Ruská bolševická strana vznikla v Praze. A další perličky z díla dnes stoletého historika Petera Demetze. Svět Tomáše Koloce
komentář
21.10.2022
Foto: Wikimedia Commons (Zandegan55 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0)
Popisek: Peter Demetz v roce 2012
Docent Chocholoušek z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! by řekl, že v naší zemi se významný člověk dožívá sta let jen jednou za sto let – ale neměl by pravdu. Za celé české dějiny vím jen o čtyřech zdejších rodácích, kteří se kromě stoletého života významně podepsali na své rodné zemi: klavíristka Alice Herzová-Sommerová (1903 – 2014), cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund (1919 – 2021) a tanečnice, redaktorka a galeristka Meda Mládková (1919 – 2022). Ten čtvrtý, jediný žijící – historik, literární teoretik a germanista Peter Demetz – se své stovky dožívá právě dnes. Jeho příběh je ovšem zajímavý i z mnoha dalších důvodů – a nejen tím, že je pravděpodobně jediným významným Čechem pocházející z menšinového národa Rétorománů.
O Peteru Demetzovi se dá říct, že byl multikulturního původu v době, kdy toto slovo ještě nebylo v módě. Jeho dědeček a babička pocházeli z jihotyrolského údolí Gherdëina, z národa Ladinů, mluvícího jazykem, kterým kromě Ladinů, žijících v okolí Bolzana (do roku 1918 rakusko-uherského, od té doby italského), mluví i Rétorománi ze švýcarského kantonu Graubünden mezi městy Chur a Davis a Furlánci z italské země Furlánsko-Julské Benátsko s hlavním městem Terstem. Nejslavnějším příslušníkem této menšiny byl zřejmě horolezec a filmař Luis Trenker, partner legendární Leni Riefenstahlové.
Demetzova rodina, která pocházela ze středu údolí (de metz = ze středu), vlastnila obchod s hračkami, který přestěhovala do lukrativnější Prahy, a Demetzův otec, jehož rodným jazykem už byla němčina, byl německý básník, spisovatel a dramaturg Pražského německého divadla, jehož vztah k nově založené Československé republice byl ambivalentní: ve dnech po vyhlášení samostatnosti, kdy čeští aktivisté obsadili pražské Německé divadlo (dnes Státní opera) a vyhnali odtud německé zaměstnance, mu byla Tomášem Garrigue Masarykem osobně odevzdána československá státní cena za německou literaturu, která byla vyplácena ze soukromých peněz TGM.
Manželka Demetzova otce pak byla z česky mluvící židovské rodiny z Poděbrad. Sestra jeho matky Fritta navíc měla podobný osud jako první manželka Heniricha Manna Marie Kanová, která pocházela z česky mluvící židovské rodiny z Čáslavi – teta Fritta si vzala německy píšícího spisovatele Paula Kornfelda a stala se berlínskou herečkou. Peter Demetz tedy vyrůstal v obou „zemských jazycích“, němčině i češtině, a celkem čtyřech kulturách: kromě německé a české také v židovské a italsko-románské, což lvím podílem ovlivnilo jeho dílo.
Daleko víc, než vyhlášení ČSR, Demetzovu rodinu ovlivnila německá okupace. Jeho otec jako antifašista byl odříznut od práce v umění, ale díky konexím se mu podařilo Demetze zbavit nebezpečí totálního nasazení prací v německém knihkupectví ve středu Prahy, kde obsluhoval i okupační německé důstojníky a úředníky, než se nacistické úřady domákly, že jde o „židovského míšence prvního stupně“, který byl poslán do pracovního tábora v Sudetech, kde sice přišel o zuby, ale dočkal se osvobození, zatímco jeho židovská matka zahynula v koncentračním táboře.
Po válce jako student germanistiky těžce nesl nenávist třetí republiky k německé kultuře a přestože byl silně levicově smýšlející, patřil do okruhu studentů, demonstrujících v únorových dnech roku 1948 na Pražském hradě proti přijetí demise, jímž prezident Beneš potvrdil konec demokracie a absolutní nadvládu komunistické strany nad českou společností. Poté Demetz emigroval do USA, kde na Kolumbijské a Yaleově univerzitě dostudoval germanistiku, načež se na Yale stal oblíbeným učitelem německé literatury a historie a kulturních poměrů střední Evropy.
