Myším do koncertních síní vstup zakázán! Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Vzpomínáte si ještě na ten zázrak, který se jednou znenadání objevil a jmenoval se Václav Hudeček? Už v patnácti letech zvítězil v mezinárodní rozhlasové soutěži Concertino Praga 1967. Byl pro mě objevem stejně úžasným, jako kdysi, v padesátých letech, Roberto Benzi, dětský dirigent ve francouzských filmech Předehra ke slávě a Volání osudu. Zatímco Benziho věhlas s přibývajícími léty poněkud pohasl, hvězda houslového virtuóza jménem Václav Hudeček září dodnes. Líbí se mi na něm, že po celou tu dobu zůstává stejně tak skromný, jakého jsem ho měl později možnost poznat. Navíc má krásný smysl pro humor, což ostatně dokazuje i tento náhodný snímek z jeho první návštěvy v Šemanovicích, kdy byl poprvé mým hostem veřejné rozhlasové nahrávky pořadu Nostalgické muzeum zábavy. (V kterém roce to bylo? Koncem devadesátých let minulého století? Pryč od rekapitulací dat!) Tentokrát jsem Václava oslovil kvůli jinému houslovému virtuosovi. Jmenuje se Gidon Kremer.

A Vašek Hudeček mi odpověděl: Milý Ondřeji, posílám vzpomínku na Gidona Kremera. Tím, že se „odstěhoval“ ze SSSR, jsme se v pozdějších letech takřka nevídali, takže veselé historky s ním osobně moc žádné nemám. Poprvé jsem ho slyšel v Praze na Mezinárodní tribuně mladých umělců, což byl cyklus pořádaný Pragokoncertem.

Bylo to bezprostředně po Gidonově vítězství na Čajkovského houslové soutěži. Jeho přídavek, Ernstova Poslední růže léta, pražské publikum naprosto ohromil. Gidon se po absolvování moskevské konzervatoře rozhodl zůstat na Západě a podařilo se mu to prý na přímluvu Herberta von Karajana dokonce legálně. Velký dirigent měl osobně požádat Leonida Brežněva při jeho návštěvě SRN v sedmdesátých letech.

Gidon je můj spolužák u Davida Oistracha a patří mezi ty nejlepší a nejúspěšnější. Je to houslový virtuóz se vším, co k tomuto označení patří.

Ještě pár informací z encyklopedického hesla: Gidon Kremer pochází z lotyšské Rigy. Díky svým úspěchům je pokládán za jednoho z nejoriginálnějších a nejpřesvědčivějších umělců své generace. Jeho repertoár je ohromný, zahrnuje nejen díla klasicismu a romantismu, ale i 20. století a soudobá. Natočil více než sto alb, z nichž řada získala prestižní mezinárodní ocenění. Z jeho podnětu vznikl roku 1981 v Lockenhausu dnes už renomovaný letní festival. Roku 1997 založil komorní orchestr Kremerata Baltica, v němž umělecky vychovává vynikající mladé hudebníky pobaltských republik. S tímto tělesem Kremer vystupuje na významných festivalech a v předních koncertních síních světa. Od roku 2002 je uměleckým ředitelem festivalu ve švýcarské Basileji. Hraje na housle ex-David, které roku 1730 postavil Giuseppe Guarneri.

Od konce šedesátých do začátku devadesátých let jsem kreslil do novin karikatury a vtipy. Nejpopulárnější z nich se staly ty, v nichž vystupovaly myši. V archivu jsem ku svému překvapení našel i ten z dávno zapomenutých, který musel vzniknout  v době, kdy se mi stala jedna z bizarních příhod v mém životě.

Zde je důkaz

Bylo to někdy v roce 1978, kdy mě jistá dívka jménem Magdalena pozvala v Praze do Rudolfina na koncert mladého Gidona Kremera. Byla tehdy Kremerovou blízkou přítelkyní. Oblékl jsem se do večerního a šel jsem. Asi čtvrt hodiny před zahájením koncertu mě Magdalena přemluvila, že mě musí panu Kremerovi představit. Protestoval jsem, že to není zrovna nejvhodnější chvíle, vyrušovat takového umělce před vystoupením, ale ona si nedala říct, a tak jsem ji musel následovat. Vešli jsme do postranního sálku, kde se Gidon Kremer rozcvičoval. Hned v první chvíli jsem viděl, že moje námitky byly opodstatněné. Magdalena se s ním pozdravila, a pak pravila, že mu hned teď musí někoho představit. „Toto je Ondřej Suchý,“ pravila rusky s nevinným úsměvem, „on je také velký umělec, on kreslí myši.“ Přál bych vám v tu chvíli, kdy mi Gidon Kremer podával ruku, vidět výraz jeho očí. Nechápavě pohlédl na svou spokojenou přítelkyni, a vyděšeně pak na mě. Minuty ubíhaly a já věděl, že není čas na nějaké vysvětlování. Omluvně jsem se na Mistra usmál a podal mu program s prosbou o autogram.

Vlastně dodnes nevím, co mi Gidon Kremer do programu napsal. A chci věřit tomu, že jde o jeho autogram.

Žádost o autogram bylo ostatně jediné, co jsem v té hrozivé chvíli trapného ticha mohl udělat. Magdalena byla jediná z nás tří spokojená.

Koncert byl úžasný, ovace nebraly konce! „Vrátíme se za Gidonem!“ prohlásila nadšená obdivovatelka. Já však byl neoblomný. Při představě, že bych měl být znovu vystaven tomu vyděšenému pohledu Gidona Kremera při opakovaném setkání s „velkým umělcem, co kreslí myši“, mě poléval studený pot. Rozloučil jsem se, poděkoval za velký zážitek z koncertu a ubíral se sám k domovu.

Asi po půl roce jsem potkal Magdaleninu matku. „Já tomu nerozumím,“ vyprávěla mi udiveně, „Magdalena odletěla za Gidonem do Leningradu, strávila tam s ním skoro týden, ale prý jí v hotelovém pokoji při stažených roletách četl Dostojevského.“

Nevím, co je na tom pravdy, říkám jen, co jsem slyšel. Zanedlouho se mi doneslo, že se Gidon Kremer nevrátil z jednoho zahraničního zájezdu. Napadlo mě, že třeba chtěl mimo jiné utéct i ze světa Magdalen a „velkých umělců, co kreslí myši“.

To je celá historka, o kterou jsem se chtěl s vámi dneska podělit.

Hra s „myší češtinou“ mě ani po tomto zážitku nepřestala bavit. A tak jsem si vymýšlel, jaké by to asi bylo, kdyby se na housle naučily hrát myši. Koncertní sály by si ovšem musely samy vyhrabat! Do těch našich, lidských, v žádném případě lézt nesmí!

Vložil: Ondřej Suchý