Charakterní komik dělal všechno na sto procent. Když bylo třeba, klidně vyrazil jako funebrák na Olšany. Tajnosti slavných
14.10.2022
Foto: Se svolením Národní filmový archiv
Popisek: Josef Rovenský jako vrah Prokůpek ve francouzské verzi dramatu z roku 1930 Tonka Šibenice
FOTO / VIDEO Velká divadla o něj nestála, zato v kabaretech při jeho vystoupeních publikum šílelo. Jako režisér přivezl z Benátek dokonce dvě ocenění, zemřel ale předčasně kvůli banální operaci. A Otakar Vávra tvrdil, že za to mohl kokain.
I když jeho jméno dnes už zpravidla znají jen odborníci, rozhodně mu nelze upřít, že patřil k nejvýznamnějším zakladatelům naší kinematografie. Jako herec-samouk se Josef František Rovenský dokázal vymanit ze zajetých kolejí strojené deklamace, což mu největší divadelní scény nedokázaly nikdy odpustit. Zato ale jeho smysl pro humor milovali návštěvníci kabaretů a filmové publikum, které ho ocenilo v němé éře stejně jako po nástupu zvuku. Navíc použil jako první v roce 1935 při natáčení barevný materiál, jenže se tenkrát něco nepovedlo. Přesto jeho Maryša, kterou režíroval v hlavní roli s Jiřinou Štěpničkovou, sklidila mimořádný ohlas i v zahraničí.
Jako herec Ivan Kristen S Marcellou Albani v dramatu Karla Lamače z roku 1929 Hříchy lásky; foto se svolením KVIFF
Učení mu prostě nešlo
Narodil se 17. dubna 1894 v Praze do zámožné rodiny a dětství prožil na Kampě, kde měl jeho otec pohřební ústav. Romantické prostředí na březích Čertovky a historky, které si ve stínu stromů vyprávěli řemeslníci, lidé od vody, pouliční muzikanti a tuláci, v něm odmalička probouzely fantazii a lásku k umění. Už jako kluk hrával pro kamarády bramborové divadlo, což byla stará loutkářská technika, která využívala při tvorbě loutek brambory, později objevil další velkou lásku, biograf, jehož kouzlu nakonec upsal celý život. Všechno vždy dělal na sto procent, s plnou vážností a mistrovstvím profesionála, a když bylo třeba, klidně oblékl uniformu funebráka a šel pomáhat na Olšanské hřbitovy. Jeho otec si přál, aby vystudoval, jenže to jediné se synkovi příliš nedařilo, takže se přece jen dal na herectví.
Fidlovačka:
Imitátor slavných
„Všechno, co člověk dělá, musí umět, a co umí, musí dělat,“ říkával s oblibou a také se tohoto úsloví po celý život držel. Takže když se rozhodl jít k divadlu, nejprve absolvoval soukromé hodiny u Karla Želenského, který byl v té době už uznávaným divadelním pedagogem. Pak prošel několika kočovnými divadelními společnostmi a první angažmá v takzvaném kamenném divadle mu nabídl ředitel plzeňské scény Vendelín Budil. Po návratu do Prahy se stal členem souboru literárního kabaretu Červená sedma, kde ho v roce 1917 objevil populární písničkář a kabaretiér Karel Hašler a nabídl mu angažmá v divadle Rokoko, kde si Josef jako charakterní komik získal přízeň publika perfektním imitováním populárních herců, například Eduarda Vojana, Jindřicha Mošny, svého učitele Karla Želenského či komika Vlasty Buriana.
On a jeho sestra:
Nesplněný sen
V roce 1920 se stal členem kabaretu Bum, založeného Emilem Arturem Longenem. Sice existoval jen krátce, vzešla z něj ale úspěšná Revoluční scéna, na níž Rovenský působil až do roku 1922. Nepřestával ale toužit po velkých dramatických rolích, jenže ve velkých divadlech o jeho umění nikdo nestál, protože se svým realistickým herectvím příliš lišil od stále ještě vládnoucího deklamačního a afektovaného stylu. Posledním pokusem prorazit ve světě divadla bylo jeho působení v divadle Komedie v paláci Lucerna, v němž byl nejen hercem, ale současně i režisérem a uměleckým šéfem, takže konečně mohl ovlivňovat i výběr repertoáru.
Tatranská romance:
Úspěch díky Lamačovi
Ke své další lásce, hranému filmu, se poprvé dostal už v roce 1914, publiku se představil jako manžel v krátkometrážní komedii Zamilovaná tchyně. Film se ale nedochoval. Další příležitost dostal až po první světové válce jako uruguayský vyslanec markýz di Chuarez v grotesce Učitel orientálních jazyků, v níž si zahrál po boku svého kolegy z Rokoka Ference Futuristy a Emana Fialy. Pak si v němé éře ještě zahrál v téměř čtyřech desítkách filmů, nejčastěji ale spolupracoval s režisérem Karlem Lamačem, který mu konečně nabídl náročnější a zajímavější role. Mimo jiné ztvárnil postavu záletníka Freda v jeho romantickém dramatu Akord smrti či loutkáře Tomáše v dramatu Bílý ráj. Nejvýznamnější ale pro něj byla koprodukční česko-německá dramata Hřích a Hříchy lásky, díky nimž pak dostal několik rolí ve filmech německých režisérů.
Maryša:
V žádném filmu nechyběl
Vypravěčský talent, jímž vynikal už od dětství, ho ve dvacátých letech přivedl i k spolupráci na tvorbě scénářů. Nejprve je psal společně s partnerem z kabaretů Václavem Wassermanem k filmům, které pak také sám režíroval, v roce 1922 se ale rozešli. Rovenský se pak vrátil k režii až v letech 1927 a 1928, kdy natočil dva umělecky nenáročné filmy, drama Dům ztraceného štěstí a romantické drama Životem vedla je láska, v nichž si samozřejmě také i zahrál. Během přechodu z němé éry k zvuku byl na vrcholu kariéry, takže se objevil ve všech prvních zvukových filmech, od Tonky Šibenice přes Fidlovačku až po romantické drama Když struny lkají, a ztvárnil více než tři desítky různých postav.
Maria Walewska:
Jedinečná Maryša
Mnohem většího úspěchu ale dosáhl jako režisér. K práci se vrátil v roce 1933, kdy natočil svůj nejlepší film Řeka, který získal ocenění na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a pak byl prodán do více než třiceti zemí. Velkolepý úspěch včetně ocenění z Benátek zopakoval v roce 1935 filmovou adaptací divadelní hry bratří Mrštíků Maryša, v němž naplno zazářila v hlavní roli Jiřina Štěpničková. Lidové kroje zapůjčili pro natáčení obyvatelé Vlčnova a hrdinové příběhu často mluví nářečím, které ale bylo trochu podivnou kombinací hanáckého, slováckého a brněnského dialektu. Při natáčení Rovenský poprvé v historii českého filmu použil pro jednu scénu barevný filmový materiál, bohužel byl ale nekvalitní, takže se výsledek zabarvil do žluta a Rovenský se nakonec rozhodl ho ve filmu nahradit černobílou verzí. Za svoji Maryšu obdržel cenu Filmového poradního sboru stejně jako Jiřina Štěpničková.
Hlídač č. 47:
Plány musel přenechat jiným
Díky úspěchu Maryši byl v roce 1936 pozván do Rakouska, kde natočil drama Maria Walewska, a o rok později začal pracovat v Německu na filmu Pan. Kvůli neshodám s produkcí a zhoršení svého zdravotního stavu ho ale nedokončil. Po návratu domů jeho plicní choroba na čas ustoupila, takže v roce 1938 ještě stihl natočit drama na motivy románu Josefa Kopty Hlídač č. 47, některé scény už ale musel dokončit Jan Sviták. V plánu měl ještě psychologické drama Panenství, kterého se pak chopil Otakar Vávra, a filmovou adaptaci divadelní hry Gabriely Preissové Její pastorkyně, kterou nakonec režíroval Miroslav Cikán. Josef Rovenský totiž musel podstoupit operaci kýly, po níž dostal během rekonvalescence těžký zápal plic. Svérázný umělec, jehož filmy se zapsaly do historie české kinematografie, zemřel v pouhých 43 letech, 5. listopadu 1937, ve svém bytě v Krči. Režisér Otakar Vávra pak o něm tvrdil, že k zhoršení jeho zdravotního stavu významně přispěla těžká závislost na kokainu.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Český rozhlas, Národní filmový archiv, Český film, Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech)
Vložil: Adina Janovská