Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O tom, jak psát knížky se sourozencem. Album Ondřeje Suchého

29.10.2022
O tom, jak psát knížky se sourozencem. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: My dva, když se nyní sejdeme, tak nic společného nenapíšeme. Musíme psát odděleně, každý „na svém písečku“. Tady jsme se sešli a fotila nás „Ajrín“ Zlámalová.

Jak psát knížky s mým sourozencem? Odpověď na otázku jedním slovem: Těžko. Těžko, ale na druhé straně radostně. Zvláště když už zbývá poslední kapitola. Dočetl jsem se v jednom časopise, že o mně bratr prohlásil: „On ze mě dokáže vymámit texty – je důsledný a to na mě platí.“

První knížku jsme začali psát v době, kdy u nás neexistoval ještě ani fax, neměli jsme počítače, neznali jsme internet a nevěděli, co je mailová pošta. Tenkrát jsem za ním jezdil s kazeťákem, pokládal mu otázky a on odpovídal. Já to doma přepsal, a pak ho někde odchytil, aby zkorigoval své odpovědi a abychom se domluvili, kdy se setkáme příště. Jiří je totiž pořád na pochodu. Jednou jsme se setkali na dvacet minut uprostřed Václaváku, sedli si tam na lavičku a on si četl své odpovědi a opravoval. Dbá totiž na to, aby nebyl příliš nespisovný; hovorovou češtinou, napsanou na papíře, se prý nesmí plýtvat, má se objevovat pouze tam, kde je to nejvhodnější. Ale to jsem se rozepsal o knížce, která vyšla až jako druhá, po třinácti letech, v rozšířené podobě. Tehdy u nás panovaly aféry o odposleších, a tak mě napadlo slovo odposlechy využít v názvu Odposlechy aneb Já na bráchu.

 

OdposlechyKnížku vydala Euromedia Group – Ikar v roce 2012

Mám-li popsat, jak jsme dospěli k první naší společné knížce, musím se vrátit ke knížce, kterou jsem napsal sám a vyšla u příležitosti 100. výročí narození Jana Wericha. Jmenovala se Werichův Golem a Golemův Werich. K jejímu křtu jsem tehdy požádal o kmotrovství tři herce, kteří v roce 1978 hráli v Hudebním divadle v Karlíně hru Voskovce a Wericha Golem. 

 

Golem křestNa křtu této knížky se v roce 2005 sešli Jitka Molavcová (představitelka Popela), Jiří Suchý (představitel Pracha) a Ladislav Županič (představitel Břeňka). Mimochodem – vedle toho, že si všichni zavzpomínali na svá setkání s Janem Werichem, který se tenkrát zúčastnil karlínské premiéry, ale také na společný zážitek, když je v písních doprovázel orchestr Karla Vlacha.

Ale zpět k naší první bratrské knize. Nevím už, kdo přišel s nápadem napsat knížku Pan Werich z Kampy. Nejspíš já. Oba jsme poznali pana Wericha nezávisle na sobě, Jiří o pár desítek let dřív, já v posledních třech letech jeho života. Oba jsme o něm napsali řadu článků a vzpomínek, a tak se nabízelo, abychom je každý ve své polovině doplnili a připsali k nim to, co jsme do té doby ještě nikde nezveřejnili. Když se Pan Werich z Kampy křtil v Domě knih Luxoru na Václavském náměstí, přiznal se tam můj bratr veřejně, že jsem měl s touto naší společnou knížkou víc práce než on, a že ho proto napadá, abychom napsali ještě jednu – Pan Voskovec z Manhattanu. Oba pánové přece bydleli na ostrovech, no ne? A že bychom tuto věnovanou Jiřímu Voskovcovi měli napsat na podobném principu jako tu předchozí s tím, že tentokrát vezme na sebe úděl toho pracovitějšího, aby mi Pana Wericha oplatil.

