srazí vaz… Stejným způsobem diskurzu se pak nese celá demonstrace, která na jednu stranu chápe ty, co se bojí sociální katastrofy a války" (proti které, nechceme-li být zbabělci, nemůžeme nic dělat") – a zároveň je neustále spojuje s Putinem a nazývá extrémisty. Připomíná mi to dobu mého dětství, kterou mladí řečníci na pódiu (moderované stejně mladou organizátorkou nesoucí nomen omen Hana Strašáková) už nezažili, ale já ano: kdy se stejně tehdy jako dnes právem lálo okupantovi, mluvilo se o obětech a posílení obrany státu a verbovali se dobrovolníci do války. Jen okupant se tehdy jmenoval Reagan, a země, jíž bylo třeba pomoct, byla Nikaragua. Ani tehdy se nikdo neodvážil zeptat, jak to, že Nikaragua dál od svého amerického okupanta objednává některé produkty – stejně jako dnes Ukrajina od Ruska dál odebírá ropu a plyn, které my ostatní odbírat nesmíme.

À propos: na první demonstraci 3. září „Česko na prvním místě“, na které jsem byl, jsem proti všem pozdějším mediálním obviněním z „proruského švábovství“ neviděl jedinou ruskou vlajku - zato na té dnešní je amerických vlajek jak naseto. Mnohem radši vidím vlajky ukrajinské, kterých je tu dnes většina, protože v jejím případě jde o vlajku oběti, a ne okupanta. Jen škoda, že kromě vlajek Ukrajiny tu nikdo symbolicky netřímá vlajku syrského a iráckého Kurdistánu, do jejichž civilních oblastí člen NATO Turecko v těchto dnech střílí stejné rakety jako Rusko na Ukrajinu, anebo vlajku Arménie, jíž Ázerbájdžán s vojenskou podporou NATOvského Turecka před dvěma lety doslova srovnal se zemí arménský Náhorní Karabach, přičemž ještě letos v září ázersko-turecké síly prolomily arménské hranice.

Jdu se radši uklidnit k adventistickému stánku, kde se rozdávají Bible a další evangelizační materiály, a kde se pouštím do řeči s východočeskou krajankou, které připomenu, že její souvěrec Radim Passer tu (prostřednictvím svých lidí) prodával knihy už na předchozích – ideologicky protilehlých – demonstracích. „Ano, my jsme tu vždycky,“ odpoví mi. „My to, co se říká na pódiu, neposloucháme. Jsme tu ve jménu Krista.“ Velice rozumný náhled – pomyslím si.

Dost podobně jako oni je na tom učitel klasických jazyků J., se kterým jsem se zde potkal už na demonstraci odborářů a který mi zezadu zakryje oči s dětským: „Hádej, kdo tu je?“ Dnes byl posun času, už se stmívá, a tak se díváme, kam přes šero dohlédneme: vedle stojí eurofederalisti s vlajkami své organizace VOLT, jako alegorický vůz kolem projede muž, který ze své hustě naložené kárky demonstrujícím rozdává ukrajinské a eurounionistické vlajky a vlajky NATO. Kolem projde David Matásek s rodinou, a (sama) idol(ka) mého jinošství (a vlastně i dnešního počínajícího stáří), herečka Jitka Schneiderová. Dál jde kolem muž, o němž si alespoň myslím, že je to politolog Jacques Rupnik, a do metra o holi schází dobře poznatelný Jiří X. Doležal.

U těch všech se ale nedá určit, zda jen procházejí, či jdou z demonstrace. To autor seriálu Zpět k pramenům, režisér Bedřich Ludvík (kterému během našeho setkání vyčítám, že mě coby učitel na filmové škole nechal vyškrtnout, když mě můj známý uvedl jako inspirátora své diplomové práce) si zcela transparentně nese transparent s nápisem, se kterým můžu souhlasit: „Putine, jsi starý jako já, tak ti to můžu říct: jsi pěkná svině“.

Poslední akcí na Václavském náměstí, kterou stihnu, je zodpovědět otázky mladíkovi ze statistické agentury. Průzkum se ovšem odvíjí ve stejném duchu, jako celá tato demonstrace. Když na otázku: „Vzpomínáte dobře na 90. léta?“ odpovím: „Dobře, co do svobody slova a projevu, špatně co do privatizace a tuneláže,“ – nehodím se do kolonek. Maně mě napadá stará anekdota, v níž se baví dva řídiči aut.

Ten první (který mi připomíná organizátory dnešní demonstrace) říká druhému: „Nic proti vám osobně nemám, ale už potřetí vám říkám, že vás udám a napomůžu státním orgánům při vašem zneškodnění, protože už hodinu pozoruji, jak porušujete zákon a obecné dobro tím, že vám z auta uchází neznámá tekutina!“

A ten druhý (který představují lidé se stejným postojem jako já) mu odpoví: „A já vám už potřetí říkám, že jsem čisticí vůz.“

Tož tolik k demonstraci na podporu české vládě, Ukrajině „a proti strachu“. Kdybych ji měl zcela neideologicky hodnotit jako knihu nebo film, pak bych řekl, že na rozdíl od těch protivládních byla daleko lepší literárně a daleko horší co do výtvarné kreativity, což bylo dáno tím, že o dekorace se tentokrát očividně staraly specializované firmy. Co do demografického rozměru to na rozdíl od protivládních demonstrací (které jsou románem venkovským) byl příběh pražský a ukrajinský z vyšších vrstev. O těch nižších příště rozhovor, který jsem týž večer pořídil s Ukrajinkou, která na dnešní demonstraci přišla. V rozhovoru vám vysvětlíme proč.

 

Vložil: Tomáš Koloc