Jako ateista, na rozdíl od italského vyznavače mystické Prahy Angela Marii Ripellina, se Demetz ve svých autorských populárních spisech o dějinách Prahy pro Američany i Evropany Praha černá a zlatá a Praha ohrožená držel národnostních a sociálních dějin našeho hlavního města a českého státu a jako „muž mezi kulturami“ se stal vyvracečem mnoha mýtů o naší historii a připomínačem jejich málo známých stránek. Vybírám:
- Demetz jako zastánce autochtonní teorie (ta říká, že lid každé země je v zásadě geneticky stabilní, nicméně jeho mateřský jazyk se mění podle přicházející a odcházející panující vrstvy) připomíná, že ještě během zakládání hlavního města prvních Přemyslovců, které se nazývalo Praha (podle krajového označení pro šlechtické hradiště s trhem v podhradí) byly okolo něj vesnice německy mluvících Durynků, kteří se zde udrželi z předchozích věků a kteří s místními Slovany v míru obchodovali.
- Přemysl Otakar II., jenž v čele křižáků dobyl dnes populární východopruský (dnes ruský) Královec a jeho mečem byla započata úspěšná genocida původních pohanských baltských Prusů mluvících jazykem podobným dnešní litevštině a lotyštině, kteří se bránili násilnému křtu, chránil Židy českých zemí před nařčeními z rituálních vražd a následnými pogromy. I díky tomu se stal prvním Čechem, jehož postava zaujala klasické autory: Ital Dante ho umístil do své Božské komedie a Grillparzer o něm napsal divadelní hru a začal se zajímat i o jeho bájné předky, jako byla Libuše, o niž napsal další hru – ostatně první opera o Libuši vznikla už roku 1666. Průkopník emancipace slovanských národů Heder zase napsal hru o Přemyslu Oráči. (Pozn. TK: Odtud asi vede přímá cesta k rakouskému nositeli Nobelovy ceny za literaturu Peteru Handkemu, jenž nedávno napsal divadelní hru o Zdeňku Adamcovi, který se v roce 2003 upálil na protest proti sociálním poměrům v ČR.)
- Mezi dvěma římskými císaři, sídlícími, jeden na začátku a druhý na konci renezance, v Praze, Karlem IV. a Rudolfem II., viděl Demetz řadu paralel. Počínaje jejich tolerancí jiných vyznání (Karel – koneckonců žák cyrilometodějského slovanského křesťanství, které dal obnovit v emauzském klášteře – se namísto jejich upalování dával inspirovat reformátory církve jako byl Cola di Rienzo nebo Jan Milíč z Kroměříže, Rudolf svým majestátem povolil tři nekatolické církve a jeho poradcem byl rabí Jehuda Löw, který byl zakladatelem židovské reformace, tzv. tosafismu, jenž přísně odděloval dogma a vědecké bádání, které podporoval) přes jejich obklopování se umělci a vědci (mezi nejznámější Karlovy přátele patřil první renezanční básník Francesco Petrarca, Rudolfův dvůr byl přímo nabit předními muži doby, počínaje zakladateli moderní astronomie de Brahem a Keplerem a konče zakladatelem moderního malířství Arcimboldem) a konče jejich sběratelskou posedlostí, která se u Karla IV. projevovala skupováním pravých i domnělých ostatků svatých (je známo, že když mu nechtěli prodat prst jisté svaté, pod záminkou, že ho políbí, si aspoň kus odkousl), u Rudolfa zase v oblasti obrazů a soch. Třetím římským císařem v Čechách – jak Demetz upozorňuje - byl Leopold I., který v letech 1679 – 80 uprchl do Prahy a Pardubic před morem, přičemž s sebou na naše území přivezl mj. první operu.
Nebýt Petera Demetze nikdy bych se nedozvěděl, že mýtus o tom, že husitství bylo národnostně české, není zdaleka pravdivý. Významnými reformátory byli Husovi kolegové Petr Drážďan a Fridercih Eppinge, kteří přišli na Karlovu univerzitu přednášet ze Saska, a také Mikuláš z Dražďan, který byl za Husovy myšlenky, které kázal v Německu, upálen roku 1417, dva roky po Husovi a rok po Jeronýmu Pražském. Kněžími husitů se pak mimo jiné stali Němci Bartholomäus Rautenstock, Johannes Drändorf a Peter Turnow, kteří za šíření husitství v Německu skončili na hranici roku 1425, nebo Francouz Gilles Mersault, jenž za šíření husitství ve Francii položil život na hranici už o dva roky dřív. Stejně tak Demetz upozorňuje, že během revoluce roku 1848 se členem revolučního Svatováclavského výboru, spjatého i s organizací prvního Slovanského sněmu, stal i Němec Ludwig Ruppert.
Při čtení děl dnes stoletého Petera Demetze, které jsou psány natolik populárním stylem, aby je mohlo číst i americké čtenářstvo, zároveň jsou ale díky tomu zbaveny typického nánosu mýtů a animozit typických pro německé a české historické spisy, čtenáři padá z očí klapka po klapce. V jedné studii se dozvídáme, že kdyby se stavovští povstalci z Bílé Hory nebáli dát do ruky zbraně sedlákům, byla by naše osudová národní porážka vítězstvím.
Jinde si zas připomínáme, že u zrodu české literatury nestáli jen Češi a Němci, ale i česky píšící židovští vlastenci Vojtěch Rakous a Izák Šalomoun Kapper, který v židovském žargonu, v němž je pro každou evropskou zemi používán název některé historické země na Blízkém východě (Aškenazy je Německo, Sefarad Španělsko), zavedl pro Čechy název Kanaán (tedy jméno země, do níž dorazili Židé s Mojžíšem a založili zde pozdější Izrael, které je každému věřícímu Židovi svaté).
Vyprávění o přelomu století v Praze zase rozšiřuje Čechovi vnímání období přelomu 19. a 20. století, kdy se v Praze potkávali Franz Kafka a Gustav Meyrink a Jaroslav Hašek si s Egonem Erwinem Kischem na burze senzací vyměňovali informace, o připomínku, že v té době v Praze začínal i místní rodák, zakladatel celoevropské sociální demokracie Karl Kautsky a ruská levice tu v roce 1912 pod vedením V. I. Lenina uskutečnila první sjezd ruské sociální demokracie, během něhož se zrodili bolševici.
A že mluvě o jménech jako E. E. Kisch a György Lukács jde nejen o zakladatele moderní reportáže a kulturologie, ale také v prvním případě o vojenského velitele Vídně z časů Rakouské sovětské republiky a ve druhé o jednoho z velitelů Maďarské sovětské republiky v době, kdy nastolila Slovenskou republiku rad se sídlem v Prešově. Což je pro dnešní bouřlivou dobu snad ještě poučnější, než pasáže z doby Demetzova mládí a dětství, v nichž se během líčení setkání rodinných přátel dozvídáme, že tetička Jana a Káji Saudkových Věra byla neteří Franze Kafky, že oblíbený režisér detektivek s majorem Kalašem a komedií s Bartáčkovými a Novákovými Petr Schulhoff se svému otci, hudebnímu skladateli Erwinovi, narodil v Berlíně a česky se teprve učil – zejména během prázdnin v oblíbeném letovisku českých židovských rodin, Starých Splavech, či že některé z těch rodin bydlely v tamním Penzionu Rut, který postavil biologický a vlastnil úřední otec budoucího režiséra Miloše Formana.
To vše bychom se čtenáři ani já nedozvěděli, nebýt pražského rodáka, profesora Petera Demetze, který se ve svém domově v obci Highland Park v americkém státě New Jersey dnes dožívá stých narozenin. Přeji vám pevné zdraví, pane Demetzi – a Čechům, Němcům i Američanům víc takových profesorů i historiků jako jste vy!
Vložil: Tomáš Koloc