Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Občan nesmí být pro stát jen pochodující peněženka. Komentář Štěpána Chába

komentář 05.10.2022
Občan nesmí být pro stát jen pochodující peněženka. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Bezdomovci

Je tomu tak osm let, kdy jsme s rodinou bydleli jeden rok v Praze. Pak jsme s hrůzou z cen utekli do našeho rodiště. Při představě, že bychom tu neměli zázemí a nemohli se odrazit k tomu, kde teď bydlíme, a museli se spolehnout na Prahu a její možnosti, mě bere mor. Nejlevnější nouzová ubytovna nabízí 130 korun za noc a osobu. Vypadá to lákavě? Při naši solidní práci v rámci rozmnožování by to měsíčně dělalo přes 23 tisíc korun. Na ubytovně, kde jsou podmínky tristní.

„Děti se nemají kde učit, nemají žádné soukromí. Toulají se proto bezprizorně venku, což může vést k rizikovému chování. Nespí, protože na ubytovnách je to v noci divoké. Bývají svědky hádek a vypjatých situací. Ve škole jsou pak unavení a nepozorní,“ řekla pro Deník Lucie Hrušková ze specializovaného oddělení Domu dětí a mládeže Ulita, která na ulici právě takové děti vyhledává a snaží se jim pomoci. A nejde se nezeptat – fakt něco takového pomáhá? Řeší to situaci jako takovou? Lucie Hrušková chodí a vyhledává rizikové chování u dětí, pití alkoholu, užívání drog, děti na scestí. A nabízí jim možnosti, smysluplnější činnost. Sláva jí. Ale nabídnout to, co by skutečně pomohlo, tedy adekvátní bydlení celé rodině, nemůže.

A tady by měla být role státu. Dejme tomu, když to vztáhnu na Prahu, Ženské domovy na Praze 5. Ženské domovy měly sloužit jako příklad řešení bytové situace mladých, svobodných, zaměstnaných žen. V roce 1933 je slavnostně otevřela patronka projektu Alice Masaryková. Do války sloužila budova svému účelu, za války z ní byl lazaret, po válce několik let plnila ještě původní funkci. Pak se začala, hezky po bolševicku, rozpadat. Po revoluci budovu získala Praha 5, ta ji nakonec prodala a z budovy se stal tradiční multifunkční paskvil kšeftů.

Praha 5 tím přišla o možnost disponovat velkým nouzovým bytovým fondem, který by mohl řešit problémy sociálně slabých lidí, rodin, samoživitelek, lidí, kteří se v tržním prostředí prostě nedokázali zorientovat a skončili na dně. Mohli tam být jen dočasně, na chvíli, než by se postavili na nohy. Ale to ne, necháme je padnout na nejhlubší dno, někam na ubytovnu pod správou kšeftaře s chudobou, kde jim děti školí vedle spodiny společnosti i šílené hygienické prostředí, neustálé hádky a rvačky.

Děkuju pěkně. Když jsme žili v Semilech, také jsem to zkusil přes úřad. Majitel bytu nám vypověděl v závěru lhůty nájemní smlouvu, protože si do bytu chtěl nastěhovat svou přízeň. Zkusil jsem si tedy zaskočit na úřad, jestli by mi nepomohl. No to bylo divení. Nabídli mi sociální byt. Dokonce mě vzali se na něj podívat. Prostředí jako z pasťáku, sousedé křížením alkoholu, promiskuity a nekonečné agrese dovedení do dokonalosti. Do sociálních bytů sestěhovaní problémoví jedinci města. Alkoholici, drobní kriminálníci, menšiny. Optal jsem se úřednice, jestli je tohle to pravé ořechové pro děti. Protočila oči. Další svoloč, řekla si nejspíš. Princip – sesypu to na jednu hromadu a doufám, že se to tam dříve nebo později samo vyvraždí – není správný. Protože principem by mělo být to, aby si děti nevzaly za vzor pro svůj život právě to, co jde vidět na ubytovnách nebo v hromadných kotcích sociálních bytů, kde se dohromady sesypou alkoholici a malé děti a jejich ze zoufalství k alkoholu inklinující rodiče.

Stačilo by do politiky začlenit trochu předvídavosti a sociální empatie. Pokud se na ulici budou toulat stovky prakticky bezprizorných dětí, které budou den ode dne zvlčilejší, za pár let z nich vyrostou zvlčilí dospělí, kteří budou brát „kulturu“ ubytoven jako svou vlastní. A budou ji budovat. Společnost tak svou nevšímavostí pracuje na budoucím problému, který bude řešit… kdo, policie? Ne každý tento systém přeregulovaného tržního kapitalismu, kde platí člověk člověku vlkem, zvládá a někteří prostě začnou padat na dno společnosti. A role státu by měla být ve vybudování záchranného síta. Stát přece není kapitalista, který vydělává. Jeho bohatství je v lidech. A ne v lidech jako v krysách, které běhají v kapitalistickém kolečku do odumření, ale v lidech jako v tom společenském pojivu, abych tak řekl.

Na příkladu Ženských domovů si lze ukázat, jak by to mohlo fungovat. Na jednu rodinu nájem ve výši udržitelnosti budovy jako takové. Bez výdělku, pouze udržitelnost. Nebyl by to kšeft, ale sociální bydlení. Je přece naprosto absurdní, že sociální politiku státu nahradí kšeftaři s chudobou na ubytovnách, kteří ten pád na dno rodin, které to nezvládly, ještě urychlí. A je silně pravděpodobné, že takových rodin teď bude přibývat. Je tedy potřeba hledat řešení, nenechávat ho trhu a pak se za deset let divit, že nám citelná část dnešní generace náctiletých buduje po republice ghetta chudoby a odtrženosti.

Součástí Ženských domovů bylo i různé kulturní vyžití, kino, spolky se tam zakládaly a provozovaly. To samé by šlo u takových Rodinných domovů. Několik pater malých bytů, v přízemí škola, školka, aby měli rodiče možnost a jistotu, že se mohou pokusit odrazit na vlastní nohy a dostat se na dráhu toho, kdo v tomhle pološíleném systému začne také trochu, aspoň malinko, vyhrávat. Ne pouze prohrávat. Pro stát by takové Domovy pro rodiny byly investice do budoucnosti. Byla by to prevence před zvlčením.

Podobný princip jde uplatnit i na lidi bez rodin. Proč máme v ulicích bezdomovce? Zoufalce, kteří před pádem na ulici nejspíš plnili chvíli sny kšeftařům s chudobou? To je to tržní prostředí? Roztrhat člověka, který to nezvládl, na kusy? Dohnat ho až k tomu, že je vděčný, když si rozhodí papundeklovou krabici někde pod mostem? Ne, žádný z nich tam nechce být. Rádi by se umyli, najedli, měli vlastní jistoty a bezpečí. Jenže ulice jsou prostorné a když jen trochu přivřeme oči, neuvidíme bezdomovce. A když je náhodou zahlédneme, můžeme si pro uklidněnou říct – oni tam chtějí být, je to jejich volba. No, v drtivé většině není.

 

Vložil: Štěpán Cháb