Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak jsem kreslil zemětřesení. Album Ondřeje Suchého

08.10.2022
Jak jsem kreslil zemětřesení. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Ne, to není samoúčelná dekorativní fotografie. Pro mne je to připomínka jedné přírodní katastrofy, které jsem byl přítomen. Slyším, jak mi pod botami skřípou střepy mnoha desítek rozdrcených podobných kávových šálků a jejich talířků. Všudypřítomný prach a zbořeniny prozrazují, že tu onoho rána bylo vše přichystáno k snídani pro hosty tehdy ještě nezničeného kotorského hotelu Fjord…

Uchováváme si v paměti vzpomínky krásné, těch bývá většina, ale bohužel i ty opačné, na které bychom rádi zapomněli. Německý spisovatel Jean Paul kdysi napsal: „Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož nemůžeme být vypuzeni.“ Proto také zavzpomínám na chvíli, která patří k těm vzpomínkám neveselým. V létě roku 1978 moje kolegyně Irena Krausová ze Svobodného slova napsala z dovolené fejeton, opěvující krásy pobřeží Jaderského moře. Jaké to tam tehdy bylo?

Píše se léto 1978. Na hodinové věži ukazují ručičky jedenáct. Slunce pálí a vyběluje staleté zdi paláců, kostelů a obytných domů starého Kotoru. Uzavřen hradbami, posazen u úpatí šedých, do modré oblohy se tyčících hor, omýván vlnami moře, žije svůj obyčejný letní den. Boka kotorská, nevěsta Jadranu; perlou na jejím náhrdelníku je Kotor, říkají Černohorci.

Střed světa se přesunul na kotorské náměstí. Turisté se zakloněnými hlavami obdivují hory, architekturu, krásu. Unaveni horkem usedají pod slunečníky kavárniček, zde popíjejí silnou tureckou kávu z džezvy, zde píší pohledy plné okouzlení, aby putovaly do celého světa, zde studují průvodce a radují se nad suvenýry, zde fotografují život, oleandry, krásné ženy, kotorské zdi. A za okny budovy Námořní akademie skládají zkoušky budoucí námořníci…“

Tolik okouzlená reportérka v roce 1978.

Byl duben roku 1979. Když jsem stejný pohled na budovu Námořní akademie kreslil do svého skicáře, bylo staré kotorské náměstí liduprázdné. Všude hrozivé ticho, tu a tam přerušované mňoukáním hladových koček, které se staly jedinými živými obyvateli tohoto smutného zákoutí. Polorozbořeně starobylé budovy, slepá okna a výkladní skříně, s rozházeným a kamením zasypaným zbožím. Mí kolegové, kameraman Bohumil Neumann a redaktor Aleš Košnar z Čs. televize, vedeni naším jugoslávským průvodcem Vladem, přelézali kamenné zátarasy a prodírali se spletí spadaných drátů antén a elektrického vedení. Nikde nikdo.

O katastrofě psali v světovém tisku: „17. dubna 1979 zasáhlo pobřeží Černé Hory katastrofální zemětřesení o intenzitě 7 stupňů Richterovy stupnice. Epicentrum tohoto zemětřesení se nacházelo v Jaderském moři, mezi Ulcinjem a Barem, ve vzdálenosti 15 kilometrů od pobřeží. Kromě Kotoru utrpěly Ulcinj, Bar, Petrovac, Budva, Tivat, Risan a Herceg Novi a bylo zničeno 250 osad… Do konce roku 1979 bylo registrováno 90 silných následných otřesů, přes 100 zemětřesení o síle 3,5 až 4 stupně Richterovy škály.“

 

kresba

Měl jsem měkký blok a tenký fix, kreslil jsem na koleně. Takhle vypadala z mého pohledu polorozbořená stará budova Námořní akademie…

 

Boka Kotorská

…a pouhou náhodou jsem letos objevil na Internetu snímek jakéhosi fotoreportéra, který tutéž budovu vyfotografoval přibližně v stejné době. Máte tak možnost si oba obrázky porovnat.

