Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Právě Marina Cvětajevová na „hloubku ruské duše“ nevěřila, říká o velké básnířce její propagátorka, Galina Vaněčková

13.10.2022
Právě Marina Cvětajevová na „hloubku ruské duše“ nevěřila, říká o velké básnířce její propagátorka, Galina Vaněčková

Foto: Se svolením Galina Vaněčková (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Profesorka Galina Vaněčková

ROZHOVORY NA OKRAJI Osmého října uplynulo 130 let od narození velké ruské básnířky Mariny Cvětajevové. (8. 10. 1892, Moskva - 31. 8. 1941, Jelabuga, Tatarstán). Významnou propagátorkou a znalkyní díla této u nás ne moc známé básnířky a prozaičky je už desítky let prof. Galina Vaněčková, se kterou přinášíme následující rozhovor.

Galina Vaněčková, rozená Želobina, se narodila se v roce 1930 v Jekatěrinburgu (dříve Sverdlovsk) v Rusku. Chtěla být herečkou. Studia na Divadelním institutu ale zanechala pro vážnou nemoc matky a vystudovala Vysokou školu pedagogickou ve Sverdlovsku. V roce 1953 se seznámila se studentem geologie Mirko Vaněčkem, v roce 1954 se odstěhovala do Československa a v roce 1955 se za něho provdala. V roce 1959 se jim narodil Petr Vaněček, který vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, a v roce 1961 budoucí geolog Mirko Vaněček. V letech 1955 až 1993 vyučuje Galina Vaněčková ruštinu na Vysoké škole ruského jazyka a na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.

 

Galina Vaněčková, tehdy ještě Želobina

V roce 1961 se Galina Vaněčková seznámila s tvorbou ruské básnířky Mariny Cvětajevové, jejíž poémy Hory a Konce ji uchvátily. Do té doby se nesetkala s významnějším a silnějším textem věnovaným lásce. Začala pátrat po hrdinovi tzv. pražských poém a setkala se s ním v Paříži, kde bývalý student pražské právnické fakulty Konstantin Rodzevič, účastník občanské války ve Španělsku, už dlouho žil. Hory a Konce řadí odborníci k tomu nejlepšímu, co Marina Cvětajevová napsala. Galina Vaněčková vydává a rediguje řadu vědeckých publikací o poezii, pořádá výstavy, iniciuje a spoluorganizuje mezinárodní konference. V roce 2001 založila Společnost Mariny Cvětajevové, a byla její předsedkyní až do roku 2016.

 

Galina Vaněčková prožívala vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa obtížně. Na protest chtěla vstoupit do Československé komunistické strany, což bylo tehdy pro sovětského občana nebezpečné. Z tohoto důvodu „ztratili“ kolegové z Filozofické fakulty její přihlášku. Galina Vaněčková přeložila také manifest Úvahy o pokroku a mírovém soužití vědce Andreje Sacharova, a seznámila s ním při hodinách ruštiny své studenty. Syn, akademický malíř Petr Vaněček, zemřel v roce 2019. Galina Vaněčková žije se svým manželem v Praze.

 

 

Paní Galino, prožila jste nesmírně bohatý, i když docela krušný život. Obtížné dětství v rodném Jekatěrinburgu v období stalinismu, potíže se sňatkem se svým mužem Mirko Vaněčkem, s kterým žijete již 67 let, okupaci Československa v roce 1968, a nakonec i smrt syna malíře Petra Vaněčka, který byl mým kolegou v ateliéru Arnošta Paderlíka na AVU v Praze. Když vidím vaší stále usměvavou tvář, nemohu se nezeptat, kde berete životní energii, z čeho čerpáte sílu pro to, abyste neklesala na duchu a mysli? 

Po smrti syna Petra jsem na dno propasti ani nedohlédla. Moc nám schází jeho dobrota, intelekt a snaha se vším pomoci. A mně osobně chybí naše souznění. Také nám pomáhají duševně naše pravnučky. Anička už chodí do školy a roste z ní neuvěřitelně empatická osobnost. Dvojčátka Sára a Rebeka už mají normální váhu půlročních slečen. No a můj manžel Mirko, profesor geologie, je už v penzi. Občas odjíždí na konzultace do některých částí Prahy, do Ostravy nebo do Gruzie, ale většinu času jsme spolu a pomáhá mi, když třeba potřebují opravit český text. Fakt, že jsme spolu, je dlouhá historie setkání dvou blízkých lidí. Také se snažím seznamovat české kulturní prostředí se skvělou básnířkou Marinou Cvětajevovou. Vztah s mužem a Marina mi velmi pomáhají překonat bolest ze ztráty syna. 

Jak jste se seznámila s vaším mužem, a co bylo tím zásadním okamžikem, který rozhodnul o vztahu sovětské dívky s českým studentem? 

Tehdy jsem končila studium na vysoké škole, a velmi se zhoršil zdravotní stav mojí maminky. Doktoři nedávali nadějí na její uzdravení.  Já byla nejstarší, na mně ležela zodpovědnost za rodinu, za nákup potravin, i pořádek v domácnosti. Také jsem se musela starat o mladší sestru a bratra. Vzhledem k velkému pracovnímu nasazení mých rodičů jsem na to byla zvyklá, ale ve strachu o mámu jsem se cítila velmi osamoceně, a přitom jsem ještě musela podpořit sourozence. Měla jsem hodně kamarádů, dobrých lidí, kteří byli ochotni mi pomáhat, ale skutečnou podporu jsem pocítila, až když jsem se seznámila s Čechem Mirkem Vaněčkem. On pomohl celé naší rodině v nejtěžší době, když máma umřela.  Vzít jsem si ho nemohla, Sovětský svaz měl zákon, který nedovoloval sňatky s cizinci. Mirko ukončil vysokou školu geologickou, a odjel do Prahy. Teprve za rok tento diskriminační zákon zrušili, no a já jsem před Vánocemi roku 1954 konečně přijela do Prahy. Žádným slovem nepopíši, jak krásně mě uvítali Mirkovi rodiče. Kteří už nevědí, že máme tři krásné pravnučky. 

Můžete prozradit, jak probíhal ten moment seznámení, jak k němu došlo a za jakých okolností? Co vedlo k tomu, že jste v sobě našli zalíbení, které vedlo k tak silné lásce? 

Bylo to velmi romantické. Dlouho jsem nechodila s žádným chlapcem. Kamarád z vysoké školy geologické, když viděl moje pod pás dlouhé černé copy, tak vůbec nechápal, proč ještě nemám partnera a pověděl mi toto: „Přivedu ti dvacet chlapců a budeš si vybírat“. Já jsem ale stále čekala na oči, které jsem dosud nepotkala. Na Nový rok roku 1953 mě kamarádi pozvali na studentskou kolej, chtěli se jít fotografovat do „pohádky z ledu“ na hlavním náměstí. Když kluci otevřeli dveře do svého pokoje, uviděla jsem konečně modré oči, na které jsem tak dlouho čekala, a věděla jsem, že od této chvíle mám toho, kdo mě ochrání od všech životních nesnází a obav. Opřela jsem se o rám dveří a tiše čekala. Představili nás. Mirku, jdeme ke Galce pokračovat vítat Nový rok, půjdeš s námi?  A podívali se na mě, jestli souhlasím. Rozpačitě jsem přikývla, že ano, že ho ráda seznámím s mojí rodinou. Věděla jsem, že půjde.  Vyšli jsme spolu ven a opatrně mě držel, abych neuklouzla. Šli jsme mezi stromy naší hlavní ulicí a všichni nás předešli. Prvně v životě jsem cítila absolutní bezpečí. Často tak chodíme i nyní, ale na Žižkově nás už všichni předbíhají. Mirek má ale pořád modré oči. Vzhledem k mému zaneprázdnění v domácnosti a starostem o rodinu jsem tehdy neměla čas na večírky, a tancovačky jsem považovala za ztrátu času. Snad proto jsem na rozdíl od kamarádek neměla partnera. Další problém také byl, že kdo se mi líbil na dálku, tak u mě neuspěl, když jsem se mu zblízka podívala do očí. Možná ale také já jsem nebyla tou, pro kterou on tu nezbytnou hloubku pohledu schovával.

 

Manželé na oslavě šedesáti společných let

To je velmi poetický příběh seznámení se životní láskou. Pohledy do očí jsou sice typické projevy zamilovaných, nicméně se nabízí otázka, jestli je hloubka citového prožívání nějakým zvláštním charakterem ruské duše? 

Nerada hovořím o hloubce ruské duše. V každém národě jsou jedinci s hlubokou duší, kterou pochopí jen ti, kterým je to dané. Hloubka duše je spojena s intelektem a možností setkání s bohatstvím charakterů jiných národů. A je to možné hlavně přes literaturu. Marina Cvětajevová neuznávala tvrzení o hloubce duše ruského národa, protože milovala Němce Getheho, Žida Hajného, Angličana Byrona, Francouze Malarmého a Švédku Lagerlof. 