Nu, nevyšlo mu to. Takže jsem se opět ujal role hnacího motoru. Měl jsem situaci tentokrát ztíženou tím, že na rozdíl od bratra, který měl s Jiřím Voskovcem přece jen víc zkušenosti z dlouholeté korespondence, já měl jen pár originálů Voskovcových soukromých dopisů, které jsem dostal od Ljuby Hermanové, anebo koupil v antikvariátu (dopis adresovaný Jiřímu Šlitrovi). A tu jsem, nikoliv ponejprv, ocenil klady Facebooku: Svěřil jsem se přátelům na síti a pojednou se mi přihlásili lidé z USA, Kanady, Austrálie i ze Slovenska se svými zážitky. (Sluší se připomenout alespoň pár jejich jmen: Pavel Kantorek (ano, ten kreslíř vtipů, co po osmašedesátém roce žil v Kanadě), Petr Adler, Miroslav Stulík, Jiří Planner, Vladimír Trčka, Václav Hruška-John Pear, Ján Baran a řada dalších.) A když jsem se zkontaktoval s filmařkou Zuzanou Brejchovou z Vídně, která se svým otcem byla u posledního setkání pánů Voskovce a Wericha v roce 1974, měl jsem jasno, čím navážu na první polovinu, napsanou Jiřím. Zuzanin otec, Bohumil Brejcha, byl publicistou, režisérem a scenáristou dokumentárních filmů, který pracoval až do odchodu do exilu v roce 1968 jako vedoucí Filmového archivu Čs. filmového ústavu v Praze, byl přítelem V+W a jejich pobyt ve Vídni spoluorganizoval. Myslím, že fotografiemi zdokumentovaná procházka po místech, kde se V + W kdysi nacházeli, nebyl špatný začátek mého podílu na knížce Pan Voskovec z Manhattanu.

 

Voskovec WerichNaše třetí společná knížka s Jiřím vznikla pět let po vydání té o Janu Werichovi, v roce 2016

Jsem šťastný, že se po prvním nezdařeném pokusu o naši sourozeneckou spolupráci, sbírce mých básniček, kterou Jiří ilustroval v roce 1969 a která byla o rok později krátce před vydáním zakázaná, aby už pak nikdy nespatřila světlo světa, se nám po roce 1990 nakonec urodily knížky tři. Nemluvě o albu písniček pro děti, kde jsme si spolu i zazpívali, anebo mé skromné textařské spolupráci na dvou hrách sourozencova Semaforu.

Když už jsem se zmínil o kladech Facebooku, musím dodat ještě něco podstatného: Nedovedu si představit, že bychom toho tolik s Jiřím dokázali společně vytvořit bez současné techniky, se kterou jsme se naučili pracovat, bez počítačů a elektronické pošty. Sourozenec mě nakonec dohnal i s tím Facebookem, kde má dnes už také svůj profil a kde občas komunikuje s lidmi, ba co víc, už po mnoho let dokáže vytvářet na počítači také některé ilustrace, což mně není dáno.

Takže přestože při psaní společných knížek musím mít pevné nervy a trpělivost (chápu -  psaní tří her ročně, hraní, režírování, návrhy kostýmů, scén, zájezdy, zkrátka vše, čím sám udržuje divadlo v chodu, je bezesporu důležitější), určitě bych se nebránil, jak jsem kdysi kdesi napsal, abychom s Jiřím opět přivedli nějakou knihu na svět. Vzdor tomu, že mně už bylo sedmasedmdesát a jemu jednadevadesát let. A představte si, co se nestalo, totiž což se snad i tentokrát stane: Začali jsme spolu psát, stejným systémem, každý sám, ale ve stálém spojení a vzájemné konzultaci, naši v pořadí čtvrtou knihu! Název netajíme, neboť ho ještě neznáme, téma je nám společné: Bude to knížka ze světa starých kabaretů, o zpěvácích kupletů, komicích a klaunech.

Teď jsem si vzpomněl ještě na jednu historku. Stala se při besedě o knihách, kdy jsme s Jiřím odpovídali na otázky z publika. Ozval se dotaz na mě: „Píšete o známých lidech, ale kdy napíšete knihu svých vzpomínek?“ Odpověděl jsem: „A kdo myslíte, že by si takovou knihu asi tak koupil?“ Tu se vedle mě zvedla ruka a ozvalo se: „Já!“

Jak známo, opakovaný vtip přestává být vtipem, a tak už se žádná ruka z publika nezvedla.

 

Zmínil jsem se o tom, že jsme si v minulosti nejednou také společně zazpívali. V které televizi to bylo, kdy jsem po jeho boku zastoupil Jitku Molavcovou, to už nevím. Vím jen to, že jsme tehdy zpívali písničku Chlupatý kaktus.

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý