Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Středulovi odboráři jako blaničtí rytíři z Járy Cimrmana. Svět Tomáše Koloce

10.10.2022
Středulovi odboráři jako blaničtí rytíři z Járy Cimrmana. Svět Tomáše Koloce

Foto: Tomáš Koloc (stejně jako snímky ve fotogalerii)

Popisek: Demonstrace, kde se posílala ostrá prosba

FOTOGALERIE Je sobota a po pěti nedělích jedu zase do Prahy, tentokrát na svou druhou demonstraci v životě. Mohl bych jet i do Bratislavy, Varšavy, Madridu, Říma, Vídně, Lisabonu nebo Porta, protože tam všude proti vzrůstající chudobě demonstrují odbory, ale jednak na to nemám a jednak už jsem zvyklý, že otázka chudoby se skoro v evropském měřítku zhmotňuje přímo v okolí pražského hlavního nádraží. Nejen proto, že okolní lesík řečený Sherwood je střediskem pražských bezdomovců, ale i proto, že před rokem a půl se mnou ve zdejší nádražní restauraci dělala rozhovor o tomtéž tématu, kvůli kterému tu dnes jsme, redaktorka švédského královského rozhlasu SR Caroline Salzinger Wallenholm a před 3 lety v improvizovaném studiu o dvě ulice dál redaktor švýcarského státního rádia SRF Roman Fillinger.

Roman přijel až z Varšavy a Caroline z Berlína kvůli jediné otázce, o níž se v českých médiích skoro nemluví: česká chudoba = české exekuce. To bylo ještě před covidem, Ukrajinou a energetickou krizí. Já dnes jedu do Prahy kvůli podobné otázce: co se bude o české chudobě říkat na Václaváku – pod tribunou i na tribuně?

První známé tváře potkám už v chodbě z nástupiště: na to, až se jim na tabuli objeví správné nástupiště, tu čekají hvězdy československého ženského popu 80. let Duo Kamelie. Z legrace se jich zeptám, jestli nejdou na demonstraci proti chudobě. Viditelně je potěší, že člověk mého věku je zná, ale omlouvají se – o demonstraci nevědí. (O chudobě ano?) O druhém (nebo snad prvním?) plánu akce říkají leccos stánky, ale i chodící kortešové s podpisovými archy na prezidentskou kandidaturu šéfa českých odborů Josefa Středuly. Jedné takové sběratelce se podepíšu, včetně rodného čísla (vzápětí mi jiný sběrač podpisů – tentokrát na petici proti válce – vysvětluje, že jsem udělal chybu, protože vyžadovat číslo občanky je nezákonné) jako protislužbu za to, že si ji budu moci vyfotit se středulovskou plackou.

Středulovské stánky zde výrazně ředí několik stánků jiného Josefa, Josefa Skály, ultrakomunistického aktivisty, který vystupoval na zářijové demonstraci. Znám ho už skoro dvacet let, jednou jsem s ním dokonce seděl za jedním stolem na akci, při níž jsme oba odpovídali na otázky stejného publika. Jenže já jsem tehdy mluvil o účincích exekucí na českou populaci, zatímco on pronesl sáhodlouhý exkurz do historie, který skončil úvahou, nakolik dějiny po Stalinově smrti ovlivnil fakt, že jeho nástupci se zbavili Beriji a vyzvedli Chruščova.

Při focení Skálova volebního stánku (kde se jako levičák-demokrat na kandidátní arch nepodepisuji) mě pozdraví pán, se kterým jsem seděl v kupé cestou do Hradce. Dám se s ním do řeči a zjistím, že jede taky na demonstraci – až z Trutnova. Po hodině a tři čtvrti mlčení ve vlaku se dává do řeči: „Já už tady, pane, byl – v roce 1989 jsem tady jako blbec zvonil klíčema. Byl jsem blbej topič, ale i takovým tehdy komouši dali byt, za kterej sem platil deset procent mzdy i s energiema. Dneska jsem ženatej, s manželkou jsme voba v důchodu – ale voba musíme makat, abychom ten byt vůbec uplatili. A to nám ty zálohy ještě nezvýšili. Před pár tejdnama jsem tu byl ještě jednou: abych napravil svoji blbost a komouše podpořil. Ale moc lidí se nesešlo.“ Namítám: „A vy se divíte? Dyť ta strana třicet let volila do Strakovky a na Hrad tuneláře Klause a dneska oligarchu Babiše. Strana chudých, kterou vedou spokojení poslanci a senátoři, kteří bojují proti imperialismu ve svých úspěšných firmičkách.“ Pán zamumlá, že chyby se děly a dít budou – a odpojí se.

Vstupuju na Václavák, který je na rozdíl od minulé demonstrace průchodný: účastníci demonstrace jsou jen do čtvrtiny náměstí, takže se dá zajít i pod tribunu, na níž hlavní hrdina Josef Středula právě žádá o zdržení se projevů extrémismu (což mi v umírněném českém prostředí, kdy se během předchozích dvou demonstrací neudály žádné excesy, zní poněkud režimně) a cituje Václava Havla, že „lhostejnost k druhým a k osudu celku je tím, co otevírá dveře zlu“. Pomyslím si, že to byl bohužel právě Václav Havel, jenž pozval na revoluční pódium a později i do vlády Václava Klause a jeho divokou tunelovou privatizaci, která otevřela dveře do situace, v níž dnes jsme. Zároveň si ale připomenu oproti dnešku mnohem demokratičtější Havlovu dobu, když uvidím, že vedle muže s transparentem AMI GO HOME stojí a demonstruje bývalý ministr zahraničí od roku 1998 a místopředseda vlády od roku 1999 do roku 2002 (a taky jediný český expředseda Valného shromáždění OSN) Jan Kavan. Podávám mu ruku a děkuji za věci, které píše na Facebook, kde jsme přátelé.

Z pódia zatím slyším slova, která jsem z mainstreamových médií (ani když pojednávaly o odborech) neslyšel 20 let: zvýšení MINIMÁLNÍ MZDY, TRIPARTITA, SOCIÁLNÍ SMÍR. Pan Středula upozorňuje, že české odbory demokraticky zvolenou vládu respektují (napadá mě, oč by nám všem bylo líp, kdyby v roce 2014 o sobě totéž mohly říct i ukrajinské odbory), ale musí jednat. (To je požadavek, který je velmi v souladu s oficiálním podtitulem akce „Pět minut po dvánácté“.)

Předseda Národní rady osob se zdravotním postižením je razantnější: mluví o případu postižené paní, která si nemůže dovolit používat kyslíkový dýchací přístroj, protože nezaplatí energii na jeho provoz, a cituje ministra zdravotnictví Válka, že dorovnání inflace potřebným „není téma pro ministra zdravotnictví“. Předseda se dává slyšet, že postižení se bojí války, protože se nedovedou bránit a zakončuje názvem písničky z 60. let Válka je vůl! Když shromáždění tleská, někdo mi vrazí do ruky plakátek se „zločiny Středulovy mafie“…

Postupuju náměstím dolů k Francouzce Averil, která drží transparent, jenž vyjadřuje podporu francouzských odborů. Je členkou malého výsadku zdejších pracovníků, kteří jsou napojeni na francouzské svazy a školí naše odboráře v odborových strategiích, které bohužel u nás od dob předchozího odborářského prezidenta Antonína Zápotockého přestaly fungovat, protože české odbory se ztotožnily se státem, s nímž ve fungující demokracii mají soupeřit v boji za práva zaměstnanců a potřebných. Že tento trend u nás stále existuje, bohužel poněkud potvrzuje další řečnice, funkcionářka poštovních odborů, která na tribuně sice odhaluje, že stát opakovaně dluží poště za úkony, což spolu se zdražováním energií vedlo k tomu, že pošta musela propustit 7000 zaměstnanců – ale chválí poštu za to, jak se s tím vyrovnala. Jestli tím myslí skutečnost, že pošta ze svých zaměstnanců kromě poskytovatelů klasických poštovních služeb udělala v poslední době i pojišťováky, prodavače losů a hraček, notáře a tak dále, pak mám asi jinou představu o funkci odborů.

U kavárny ve staré tramvaji v půlce náměstí by už nebylo po demonstraci ani vidu, tlampače ale zajíšťují, že i sem je v (do)slechu. Jedním z těch, kdo sem míří, je můj známý, kterého jsem nejmíň deset let neviděl, učitel klasických jazyků J. Dáme se do řeči o pojmu sociálnosti. Vysvětluje mi, že on by na tuhle demonstraci nikdy nešel, ale ne proto, že je asociál, ale proto, že v Orlové, odkud pochází, už třicet let vládne oranžovo-rudá koalice (jejíchž vlajek je dnes plný Václavák), ale přesto tam zrušili nemocnici a na tamním životě se lokálními vůdci proklamovaná sociálnost nijak neprojevuje. Pak opakuje můj starý ďáblův argument proti této koalici: jak se levičáci mohou spojovat s oligarchou Babišem, o jehož skutečné „sociálnosti“ svědčí poměry v jím vlastněných provozech, které ve svých reportážích Hrdinové kapitalistické práce zdokumentovala Saša Uhlová.

Na pódiu se zatím střídají mluvčí, kteří využívají této příležitosti, aby se zástupem komunikovali svá léta nekomunikovaná témata. Šéf Unie orchestrálních hudebníků zdraví setkání jako zmocněnec odborů, které sdružují kulturní pracovníky od zpěváků a herců až po pracovníky knihoven, muzeí a galerií. Mluví o tom, že hrozí destrukce kultury (která podle mě už nastala, ale on jako mladý člověk o tom asi neví, anebo myslí dnešní druhou fázi) a zmiňuje připravovaný zákon o veřejné kulturní instituci, který fakticky privatizuje i ten segment kultury, který byl dosud státní. Zákon prý současná vládní koalice (první kritická zmínka o konkrétním uskupení z dnešní tribuny) projednává bez účasti zaměstnanců. (Mám radost, že snad poprvé, co si pamatuji, někdo na Václavském náměstí mluví o kultuře, kterou společně se sociálními věcmi pokládám za svůj obor, ale chce se mi odboráře zeptat – a proč na těch jednáních tedy nejste?)

Když pak z tribuny přinášejí své svědectví zmocněnkyně Hnutí Duha a Fridays for Future (to je to hnutí, které založila známá Greta Thunbergová) a mluví o tom, že 14 % Čechů je v energetické chudobě a díky Putinově válce jich bude ještě víc, nutí mě k horečnatému přemýšlení. (Jak za systém, který českou elektrickou energii vykupuje násobně dráž, než ji doma vyrábíme, může Putinova válka?) Zazní, že zastropování cen energie bylo dobré, ale energie nemá být kšeft (snad z toho lidi pod pódiem pochopí, že Fialovo zastropování bylo na cenách pro firmy, ne pro spotřebitele), že média soustavně značkují ty, kdo využívají příspěvky na bydlení, a tak je využívá jen jedna čtvrtina lidí (nezazní, že jejich vydobytí od státu je tak složité na papírování, že slabší povahy to vzdají - ale to mluvčí při svém mládí možná ještě neví), ale zazní i něco, o čem vím 15 let a ještě jsem to takto masově neslyšel: že vesnice či komunita, která si vyrobí vlastní energii ji dle stávajícího zákona nesmí sdílet či prodávat dál – ba zazní i to, že bydlet v bytě s napojením na nutné energie má právo každý (ano, Listina základních práv a svobod se o tom zmiňuje)!

Jak je na jednu stranu rozdíl mezi spontánností předchozích živelných demonstrací a tou dnešní, tak je mezi nimi rozdíl i co do profesionality (například mluvčí z tribuny – na rozdíl od ne vždy disponovaných spontánních řečníků z předchozích demonstrací – čtou vše z papíru a blok příspěvků je vždy oddělen ryčnou metalovou znělkou s krátkým animovaným klipem, který se promítá na megaobrazovce), ale i co do stánků, které akci provázejí: Zatímco minule to byly stánky občanských organizací a hnutí, ty dnešní jsou stánky stran.

Výrazně aktivní jsou například dvě nedávno vzniklé mladé strany, z nichž do jedné jsem měl dokonce pokušení vstoupit – než jsem se dozvěděl, jaký starý asociální a establishmentový politický ještěr je oficiálním poradcem této „sociální a nezávislé“ strany. U pobočky České spořitelny (vedle reklamního billboardu na muzikál Kouř, napsaný podle populárního filmu o jedné revoluci, která se v naší realitě podle všeho zatím nezhmotní) pak stojí stolek s biblickou literaturou a knihami developera z Církve adventistů sedmého dne Radima Passera.

 

Přichází finále: předseda odborové složky, která je na celém světě nejradikálnější, kováků. (Hyman Roth ve filmu Kmotr: „Budeme silnější, než oceláři.“) Kovák je z mluvčích nejsuverénnější a sype (nikoli z rukávu, ale z papíru) fakta: ceny potravin se u nás zvedají nejrychleji z celé EU, říkají nám, že si máme utahovat opasky, ale my už jsme na poslední dírce opasku a po té nás ještě čeká zvýšení cen energií 5 – 6 krát, odboráři chtějí zvednout minimální plat a vláda s nimi od roku 1993 (!) licituje, že jedině za zrušení kategorií, kde je fixní plat definován vzděláním pracovníka. Předseda dí, že tato demonstrace je jen začátek, že můžeme být ještě tvrdší. Když si představím těch 29 let od doby, kdy ani čeští kováci tuto otázku s vládou nevyřešili, a poslechnu si na závěr výzvu vládě, aby začala konat, protože jen ve shodě to zvládneme, v hlavě mi maně vyskočí věta z Cimrmanova Blaníku: „Poslali z lázní ostrou prosbu.“

Stejně na mě působí další řečník, drážní odborář, který se obává, že dráhy se budou kvůli vysokým cenám energií rušit v době, kdy už v minulosti bylo propuštěno tolik zaměstnanců, že kdo si letos na dráze nevybral dovolenou dodnes, už si ji nevybere, protože je ve službě málo lidí, a kdy se na dráze běžně pracuje do sedmdesáti let, protože důchodci si musejí někde přivydělat na jídlo a energie (což mi částečně vysvětluje žně drážních nehod v posledních letech).

Hlavní odborář Středula potom zakončuje apelem na vládu, aby velkým podnikatelům pomohla aspoň tak, jak pomohla těm malým (to jsme to dopracovali, když odboráři kvůli zachování míst musejí prosit za velkopodnikatele), a prosí, aby vláda nenechala dojít věci tak daleko, že by lidi museli mít tři zaměstnání. Pak (spíše už sám pro sebe) medituje o těžkých povoláních, které dřív mohly jít dříve do důchodu bez krácení jeho výše a končí na člověka jeho postavení neuvěřitelně odvážnými výroky: „Souhlasím s tím že válka je vůl a svůj původní výrok, že respektujeme výsledky demokratických voleb doplňuje: ale, vládo, konej – a pokud to nezvládáš, nechej to jinému.“

Což ještě doplní předseda kováků, když žádá zastropování cen energií na ceně výrobce, jako mají jiné země EU, které jsou na tom co do poměrů líp než my – a také zestátnění energií a vody (ve shodě s návrhem, který jsme do KL před časem sestavili se Štěpánem Chábem a Annou Vančovou) a uvádí, že právo na jídlo a teplo patří mezi práva vyjádřená v Listině základních práv a svobod, k čemuž jako autor této reportáže dodávám, že podobných práv je v Listině ještě víc:

 

Podle ustanovení článku 26 odst. 3 Listiny má každý právo na zaměstnání. Článek 28 zakládá právo zaměstnance na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky. Podle článku 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

A to je konec. Na rozdíl od přechozích demonstrací je po hodině a půl řečeno vše. Zazní hymna, ale kam kolem sebe i na tribuně dohlédnu, zpívám ji sám. Cestou zpět náměstím nahoru potkávám své známé, docentku Ilonu Švihlíkovou a novinářku Andreu Cerqueirovou, která měla brazilského tatínka a v těchto dnech jde na brazilské velvyslanectví opět volit levicového prezidenta Lulu. Sděluji jí svůj pesimistický pohled, že u nás už věci došly tak daleko, že volba prezidenta Brazílie, jehož osobnost bude mít vliv na celou jižní Ameriku, je pro Čechy s nejnižším příjmem, mezi něž patřím i já, dnes už možná důležitější, než jakékoli volby u nás. Pak se s Andreou a jejími přáteli přesouváme do vedlejší hospody, kam za mnou přichází i kamarád Vítek, který během demonstrace točil na různých částech náměstí materiál do svého chystaného dokumentu o dnešních nezávislých českých hnutích a médiích.

Usadíme se vedle dvou hochů, jejichž oblečení se dá nazvat na přechodu od slušivosti k „vystajlovanosti“, ale přesto se s námi dají do řeči. Jsou to odboráři z jedné robotické firmy z Ostravy, kterým Svaz zaplatil jízdenky na dnešní demonstraci. Ptám se jich na hlavní téma, které my z Čech v jejich kraji vnímáme: oligarcha Bakala. Odpověď zní: „My děláme v jiné firmě, my ho neřešíme.“ Snažím se jim vysvětlit, že všechno souvisí se vším. Že když si někdo v regionu přisvojí několik desítek tisíc bytů, že to bude mít vliv i na ně. Hoši se chytají: vzpomínají na známé, kteří v těch bytech bydlí. Od toho je už jen krůček širší úvaze, že opravdu vše souvisí se vším – a proto přijedou i na další demonstraci 28. října, i když už jim tentokrát lístek nikdo nezaplatí. Já (jemuž lístek nikdy nikdo neplatil) slibuji, že udělám totéž – a stejně tak Vítek, který bude i nadále točit excesy jako kolegyni z České televize, která okřikla pána z Valašska, jenž jí na otázku, proč je tady, odpověděl, že ho to v téhle zemi už všecko sere. 

 

A mezitím budu přemýšlet, proč jsem během této demonstrace kromě jiného (třeba slov jako bezdomovectví, ale i zmínek o tom, že ve Francii se po covidových omezeních znovu na podporu požadavků pracujících a potřebných obnovilo radikální odborářské hnutí žlutých vest a u nás před pár dny vzniklo hnutí Česko, neplať!, jehož příslušníci po vzoru celonárodně následované britské akce Don´t pay energy bills nehodlají platit nesmyslně vysoké částky za energie a pálí své „fialové složenky“) ani jedinkrát neslyšel slovo, které minulost a přítomnost tohoto bezprecedentního národního zlořádu zmocňují k tomu, aby se stalo hlavním strašidlem i v tušené české budoucnosti: slovo EXEKUCE.

 

Vložil: Tomáš Koloc