Satira bez cenzury skončila. Lennonova zeď patří EU, Zelený Raoul i Woody Allen mají zákaz. Svět Tomáše Koloce
komentář
01.10.2022
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Česká soda a Alles Gute
Nezisková organizace Člověk v tísni v těchto dnech na Facebooku inzeruje: „Zaměříme se na mapování každodennosti života obyčejného člověka. Na konkrétních příbězích připomeneme, že komunistický režim v Československu vstupoval do každodenního života a ovlivňoval jeho drobné i zásadní momenty. Připravili jsme pro vás audiovizuální lekce s metodickými materiály a aktivity do hodin: Normalizační loutka, Nikomu jsem neublížil, Příběhy 20. století: vyvlastnění…“
Člověk v tísni má jistě v mnohém pravdu, jen svůj projekt nešťastně načasoval do doby, kdy budou prarodiče a rodiče dětem, které zhlédly materiály o zločinech minulého režimu, vyprávět i o režimu, v němž si počínaje 60. lety každý ze svého platu mohl dovolit zaplatit nájem i energie, součástí zdravotnictví, placeného z daní, bylo i zubní ošetření a na všimné v podobě bonboniéry měl každý, některé potraviny a zboží v obchodech chyběly, ale nebylo možné, aby se ceny během pár dní zdvojnásobily, a tak dále. A co se týče ideologického indoktrinačního tlaku tehdejší doby, který je dětem líčen jako něco, co si dnešní rodiče už nedokážou ani představit, rád bych Člověku v tísni nabídl jiné tři lekce, týkající se pro změnu normalizované každodennosti v současném režimu. Nebudou sice audiovizuální a postrádají metodické materiály a aktivity do hodin, ale budou ze života.
Pád Lennonovy zdi
Jedním z projevů svobody v normalizačním období 70. let byla zeď pojmenovaná po britském hudebníkovi, který se v té době stal světovým symbolem svobody a protiválečného hnutí a ve svých písních kritizoval jakýkoli režim, založený na imperiální vládě, ať už uskutečňovaný pomocí vojenskoprůmyslového tlaku, nebo globálního obchodu. Byla umístěna na pražské Kampě naproti velvyslanectví Francie, což tehdejšímu režimu, který chtěl navenek udržet zdání mírumilovnosti, znemožňovalo přímý zásah proti těm, kteří si zde malovali a psali, co chtěli. Minulý režim, jak bylo pro něj charakteristické, zeď prostě jen občas přetřel, tu zelenou, tu šedivou. Tradice zdi pokračovala i v novém režimu, což se ale v poslední době ukázalo jako problém.
V roce 2014 někdo přetřel celou zeď nabílo a napsal na ni (zřejmě v reakci na vzniknuvší občanskou válku na východní Ukrajině) Lennonův nejslavnější verš WAR IS OVER, a v létě 2019 se zase stala předmětem ideového boje studentů z Hongkongu a ČLR (kteří si prostřednictvím grafik na zdi začali ujasňovat agendu ohledně čínského utahování šroubů v této autonomní jednotce, jíž ČLR v roce 1997, kdy ji po stu letech přebrala zpět od Británie, garantovala zachování demokracie a svobody slova).
Po opravě zdi, kterou inicioval dnešní majitel, Řád maltézských rytířů, byla svěřena skupině třiceti umělců, kteří byli vyzváni, aby ji při příležitosti českého předsednictví Rady EU ozdobili pracemi na téma svoboda a energetika. Kdokoli jiný má už dnes na zeď zakázáno malovat a o dodržování se stará Policie České republiky prostřednictvím městského kamerového systému…
Zákaz posledního Mohykána necenzurované satiry aneb kauza Zelený Raoul
Příchod svobody slova v 90. letech se vyznačoval i příchodem kvalitního satirického humoru, který byl po celé 21leté normalizační období, od Pražského jara 1968 do listopadové revoluce v roce 1989, nucen fungovat pouze v jinotajích. Synonymem doby opět bez cenzury se staly televizní pořady, jako Česká soda (satirické skeče, rámované studiovým komentářem, podobným televizním novinám, obohacené pravidelnou satirou na sudetoněmecký landmanšaft Alles Gute), Gumáci a Stalo se (satirické shrnutí týdenní politické agendy pomocí mimů v maskách politiků či glosování výroků politiků úryvky z filmů, které se ten týden vysílaly), Na šikmé ploše (talk show slovenského satirika Milana Markoviče, který byl pro svou otevřenost vyhnán ze Slovenské televize), nebo Politické harašení (podobný formát z dílny Miloslava Šimka a Zuzany Bubílkové). Všechny skončily na přelomu 20. a 21. století po drastickém úbytku demokracie, který byl globálně zahájen po atentátu 11. září 2001.
Poslední vlaštovkou na obrazovce kamenné televize, která se odvážila dělat si necenzurovanou legraci z politických témat, byl seriál Kosmo z roku 2016, zpráva o českém letu na Měsíc, který byl Českou televizí sice produkován a vysílán, ale už nikdy nereprízován, a polské televize (dílo obsahuje silnou linku polské tematiky) i přes žádost svých diváků (kteří znají Kosmo z webu) dávají od jeho kamenného vysílání ruce pryč.
Další díla tohoto typu, jako Kancelář Blaník/Republika Blaník (cílící na fenomén oligarchizace české politiky) nebo Liga mužské moudrosti (na téma nesmyslu politické korektnosti) už jsou produkovány soukromými společnostmi a crowdsourcingem a distribuovány skrze web, nejsou zdaleka tak nebojácné, jako projekty 90. let, a kvůli existenci mimo kamenná média nezasahují celou společnost.
Ostatně když v roce 2015 diváci požadovali, aby se seriál Kancelář Blaník účastnil soutěže Týtý o nejlepší seriál roku, byla pořadateli dodatečně vytvořena regule, že soutěže se smí účastnit jen seriály kamenných televizí, které jsou vysílány i jinak než internetem. Poslední díl seriálu, vytvářeného od roku 2014, byl vyvěšen na web na Vánoce 2021, takže se zdá, že skočil i Blaník.
Posledním Mohykánem 90. let, působícím v tisku, byl komiks Zelený Raoul, jehož tvůrci, kreslíř Štěpán Mareš a textaři Dan Hrubý, Milan Tesař a Tomáš Baldýnský (mimochodem: Tesař byl podepsán pod projektem České sody, zatímco Baldýnský je scenáristou Kosma), každý týden v časopisu Reflex naprosto bez cenzury nemilosrdně reflektovali českou politiku, za což si vysloužili i několik soudních procesů. Reflektovali, ale už nereflektují. Minulou neděli, 25. září 2022, tedy těsně po komunálních a senátních volbách, přišel autorům po 27 letech z časopisu Reflex nečekaně e-mail, že jim vydavatelství okamžitě vypovídá spolupráci. Čímž satira bez cenzury v České republice skončila.
Vyhnání Woodyho Allena
Jedním ze závanů svobodného větru ze západu v období normalizace 70. a 80. let byly filmy Woodyho Allena, které byly pro svou kritičnost k americké společnosti v tehdejším ČSSR oficiálně distribuovány. Sám jsem se s jeho tvorbou (kterou jsem, na rozdíl třeba od gagů z filmu Krokodýl Dundee, tehdy jako dítě ještě nechápal) seznámil až v 90. letech - a užasl jsem. Nejen jako vlastenec, kterému imponovalo, že Woody Allen se jako literární autor postavou „pražského pošuka“ Hanse Metterlinga přihlásil k české inspiraci (tu ostatně v 60. až 80. letech v americké literatuře tematizoval kdekdo. Allen Ginsberg napsal o své legendární účasti na pražských studentských slavnostech majáles v roce 1965 báseň Návrat Krále Máje, Erich Segal napsal film Hry, jehož hlavní postavou byl Emil Zátopek, Arthur Miller hru Strop v arcibiskupském paláci, která pojednávala o hradčanském domě Jiřího Muchy, do kterého StB nechávala volně chodit disidenty, aby je tam odposlouchávala, Philip Roth a John Updike zpracovali své zážitky z normalizační Prahy v novelách Pražské orgie a Bech in Czech, kterou Updike pro atmosféru začal doslovným úryvkem z českého překladu své předchozí knihy zakázaným spisovatelem, nyní překladatelem Antonínem Přidalem, Joseph Heller napsal pokračování slavné Hlavy 22 jménem Zavíráme!, jehož významnou postavou je znovuvzkříšený Josef Švejk, atd.)
Jako chorobnému intelektuálovi Allenova ražení mě ale přímo léčily Allenovy povídky a filmy ze života obsedantních neurotiků a deprivantů, pochopil jsem, že umělec náš soupodstatný boj se svými psychickými handicapy a osamoceností intelektuála v prostředí jednoduché civilizace (jejíž podstatu charakterizoval názvem svého filmu Seber prachy a zmiz) svádí tím nejlepším způsobem, jaký si dovedu představit: tvorbou. I když tvorbou opět trochu obsedantní. Jediný hollywoodský filmař, který natočí jeden či dva filmy ročně, k nimž většinou napíše scénář, režíruje je a hraje hlavní roli, „mi byl jasný“: dělá to proto, aby neměl čas se zabývat svými neurózami. Že je Allen přes svoje čtyři Oscary z Los Angeles Američan, který tvoří spíše pro intelektuálně sofistikovanější Evropu, jsem pochopil, když jsem před deseti lety během své návštěvy USA vyřkl jeho jméno na setkání skupiny českých přátel s místními učiteli a psychology v Texasu: jeho jméno znal jen jeden z místních, ale přiznal se, že dosud neviděl žádný jeho film…
Že se Woody Allen stane obětí fenoménu, kterému Terry Gilliam a další Monty Pythoni (jako John Cleese a Michal Palin, který mimochodem ve svém rozhovoru po jmenování rytířem vysekl poklonu českému humoru, když o něm řekl, že na celém světě jen náš a britský humor nemá tabu co do témat, z nichž si lze dělat legraci) říkají mor politické korektnosti, jsem pochopil, už když jsem viděl svůj první allenovský film Pozor na Harryho! (1997), ve kterém Woody Allen v titulní roli Harryho v prostředí newyorských židovských intelektuálů, kde se o takových věcech nediskutuje, vede s přítelem následující dialog:
Burt: „Zajímá tě vůbec holocaust, nebo si myslíš, že k němu nikdy nedošlo?“
Harry: „Vím, že jsme přišli o šest milionů, ale děsivé je, že rekordy se dělají proto, aby se překonávaly.“
Tato slova byla vyřčena těsně po ukončení genocid v Jugoslávii a Rwandě, které podnítily i diskuze o belgické genocidě v Kongu, britských genocidách v Súdánu a Keni či francouzsko-americké genocidě ve Vietnamu - které opravdu „překonaly rekord“…
Bylo mi jasné, že Woody Allen, který se s americkým způsobem výměny nepohodlných vlád pomocí lokálních pučů vyrovnal filmem Banáni (1971), s vlastní chorobnou nadržeností a sexuálními úchylkami filmem Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) (1972) a s genocidní minulostí své ruské židovské rodiny parodií na Tolstého Vojnu a mír Láska a smrt (1975), které všechny jsou sžíravě sarkastické a „nic jim není svaté“, bude jednou donucen odejít přinejmenším z Hollywoodu (podobně jako Charlie Chaplin, Orson Welles nebo Terry Gilliam, kteří stejně jako on už točili svá poslední díla pro Evropany v Evropě).
Zatímco v Evropě (kde jsme pálení knih a vymazávání hvězd z chodníků slávy už zažili), se zatím jen cenzuruje (z Ladova Kocoura Mikeše musela být vypuštěna pasáž o Romech a z Dantova Pekla postava Mohameda), z filmového průmyslu „země svobody“ se vyhazuje. Přestože americký filmový web Variety už ohlásil konec kariéry velkého satirika, zatím to vypadá, že bude, stejně jako náš Tonda Blaník a ostravští satirici se svou Ligou mužské moudrosti, vyhnán jen na (zatím svobodný) internet pod aktuální knutou fenoménu metoo. Přeju Woodymu Allenovi i jeho nástupci, britskému satirikovi, tvůrci Borata a Diktátora Sashovi Baronu Cohenovi, hodně štěstí – a nám, aby nám všem v této už jen velmi omezeně demokratické společnosti humor ještě chvíli vydržel.
Vložil: Tomáš Koloc