My jsme přijeli natočit televizní reportáž o zemětřesení na Jadranském pobřeží deset dní po hlavním otřesu, v době, kdy další otřesy půdy byly provázeny po několik dní a nocí prudkými lijáky a bouřkami. Byly to skličující chvíle. Rodiny se stěhovaly pod stany. Stany stály i na zahrádkách u domů, které zemětřesení neporušilo. Lidé se báli spát ve svých domovech, a tak večer co večer uléhali ve stanech.

Zemětřesných otřesů, z nichž některé dosáhly až 4. stupně Richterovy škály, jsme zažili během svého pobytu celkem pět. První z nich nás zastihl hned první noc, v malém kotorském hotýlku. První hrozivé pocity získali mí kolegové beze mne. Já jsem totiž spal. Zato otřes, který mě opravňuje k titulku této reportáže, jsem prožil později zcela zřetelně, s blokem a tužkou v ruce. Bylo to krátce po poledni, ve stanu organizačního štábu, v nejvíce postiženém městě Ulcinji.

Dorazili jsme sem unavení, usedli na skládací židličky, já na polní lůžko, odkud byl výhled ven ze stanu. Přes ulici jen trosky domu. Začal jsem kreslit. Mlčeli jsme. Kameraman odložil kameru a opřel si hlavu o desku stolku, u kterého seděl. Bylo dusno k zalknutí. Naše cesta se tou dobou chýlila ke konci; měli jsme za sebou reportáže z Kotoru, Hercegu Noviho, Baru a desítek černohorských vesniček. Příští den nás už čekala cesta do Bělehradu a přes Budapešť zpátky domů...

Zvuk a temné vzdálené hučení jsme nikdo ani nezaregistroval. Náhle se lůžko, kde jsem seděl a kreslil, začalo zvolna kymácet. V tu chvíli zvedl kameraman prudce hlavu a ospale spustil na vedle sedícího kolegu: „Co děláš?!“ Nebudu to opakovat celé doslova, ale dovedete si asi představit, jak reaguje člověk, vytržen z polospánku, když sedí na židli a nějaký dobrák mu ji párkrát podtrhne. „Co bych dělal? Nic nedělám!“ odpověděl kolega. Ovšem to už jsme byli všichni ve střehu, protože nám bylo jasné, že právě prožíváme, již popáté, pocit, který člověk musí na vlastní kůži zažít, aby pochopil, co je to zemětřesení. Aby pochopil, proč při sebemenším pohybu půdy pod nohama vybíhají lidé z domů a rozbíhají se zmateně nesmyslnými směry.

 

kresba

Herceg Novi a provizorní ošetřovna mezi jinými stany na malém náměstí

Teprve po několikavteřinovém otřesu se ozvala, neznámo odkud, rána, zahřmění, jakoby výbuch ve vzdáleném lomu… Nevím, neumím to popsat. Seděli jsme strnule, žádný se ani nehnul, čekali jsme, co dál. Dál už jen to poněkud děsivé ticho. A dusno. A slunce dále praží a na stromech zrají mandarinky a rostou fíky. Jen tu a tam, možná, se tou dobou ve zdi některého z domů o pár centimetrů protáhla třeba jen neznatelná trhlina. Víc nic.

A tady si už jen vzpomínám na jeden z mých děsivých zážitků. Uplynulo od té doby už 43 let.

 

kresba

Stařenky v černém posedávaly tu a tam opodál zbořenišť malých domků a polohlasně si vedly dlouhé samomluvy. „Moja kuča! Moja kuča!“ naříkala právě ta, kterou jsem opodál, aniž bych ji svou přítomností vyrušil, nakreslil.

Stala se mi ještě jedna zvláštní příhoda. Na liduprázdné ulici se pojednou odkudsi objevila babička a přišla ke mně s dotazem, odkud že jsem. Odpověděl jsem, že z Československa. Na to se babička zamyslela a pravila s pokusem o češtinu: „To už asi pan president Masaryk nežije. Ale co Jaroslav Hašek?“ Zklamaně jsem odpověděl: „Ten už také ne.“ Babička si povzdechla, pokývala hlavou a pokračovala v šouravé chůzi.

 

Ondřej Suchý

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý