Jako by se světa bál. Český Chaplin prožil život s jedinou ženou, ani jí ale nedokázal přiznat pravdu. Tajnosti slavných
12.10.2022
Foto: Se svolením Národní divadlo - Milan Karpala
Popisek: Jaroslav Čejka při mimickém vystoupení, patrně v období svého působení v Ostravě
VIDEO Plachý a zdrženlivý, s nesmělým úsměvem ve tváři jako by se neustále za cosi omlouval. Legendární Pan slepice protančil životem s pocitem, že někomu něco dluží. Zůstal navždy synem, bez práva na vlastní soukromí.
Kdyby se narodil o pár let dříve, nejspíš by se stal hvězdou němého filmu. Byl totiž skvělý mim a díky skvělému pozorovacímu talentu mistr imitace, ti starší si nejspíš vybaví například jeho Tinu Turner. Mimořádný tanečník a choreograf dostal totiž do vínku i úžasný smysl pro humor, přesto se zpravidla držel v pozadí, byl křehký, plachý a nesmělý. Moje maminka ho přímo zbožňovala, pro ni byl prostě Jaroušek. Nikdy mě ale nenapadlo zeptat se, kdy se vlastně poprvé setkali, a dnes už mi to nepoví ani jeden z nich. Přestože byl o pár měsíců starší, měla k němu spíš mateřský vztah, nejspíš protože zůstal navždy synem. „Kdyby na mně bylo, tak bych nechal Jardu Čejku naklonovat a do každé rodiny bych jednoho takovýho malýho Čejku dal,“ prohlásil o něm před lety v dokumentu 13. komnata režisér Zdeněk Troška.
Slepice:
Český Chaplin
Narodil se 22. července 1936 v Ostravě a tanci upsala celý život i jeho o třináct let starší sestra Violetta Makešová-Tomaníková. Sólistka Baletního studia při Slezském divadle Opava, které nese dodnes její jméno, se zaměřila na vedení mladých talentů a velký díl svého umění předala i bratrovi. „Jako malé dítě mě brávala do divadelní šatny. Seděl jsem, oči mi nestačily lézt z důlků, jak jsem všechno pozoroval, tu techniku, kostýmy, rekvizity. To na mě všechno působilo,“ vzpomínal Jaroslav, který začínal v opavském baletu už v roce 1951. Na jevišti tamního divadla prožil tři sezóny, pak přešel v roce 1954 do Plzně, aby se po dvou letech vrátil do Ostravy jako sólista. K pantomimě se dostal během vojny, kdy poprvé viděl na plátně Laurela a Hardyho a Charlieho Chaplina. „Tlačily mě vycházkové polobotky, a když byl poplach, měl jsem boty vyzutý, a honem jsem si je nazul, ale obráceně. Tak jsem vyšel jako Chaplin. Kluci z toho měli obrovskou psinu. A z toho mi vznikl nápad, že bych mohl Chaplina dělat,“ prozradil.
Černoška:
Hvězda Národního
K pětadvacátým narozeninám dostal mimořádný dárek, téměř na den přesně se stal 21. července 1961 členem baletního souboru pražského Národního divadla. O sedm let později postoupil a jako sólista působil dalších pět let. Poté spolupracoval s divadlem dál jako externista a vystupoval i s operním souborem. Jako tanečník vynikal precizní klasickou technikou, navíc měl ale i herecký talent a smysl pro humor a nadsázku. „Byl srandista a ze všeho dovedl udělat vtip,“ prozradil o něm tanečník, choreograf a baletní mistr Vlastimil Harapes. Není ani divu, že si ho brzy všimla i televize, poprvé se mihl na obrazovce už v roce 1962 v populárním dětském seriálu Robot Emil. Jeho „majstrštyky“, které se publiku nikdy neomrzely, se stal Charlie Chaplin, hvězda rockové scény osmdesátých let Tina Turner či Pan slepice. „Zvířata mám ohromně rád. Vyrůstal jsem na vesnici. Slepice mě budily každý den ráno. Jak jsem to vyprávěl kolegům, vznikla z toho etuda.“
Tina Turner:
Život za život?
Při jeho komediálních kreacích se davy prohýbaly smíchy, takže sotva někoho napadlo, že se v reálném životě povětšinou drží v ústraní. Smyslem jeho života se stala jedna jediná žena. Jejich vztah byl zvláštní, Jaroslav se nikdy nedokázal zbavit pocitu, že mamince něco dluží. Zůstala totiž s dětmi sama, pak se sestra vdala, Jaroušek se s maminkou přestěhoval natrvalo do Prahy a křehká dáma v něm dokázala neustále živit pocit, že s ní musí zůstat a starat se o ni tak, jako se ona dříve dokázala postarat o dvě děti. „Byla na mě pyšná, ale neznamená to, že bych byl rozmazlený. Vždycky se těšila, že budu ve velkoměstě a že budu slavit úspěchy,“ prozradil. Navíc u ní cítil bezpečí a jistotu, i když musel poslouchat, a byla to maminka, kdo mu celý život určoval, koho si může domů vodit a koho ne. Teprve když navždy odešla, konečně si naplno uvědomil, že zůstal na světě sám, a začal pociťovat, že mu chybí spřízněná duše.
Elixír věčného mládí:
s Věrou Nerušilovou a Jiřinou Kottovou v roce 1985
Krásná, ale vdaná
Jednu lásku ale přece jen měl. Potkal ji během základní vojenské služby a jmenovala se prý Jindra. „To byla taková moje první láska. Byla Ostravačka, štíhlá a moc hezká. Chodila za mnou do kasáren. Pamatuji si taky, že měla takový hezký červený šaty...“ zasnil se a vzápětí přiznal, že byla vdaná. Připravovali spolu orientální tanec, a když byli v nejlepším, nečekaně se vrátil domů její manžel. „Byl to hezký chlap jako hora a taky bývalý boxer. Ale protože mě měl rád, nic se nestalo. On potom dokonce začal pokukovat po mně. Já jsem se mu líbil. Jindra to jen komentovala slovy: No tak budeme trojka. Prostě takové moderní manželství.“ Nakonec ale zůstalo jen u slibů. „On byl hezkej a stál za hřích. Já bych to bral šmahem,“ dodal Jaroslav.
Výhra:
O pravdě se nemluví
O maminku láskyplně a ze všech sil pečoval do poslední chvíle. Žili spolu v bytě na pražském Smíchově a díky jeho péči se dožila téměř 108 let. „Žárlila na mě a chtěla mě chránit. Když jsem někam odešel, musel jsem jí říct, kam jdu a kdy se vrátím. Nejraději by byla, kdybych s ní byl pořád jenom doma. Mně to nevadilo. Chtěl jsem jí dopřát hezký život,“ prozradil. Nejspíš dobře věděla o jeho sexuální orientaci, byla ale příliš konzervativní, takže Jarouškova homosexualita se i v soukromí stala pravdou, která nebyla nikdy vyslovena nahlas. Ona by ji nejspíš nedokázala přijmout a on se bál její reakce. V době jeho mládí byla považována za společensky nepřijatelnou, takže se ji snažil utajit, a když náhodou přišla řeč na ženění, říkával, že má moc práce a na soukromí mu nezbývá čas. Otevřeně přiznal pravdu až po matčině smrti.
Silvestrovská slepice:
S pantomimou do světa
Na jevišti Národního divadla vytvořil na čtyři desítky postav, mimo jiné byl Šaškem v Labutím jezeře, Truffaldinem v Sluhovi dvou pánů, Paňácou v Coppélii, Eunuchem v Šeherezádě či Králem v baletu Z pohádky do pohádky. Za svůj nesplnitelný sen považoval Quasimoda v Zvoníkovi od Matky Boží. Legendární mim si zahrál v zhruba pětadvaceti filmech a seriálech, například Kdyby tisíc klarinetů, F. L. Věk či v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci, a dlouhá léta nesměl chybět v dlouhé řadě zábavných pořadů. Čtvrt století také spolupracoval s tanečním souborem Pavla Šmoka, s nímž projezdil se svou pantomimou téměř celý svět, a cestování velmi miloval. „Někam jedete a voní to dálavou. Austrálie, Afrika, Ohňová země, Špicberky, Antarktida…“ zasnil se v 13. komnatě.
Čas nejde vzít zpátky:
Osamělé odcházení
V roce 2006 si zahrál sám sebe v klipu Davida Kollera Čas nejde vzít zpátky a v roce 2007 obdržel cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Vzápětí ho dohnal problém, trápící mnoho profesionálních tanečníků. Musel podstoupit operaci kolen, po níž pak už používal chodítko, a časem byl odkázán na invalidní vozík. Přesto si ještě v roce 2009 zahrál v hořké komedii režiséra Tomáše Magnuska o třídním srazu po šedesáti letech Pamětnice. Když ale zemřela jeho matka, zhroutil se mu celý svět. Síly mu začaly ubývat, prodělal mozkovou mrtvici, přidaly se Parkinsonova a Alzheimerova nemoc. Najednou byl odkázán na pomoc druhých, takže posledních dvanáct let prožil v domově seniorů v pražských Kobylisích. Společnost mu dělala urna s matčiným popelem a věrný kamarád Oldřich Bašus, který ho pravidelně navštěvoval. Dlouho snil o návratu do smíchovského bytu, nakonec už ale k tomu neměl dostatek sil. Přesto se dál snažil bavit okolí. Legendární český mim a tanečník Jaroslav Čejka zemřel v úterý 11. října 2022 v Praze, poslední rozloučení se uskuteční na Městském hřbitově v Opavě.
(zdroje: Wikipedia, Národní divadlo, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Slezské divadlo Opava, Blesk)
Vložil: Adina Janovská