Dobře, nicméně v souvislosti s hlubokou duší se o ruském národu hovoří, vezměme si třeba klasiky ruské literatury, například Tolstého Annu Kareninu, tam je přece vyjádřena až propastná hloubka duchovní citovosti lásky, kterou jsem v románech jiných světových autorů nenalezl. Podle vás tedy paní Galino nemůžeme hledat v ruské mentalitě něco, co by pro ni bylo typické a třeba odlišné od té naší? 

Právě s tím opakováním „hloubky duše ruského národa“ nesouhlasila výjimečným intelektem obdařená básnířka Marina Cvětajevová. Milovala český národ, moc si vážila a měla ráda Karla Čapka.  Co se týče odlišnosti ruské a české mentality, není třeba, abychom byli příliš idealističtí. Známým klišé je tvrzení: „Ach, ti Rusové jsou tak srdeční, tak pohostinní!“  A hned se to spojuje s hloubkou duše. Ale ona je to často jenom zvědavost Rusů, a dostatek času, obojího mají Češi méně. Já na srdečnost Čechů a Slováků naříkat nemohu, i když vášeň a nadšení projevují Rusové víc. Češi zase mají vážnější a serióznější kulturu, která se projevuje širším rozsahem vzdělání, uměním se chovat, a možná i vyšším stupněm morálky. Moji blízcí přátelé technik a montér jsou mnohem vzdělanější než jejích kolegové v Rusku. Učitelka hudby v Čechách má také širší znalosti. 

No vidíte, zmínila jste vášeň, ta je také rysem silné romantické lásky. Co se týče vzdělání a kulturních zvyklostí, asi je také důležitá lokalita, v které člověk žije, možná že na dálné Sibiři je vzdělanost přece jen odlišná od vzdělanosti lidí žijících třeba v Moskvě. Paní Galino, jste u nás snad nejvěrnější obdivovatelkou a propagátorkou Mariny Cvětajevové. Kdy jste tuto ruskou básnířku objevila a co bylo tím zásadním momentem vašeho zájmu o její osobnost a dílo? Čím vás okouzlila?

Objevila jsem knihu veršů Mariny Cvětajevové v knihovně Zdeňka Podskalského. Když jsem přečetla první báseň, tak jsem pochopila, že nic podobného jsem nečetla: „Mým veršům, jež jsem napsala tak brzy, dříve, než byl básník ve mně objeven.“ A její konec: „Těm souzeno je, jako vzácným vínům oživnout ve svůj čas.“ Verše mně velice zaujaly a vypůjčenou knihu jsem četla do noci. Šlo o milostné básně Poéma Hory a Poéma Konce, které byly odrazem lásky Mariny k příteli jejího muže. Překvapily mě hloubkou obrazu, básnickým mistrovstvím, ojedinělou otevřeností, která až bolí. Ne náhodou Marina řekla, že poémy byly „psány na obnažených napjatých strunách nervů, jako by ve slovech ještě nevystydnul žár, v němž vznikaly“. Marina napsala také lyrickou satiru Krysař, která podle mnohých odborníků předčí všechna dosud napsaná stejnojmenná díla. Jde v ní o obraz degradace bolševiků - krys, z nichž peníze dělají měšťáky. Kniha předpovídá příští realitu. 

Také je známo, že Marina Cvětajevová dostávala finanční podporu od „Ruské Akce“, organizované Masarykovou vládou. Vy považujete českou periodu, v níž napsala obě poémy, za vrchol její tvorby? Jak se vůbec Marina dostala do Československa? 

Za vrchol tvorby Mariny Cvětajevové považují českou periodu i literární vědci. Do Československa jela Marina s dcerou Ariadnou za Sergejem Efronem, manželem Mariny, který v té době studoval díky pomoci Ruské Akce na Karlově univerzitě. 

Zmínila jste, že milostné básně, Poémy Hory a Konce, byly odrazem lásky Mariny k příteli jejího muže. To muselo být na tu dobu velmi odvážné Marinino milostné vzplanutí, když uvážíme, že se jako vdaná žena zamilovala do přítele svého manžela. A muselo to být velmi těžké pro všechny zúčastněné. Myslíte si, že Marina byla volnomyšlenkářka? Jak vlastně tento milostný příběh probíhal a skončil? 

Nebyla volnomyšlenkářka. Je obtížné hledět na jejich vztah s morálním odsudkem. Zamilovala se a nebylo pro ni lehké skrývat svoji lásku před manželem. Ta láska byla silnější než Marinina láska k rodině. Byla mladá, a radost z vášně, kterou jí poskytnul Konstantin Rodzevič, zřejmě prožívala poprvé v životě. Avšak lásku k Rodzevičovi prožila, a nakonec se vrátila ke svému manželovi. Nemohla si odpustit Sergejovu strašlivou bolest, kterou mu její nevěra způsobila, a s hrdinou Poémy Hory se rozešla. Rozchod krok za krokem popisuje v Poémě Konce. 

Víte něco bližšího o Konstantinu Rodzevičovi? Knižně vyšly prý dokonce i dopisy, které mu Marina Cvětajevová psala. 

Ano, velká kniha dopisů Mariny Cvětajevové Konstantinu Rodzevičovi vyšla v roce 2001 v Rusku („Uljanovský Dom pečati“). Rodzevič byl synem lékaře a jeho rodina žila v Petrohradě. Chtěl se stát právníkem a studoval na univerzitách v Petrohradu a Kyjevě. Během Říjnové revoluce se stal důstojníkem Černomořské flotily, a svůj status bílého důstojníka změnil na rudého a naopak. Bojoval v armádě Denikina až do jejího nezdárného konce, a po porážce se dostal na poloostrov Gallipoli, kam emigrovaly zbytky Denikinovy armády. Zde se dozvěděl o pomoci Československa a možnosti dokončit právnickou fakultu v Praze. Do Prahy jel právě se Sergejem Efronem, manželem Mariny. Během studia se projevil jako velký aktivista a dobrý student. Není známo, kdy se svým přítelem Sergejem Efronem začal spolupracovat s tajnými službami Ruska, avšak Marina Cvětajevová o tom dlouho nevěděla. Vztah Rodzeviče k Marině byl tak silný, že se o něm mluví jako o největší lásce. Poémy Hory a Konce vyjadřují jejich lásku tak oduševněle, že hluboce zasáhly po jejich přečtení i Borise Pasternaka, a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1987 Josif Brodský po seznámení s Poémami Mariny už nechtěl číst jiné ruské básníky. 

Zdá se mi, že Marina Cvětajevová a její básnické dílo nepatří mezi tituly, které jsou u nás pravidelně vydávány. Pokud je mi známo, tak v roce 1982 vydal Supraphon Poému Konce v podání Mileny Dvorské, Heleny Glancové a Marie Tomášové, v roce 1987 vydal Odeon výbor z veršů Začarovaný kruh, a v roce 2016 nabídla stanice Vltava posluchačům literárně hudební pásmo z básnické poémy této ruské básnířky. Čím to podle vás, paní Galino, je, že stále není Marina Cvětajevová v našem kulturním prostředí dostatečně známá i přesto, že tu nějaký čas žila a je tak vynikající básnířkou? 

Podívejte, odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Já osobně pokládám Marinu Cvětajevovou za jednu z nejlepších světových básnířek vůbec, ale můj názor nemusí sdílet všichni, tedy ti, kteří mohou její dílo vydávat, publikovat a propagovat. Poezie Cvětajevové je velmi osobní, niterná, hluboce prožitková, a pokud v jejím díle neobjevíte a neprožijete tyto hodnoty, tak jí nebudete rozumět. Jde tedy o to poezii Mariny Cvětajevové nejen pochopit, ale především procítit, a to je obtížné, těžké. Ona se ve své poezii beze zbytku vydává, klade na čtenáře nároky, kterým ne každý může dostát. Čili, ona je obtížná ve své citové čistotě, s kterou překonává hranice poetického umění, a ne každý právě tomuto porozumí. Pravda či pravdivost uměleckého díla bývá někdy nesnesitelná, ale ona tu se svojí poezií stále je a stále má co říci současnému nejistému světu, v němž je tak obtížné rozpoznat skutečné hodnoty. 

Paní Vaněčková, co k tomu dodat, děkuji za rozhovor, přeji vám a vašemu manželovi dobré zdraví a nadále krásné chvíle s poezií Mariny Cvětajevové. 

Já děkuji vám. Víte, číst Marinu Cvětajevovou chce trochu odvahu, a tu přeji všem čtenářům tohoto rozhovoru.

 

Vložil: Jan Paul