Míroví naivisté, váleční štváči a otázka za milion, na níž se lámou. Zápisníček A.V.
12.10.2022
Foto: Fotomontáž Ondřej Vanča; foto Markéta Vančová, nakladatelství Prostor, Pixabay
Popisek: Zápisníček A.V.
Dnes bude můj „občasníček“ kratší. Možná by mi nejvíce vyhovovala reflexí rubrika Vzkazy, o níž netuším, zda ještě existuje, ale vymyslel ji na počátku let devadesátých novinář, nyní politik STAN Jan Lacina. A to proto, že, jak argumentoval, někdy není třeba omáčky, stačí jedna věta. A taky byl dost línej redaktor, btw 😊. Téma? Válka na Ukrajině, co jiného.
Máme v redakci dva echt pacifisty (Štěpán Cháb, Tomáš Koloc), kteří jsou zároveň rusofily, což ale není, aspoň doufám, příčinou jejich plédování za mír. Přiznávám bez mučení, že mír fakt není sprosté slovo a že pokud by žil John Lennon, určitě by souhlasil.
Taky máme v redakci jednoho válečného jestřába – mne. Já fandím Ukrajině, posílám peníze na zbraně, naposledy tedy 1968 Kč, a myslím, že Rusko musí být poraženo vojensky na hlavu, jiná cesta JIŽ není. Na čem se to láme?
Putin / Putler
Takhle jednoduché to, dle mého skromného názoru, je, a tak by taky měl znít text v rubrice Vzkazy: Putin, nebo Putler? Pokud máte zato, jak tvrdí Štěpán (vedeme o tom dlouhé diskuze po mobilu, klidné a pokojné již, období zuřivého vrčení, až vzteklého řevu na názorového oponenta jsme nechali daleko za sebou - což nás s Tomášem Kolocem teprve čeká; za dva, tři, čtyři roky), že s Putinem se mluvit dá a není to žádný blázen, pak je určitě jejich názor správný. VÁLKA JE VŮL. Ve válce prohrávají všichni. A je třeba, jak Štěpán napsal, mocí mermo tlačit obě strany k jednacímu stolu.
Myslí si to i Matěj Stropnický, který dal velmi zajímavý rozhovor těm „beznadějně dezinformačním“ Parlamentním listům.
Tvrdí zde: „Nejvíc záleží na tom, jestli bude válka pokračovat a jestli nebude dokonce eskalovat. Od toho se odvíjí vše. Pro mne je mír požadavkem nad všechny ostatní, protože žádné zastropování cen, žádné snížení ani zvýšení daní nebo minimální mzdy, nebo to nebo ono, nemůže situaci vyřešit. … Nemyslím jednostranný, ponižující mír – ale spravedlivý mír. A nechci slyšet, že to není možné. Každá válka končí nakonec mírem a jen velmi málokdy úplným zničením jedné strany konfliktu. Častější je, že si jedna ze stran, nebo obě, uvědomí, že toho, čeho chtějí válkou dosáhnout, válkou dosáhnout nelze. Čím dříve si to uvědomí i Rusko a Západ spolu s Ukrajinou, tím lépe.“
Jaký ale mír?
Tady vidím zádrhel. Rusko jako každá imperiální velmoc (vypůjčila jsem si s laskavým dovolením KSČM jejich druhdy kruciální pojem, který ale dle mne platí; mezi ony velmoci počítám ještě Čínu a USA, sorry, strýčku Same) je hrozně pyšná. A to zdaleka nejen věrchuška, pyšní na své velmocenské postavení jsou i etničtí Rusové, byť mají s prominutím holý zadek. Ne že by na tom byli takoví Američané s hvězdnatou vlajkou u každého poslepovaného přívěsu jinak… Jaký tedy mír, o němž Štěpán píše, že by měl být „spravedlivý“?
Ani Matěj Stropnický není konkrétnější, byť mi pěkně nahrává na oslí můstek, viz dále: „Evropa tuto zkušenost udělala stokrát, mnohem, mnohem víckrát, než je jedna absolutní zkušenost s kapitulací hitlerovského Německa a s jeho úplnou porážkou. Proto si také mnozí fandové války dávají tolik záležet na neustálém přirovnávání Putina k Hitlerovi: jde jim o absolutní válku a o absolutní kapitulaci Ruska. Další rozpadlý stát v blízkosti Evropy ale není naším zájmem. První, největší a poslední jednoznačnou předností Evropské unie je mír na kontinentu. EU tu není proto, aby plnila přání Washingtonu, ale aby zprostředkovala mír – třeba i Washingtonu, Moskvě i Kyjevu navzdory – dřív, než válka přeroste na její území, a dřív, než ji její důsledky smetou. A nejsilnější zbraní Evropy je ta nejparadoxnější – získat pro mír USA, protože bez vůle Spojených států tato válka neskončí. Chci jakoukoli vládu, která toto pochopí, a budu s kýmkoli demonstrovat proti vládě, která to odmítá,“ říká v již zmíněném rozhovoru.
Hongkongské řešení?
Když uvážíme, že při sjednávání tohoto hypotetického míru nesmíme zatlačit Putina úplně ke zdi, což by mohlo mít ošklivé následky, viz Kolocův článek, kde je zmíněn nedávný evropský summit v Praze „ve stínu atom bomby“, plus fakt, že kolem Kremlu očividně krouží možná i horší magoři, než je Vladimir Vladimirovič s rukou, dosud jen chvějící se nad červeným tlačítkem svého jaderného kufříku, co vymyslet? Ukrajina se svého území, právem, nevzdá.
Je tu ale otázka Krymu, jehož historie je složitá. Ten byl mnohem déle součástí Ruska než Ukrajiny, jíž ho přiřkl Chruščov škrtem pera v době, kdy na tom houby záleželo - vše byl Sovětský svaz na věčné časy a nikdy jinak. Je tu ale také Budapešťské memorandum, které zaručuje Ukrajině územní celistvost, a to včetně Krymu. (Co se Donbasu týče, pak často citované dvě Minské dohody…)
Takže: Krym jako zvláštní území pod mezinárodní správou „modrých přileb“ OSN, demilitarizované, kde budou žít Ukrajinci i Rusové a které umožní oběma národům přístup k Černému moři kvůli obchodu. A to na určené období, dejme tomu dvaceti, padesáti let. Donbas Ukrajincům. S tím, že ruská menšina tam bude mít plná práva. Ukrajina nevstoupí do NATO (kam by ji, řekněme si to upřímně, stejně nevzali), ale bude mít nárok na jeho ochranu, pokud by byla napadena. Co se EU týče, může být přidruženým členem. A Rusko zaplatí válečné reparace za zplundrovanou Ukrajinu, a to plynem. Ihned po ukončení války bude Rusko zbaveno všech sankcí a přijato zpět do co nejvíce mezinárodních organizací a co nejvíce zaintegrováno do civilizovaných struktur… Takové řešení si umím představit. A rovnou zde napíšu, že byť se kloním k jinému názoru, ten „mírový“ považuji za zcela legitimní.
A za co bojují váleční jestřábi i celá „pražská kavárna“?
No, s tou kavárnou je to asi jinak. Prostě je v módě dát si na FB ukrajinskou vlaječku, nemyslím, že by její úvahy sahaly o moc dále. Já se ale pokusím nakouknout za roh. Pokud je Putin Putler, a já si to myslím (ať již mu jeblo v poslední době, anebo plán na „velké Rusko a la SSSR“ měl odjakživa a jen vyčkával na příležitost), pak jsou všechny mírové plány podobné tomu bláhového důvěřivce Nevilla Chamberlaina, kterého jeho Angličané vítali po návratu ze zářijového Mnichova 1938 jako velkého mírotvůrce. Jen Winston Churchill stručně sdělil: „Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou; zvolila hanbu a bude mít válku.“ Stalo se tak o necelý rok později, 3. září 1939, po napadení Polska. Bitva o Británii začala v létě roku 1940.
Nikdo z nás netuší, zda je Putin Putler, anebo ne. Neví to ani tajné služby. A už vůbec ne stovky expertů, kteří si do médií denně cintají pentli… Pokud ale ano, a to je druhý, stejně legitimní názor, tak nás potěš pánbu. Upřímně – radši bych byla, kdyby měl pravdu Štěpán Cháb. Ukrajině ale fandím, takže zakončím ukrajinským protestsongem, pocházejícím prý z první světové, který nabyl drtivé aktuálnosti. Zpívají si ho Ukrajinci při náletech v metru, přidali se i Pink Floyd.
Paní Luskounová je v tom
Samice luskouna krátkoocasého Run Hou Tang, která spolu se samcem Guo Bao žije od dubna v Zoo Praha, je březí. Potvrdilo to vyšetření ultrazvukem. Pokud vše půjde dobře (a žádný kolemjdoucí Číňan ji nesežere), dočká se Run Hou Tang svého potomka někdy mezi polovinou prosince až polovinou ledna – a pražská Zoo přivítá vůbec první mládě luskouna v Evropě.
Foto šťastné nastávající matky se svolením Zoo Praha
Vložil: Anička Vančová