Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kersko nebyl jen Hrabal, ale také spisovatelé Branald a Elstner. Album Ondřeje Suchého

01.10.2022
Kersko nebyl jen Hrabal, ale také spisovatelé Branald a Elstner. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Bylo pro mě velkým a milým překvapením, když jsem zjistil, že na vernisáž výstavy „Myšmaš Ondřeje Suchého“ v Albatrosu, v Domě dětské knihy (dnes už bohužel zrušeného), přišel náš významný spisovatel Adolf Branald. Stalo se v roce 1981.

V Albu, které vyšlo letos 22. ledna, jsem vzpomínky na dětství, prožité na Spořilově, končil slovy: „…Byl jsem jeho čtenářem a obdivovatelem. Jmenoval se Adolf Branald a časem vstoupil do mého života několikrát. Jak, kdy a čím? Minule jsem se zmínil, že knihou, kterou o Spořilovu napsal a která mi tuto krásnou zahradní čtvrť a její obyvatele po mnoha létech přiblížila tak, jak jsem ji neznal.“

Jednou jsem při jakési příležitosti vzpomínal na svého přítele, spisovatele a cestovatele Franka Elstnera a vypočítával jsem, s kým vším kdysi sousedil v Kersku. Nebyl to pouze Bogan Hrabal (jak mu říkal), ale také hudební skladatel Zdeněk Šikola (mj. stálý spolupracovník Fialkovy pantomimy Divadla Na zábradlí), akademický malíř Milan Albich (Hrabalův kamarád) a ještě další spisovatel, který se mi později stal v mých psavých začátcích vlídným rádcem, Adolf Branald. Právě s ním jsem se u Elstnerů v Kersku setkal osobně. Dodnes na ono první setkání rád vzpomínám.

Psal se rok 1968 a já se stal poprvé časopiseckým redaktorem na plný úvazek. V onen časopis se proměnily někdejší Pionýrské noviny a byl určen všem klukům a děvčatům (netrvalo dlouho a jeho titul se musel změnit v Sedmičku pionýrů). Tehdy mně nebylo ještě ani třiadvacet a se stejně starou kolegyní Milenou Veselou jsme dostali na starost dvoustránku kultury a předposlední stránku humoru. Když mi při prvním pobytu v Kersku navrhl Frank Elstner, že navštívíme pana Adolfa Branalda, zajásal jsem! To by byl rozhovor pro Sedmičku! Měl jsem s sebou jak malý kazetový magnetofon, tak fotoaparát značky Flexaret, a vypravili jsme se k panu Branaldovi.

Představil jsem se mu a vysvětlil, co bych rád. Nechal se vyfotografovat se svým tehdy malým synkem a souhlasil s rozhovorem s tím, že druhý den za mnou přijde k Elstnerům a odpoví na vše, na co se ho budu ptát.

 

Adolf Branadl

Špičkovým fotografem jsem zrovna nebyl, a tak těch několik snímků, které jsem s panem Branaldem nafotil, trpí mírně neostrostí. Za což se čtenářům omlouvám. Na tomto snímku doprovázel na kole pana Branalda jeho syn Ríša.

Druhý den přišel přesně v hodinu, na které jsme se dohodli, sedli jsme si naproti sobě u stolu a já mu řekl, že bych si přál, kdyby si zavzpomínal na něco pěkného ze svého dětství a školních let. Řekl mi, ať tedy pustím magnetofon a že mi bude povídat. A tehdy se odehrálo něco, co jsem už s nikým nikdy v životě nezažil. Pan Branald vedl monolog. Když skončil, díval jsem se na něj ještě chvilku s obdivem a vykoktal slova díků. Usmál se (což často nedělal) a zeptal se, jestli jsem opravdu s jeho vyprávěním spokojený. Jak bych nebyl!

Když jsme se rozloučili, usedl jsem k psacímu stroji s tím, že to, co jsem si nahrál, přepíšu. A tehdy jsem zjistil, že mohu psát, jako by mi to diktoval – s pauzami, čárkami, tečkami! Nemusel jsem opravit jediné slovo, nemusel jsem nikde měnit slovosled, stal jsem se pouhým přepisovačem! Nu a dnes vám ten monolog, který jsem tenkrát otiskl v Sedmičce i se svými amatérskými fotografiemi, předkládám.

Posuďte sami – takhle dovedl mluvit spatra spisovatel-mistr!

„Jestliže vám mám vyprávět o svých školních letech, začal bych asi vzpomínkami na své nejmilejší učitele. Měl jsem štěstí na mnoho škol. Byl jsem totiž herecké dítě - tatínek byl herec, maminka herečka. Dnes, ve vašich představách, jsou herci řádnými zaměstnanci, obyčejně nějakého kamenného divadla, ale v mém mládí byli ještě herci kočovní, ke kamennému divadlu se dostali jen někteří. Můj tatínek tedy začínal u kočovného divadla a já, který jezdil s rodiči, jsem tak měl štěstí chodit do škol asi na padesáti místech po vlastech českomoravských. Vím, že jsem začínal v Moravské Ostravě. Z té doby mám stále v srdci velmi hezkou vzpomínku na svoji první učitelku Marii Rozsypalovou. Nosila bílou blůzičku, bylo jí dvaadvacet-třiadvacet a na krku měla krásnou černou sametovou stužku. A vyznačovala se tím, že jsem ji měl moc rád. Proč jsem ji měl moc rád? To už dneska nevím. Vím jen jedno, že mě Marie Rozsypalová naučila mít rád lidi. Mám na ni krásnou památku - dodnes mám schovanou svou první písanku a v té písance mám od ní krasopisně předepsanou větu: Laň má krásné hnědé oči. Často se k té větě vracím. Nevím proč.“

 

Adolf Branald

Moudrá tvář spisovatele Branalda, zachycena mou trémou rozechvělou Flexaretou

„Který z předmětů mě naprosto nezajímal, to byla algebra. K matematice jsem neměl vůbec žádné sklony, zato jsem však měl rád češtinu, dějepis a zeměpis. To byly předměty, které mě vždycky nesmírně zajímaly, za což mohu také děkovat druhému z učitelů, na které dodnes tak rád vzpomínám. Tedy, na měšťance to byl učitel Ladislav Horák, který mě dokázal naučit jednu nesmírně důležitou věc: zařazovat. Vidět zařazeně, vidět v určitých souvislostech. Já měl totiž popletené zařazování, popletené letopočty, nevěděl jsem, co bylo napřed, jestli Přemysl Oráč nebo Přemysl Otakar. (Čím to bylo, k tomu se ještě vrátím.) Říkám to trochu vulgárně, ovšem jenom proto, aby vyšlo najevo, že tento učitel Horák mě naučil souvisle myslet, dívat se nejenom na dějiny, ale na celý svět vůbec v nějakém logickém sledu, v nějaké posloupnosti.

Třetího učitele, na kterého nezapomenu, jsem měl na obchodní akademii. Byl to známý filolog Jan Kaňka, profesor češtiny a německé literatury. Ten mě zase naučil milovat literaturu. Věděl, že k ní mám blízko, že ji mám rád. Měl takový krásný způsob zkoušení. Vyvolal mě a řekl: Tak mi řekni, co chceš. A věděl, že nebudu švindlovat. A já mu říkal, co chci a co mám rád.

Tak tedy - učitelka Rozsypalová mě naučila mít rád lidi, učitel Horák mě naučil zařazovat a dívat se na svět souvisle a profesor Kaňka mě naučil mít rád literaturu. Samozřejmě, že jsem měl štěstí i neštěstí na další různé učitele, protože jsme přicházeli, jak se říkávalo, na štaci do různých větších i menších měst, ale žádný z nich se těmto třem nevyrovnal.

Tatínek mě vždycky vzal za ruku, přivedl do školy a pan řídicí nebo pan učitel mi řekl: No, tak si sedni támhle dozadu, do poslední lavice, a nedělej nám žádný tajtrlíky, nevyrušuj při vyučování... Já jsem si tam sedl a byl jsem tak trošku takovou černou ovcí. Samozřejmě, že jsem klukům ty tajtrlíky dělal, a s gustem, někdy za švestky, někdy za chleba se sádlem. Vím, že jsem u kluků vždycky našel velkou oblibu. Dalo by se to dnes přirovnat, jako když mezi obyčejné lidi přijde námořník; zkrátka byl jsem něco extra. Ovšem toto extra mě svým způsobem také poznamenávalo; přece jenom jsem se od ostatních lidí nějak lišil. Někdy mi to dělalo dobře, někdy mi to dobře nedělalo, protože kluci přece jen nedůvěřovali, nebrali mě s sebou na ty švestky... Mnohem hůř se tento nezvyklý učební systém projevoval v tom, že moje vědomosti byly velice podivné, byly v nich propasti a byly v nich výšiny. A tady vám konečně mohu vysvětlit, co jsem nakousl ve spojitosti s učitelem Horákem, proč jsem měl popletené to zařazování. My jsme třeba jezdili a projížděli městy, kde se ve škole brala jako z udělání po celý rok násobilka třemi, a já se tak vůbec nedostal k násobilce dvěma. Třemi jsem uměl násobit, ale dvěma ne. Jiný příklad: Nevěděl jsem, kdo byla Libuše. Libuši jsme nehráli, byli jsme malá společnost, neměli jsme ji na repertoáru. Zato jsme však měli na repertoáru od Bozděcha Světapán v županu, to byl Napoleon, takže jsem velmi suverénně ovládal Napoleonovy zákulisní rejdy, ale kdo to byla Libuše nebo kdo byl Žižka, to jsem nevěděl, Žižku jsme také nehráli.

Moc rád bych vám na konec toho svého vyprávění řekl také nějakou veselou historku nebo příhodu, ale nevím, zda ji budete považovat za legraci.

Byli jsme v Milovicích a tatínek mi řekl, že už budu muset chodit pořádně do školy. Pro mne, coby desetiletého kluka, a pro mé rodiče to znamenalo velké rozhodnutí, protože jejich domov a můj domov, to byli oni a to jsem byl já. Nic jsme neměli. Bedny s garderobou, tatínkova cigártaška, maminčina gulma, na které si pálila vlasy, a jinak jen ty hostinské pokoje, čili náš domov jsme byli my tři. Já byl jediný kluk. Přesto mi ale táta řekl: Musíš jít do Prahy, k tetě. A musíš pořádně chodit do školy! Maminka si odpoledne půjčila od kvartýrské plech, napekla štrůdl, sbalila mi do takového proutěného košíčku prádlo a šla hrát Mahulenu. To zrovna hráli Radúz a Maulena. Večer po představení přišli, povídali jsme si, myslím, že jsme tu noc vůbec nespali. Ráno jsme pak vyrazili z Milovic na vlak do Lysé. Šli jsme takovou dost smutnou švestkovou alejí, muselo to být někdy na podzim, kdy už nebylo moc listí, táta nesl košíček a já si nesl ten štrůdl, který mi dali do škatule od bot. Když jsme došli až na dohled k té Lysé, viděli jsme věž od kostela, tak se tatínek zastavil, abychom se mohli rozloučit. Nechtěli jsme se loučit na nádraží, protože herci neradi hrají tyátr civilistům mimo divadlo. Proto jsme se tedy loučili tam, na silnici. A tatínek, aby zakryl své pohnutí (vždyť jsme byli herci, lidé otrlí, na vše zvyklí!), tak najednou povídá mamince: Hele, jaký jsi mu udělala ten štrůdl? I vytáhli jsme z krabice každý jeden kousek štrůdlu a jedli, ochutnávali. No, dobrej, povídá tatínek. Pustili jsme se tedy do druhého štrůdlu. A tak jsme jedli a jedli, až jsme štrůdl snědli všechen, prázdnou škatuli jsme tam zahodili do pangejtu a teď už nebylo zbytí, už jsme museli od sebe. No, maminka mě bafla, přitiskla k sobě, začala brečet, táta se koukal statečně do polí, a když už to trvalo hodně dlouho, tak si povzdechl a řekl: Tak pojďte zas zpátky. A šli jsme zas zpátky... My jsme se měli hrozně rádi... Tak. A to je tedy ta veselá historka, kterou znám!“

K této vzpomínce na pana Adolfa Branalda musím závěrem přidat ještě jednu krátkou, která se mi rovněž často vybavuje, a tak si ji co chvíli veřejně i v duchu opakuji. Když jsem se mu kdysi svěřoval s tím, jaké knížky chci v životě psát, dal mi důležitou radu: „Musím vás varovat před jedním nebezpečím a tím je sběr materiálu, informací, starých fotografií, dokladů, výstřižků a různých svědectví pamětníků. To je bezesporu důležitá, a navíc i velmi zajímavá práce, ale nesmíte ji přehnat! Jinak vás to všechno zahltí a nenapíšete nic.“

Musím sebekriticky přiznat, že existuje jedna taková moje dodnes nenapsaná knížka, ke které jsem začal už začátkem devadesátých let minulého století sbírat důležité materiály. Měla být o Kokořínsku a obávám se, že pokud si neporučím DOST!, tak že ji v životě nenapíšu. Už nyní mě sběr materiálu dočista zahltil. Pane Branalde, pomóóóc!

 

Ondřej Suchý Oto Janeček František Nepil Adolf Branald

Vracím se k události, kterou jsem popsal u úvodní fotografie. Byl to tenkrát můj velký den; žena Johana, zručná a zkušená z instalací mnoha výstav, mi rozvěsila zasklené kreslené vtipy a já si u dalšího milovaného spisovatele Františka Nepila vyprosil, aby mi výstavu zahájil. Na rok 1981 a „Myšmaš Ondřeje Suchého“ v Albatrosu do smrti nezapomenu! Na téhle fotografii děkuji hned několika slavným návštěvníkům – malíři Otovi Janečkovi a spisovatelům Františku Nepilovi a Adolfu Branaldovi. Návštěvnost byla obrovská, a tak se stalo, že jsem se ani nestačil pozdravit s kamarádem básníkem Petrem Kovaříkem, anebo se spisovatelem Ladislavem Stehlíkem, který se rovněž přišel podívat. O dalších několika kreslířích humoru nemluvě.                                                 

Přemýšlím, jak ukončit vzpomínání na Pana spisovatele Adolfa Branalda. Mám většinu jeho knih a z nich nejradši tyto: Dědeček automobil (1955), Skříňka s líčidly (1960), Zlaté stíny (1980), o operetní zpěvačce a herečce Mařence Zieglerové My od filmu (1988), Převleky mého města (2002), už zde vzpomínanou kroniku čtvrtě Spořilov, a konečně tu poslední s názvem Tichý společník (2005) s úžasnými vzpomínkami na významné postavy české umělecké scény.

Připomenu ještě, že Adolf Branald kromě téměř čtyř desítek knih, z nichž šest se dočkalo filmového či televizního zpracování (pamatujete si na filmy Dědeček automobil, Pozor, vizita! nebo Sestřičky?), napsal také 17 divadelních her!

Adolf Branald nás opustil v roce 2008, pouhý týden před svými 98. narozeninami…

 

Adolf Branald Tichý společník

Branaldova poslední kniha Tichý společník je dnes jednou z mých nejmilejších!

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý