Aby se ho zbavila, sehnala mu krásná Adina dokonce byt. A pak potkal dámu s celým domem. Tajnosti slavných
30.09.2022
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov – Antonín Stránský
Popisek: Svatopluk Beneš jako holič Forejt v detektivce z roku 1966 Slečny přijdou později
VIDEO S Mandlovou létalo vzduchem nádobí, a dokonce prý i nábytek, nevydržela ani křehká tanečnice. Až věčně zamilovaný romantik potkal tu pravou. O její činžák na Vinohradech mu ale určitě nešlo. (Pokračování ze středy 28. září)
Jen stěží lze uvěřit, že zbožňovaný milovník ze sladkobolných romancí byl v reálném životě plachý. K pokusům zabrousit v rozhovoru do soukromí nebyl ani trošku vstřícný a o milostném životě a partnerkách zásadně nemluvil, přestože je známo, že některé filmové partnerky prošly i jeho náručím. Jedinou výjimkou se stala krásná Adina Mandlová, na kterou až v pozdním věku otevřeně zavzpomínal ve svých pamětech. Jemu bylo tenkrát pouhých dvaadvacet, jí o osm let víc a prožili spolu rok.
Zločin lorda Savila:
Suverénní Adina
Oficiálně sice bydlel dál u rodičů, většinu dnů i nocí ale trávil s ní. „V jejím luxusně zařízeném apartmá jsem poznával život z té hezčí stránky. Nic však netrvá věčně. Po roce se stala moje přítomnost poněkud nežádoucí. A protože jsem se k tomu neměl, sama se pokusila vyřešit můj bytový problém. Byl to totiž také její problém,“ vzpomínal v knize Být hercem, kterou s ním připravila divadelní historička a publicistka Marie Valtrová a poprvé byla vydána v roce 1994, tedy až tři roky poté, co jeho slavná láska zemřela. „Takové rozloučení neprobíhá lehce. A já podlehl výbuchu vášně, kterému padlo za oběť něco skla a nábytku. Drobnosti nepočítám. Leč tuto suverénní ženu jsem tím nemohl vyvést z míry. Naopak, upřímně se mému počínání smála,“ přiznal s tím, že mu po rozchodu pomohla sehnat byt v historickém domě na Malé Straně.
Zabil jsem Einsteina, pánové…:
Jak se pozná ta pravá
Na sklonku okupace se v další romanci Václava Kršky sešel před kamerou s baletkou Evelýnou Koszlerovou, uměleckým jménem Evelynou Kinskou. Věčně zamilovaný Svatopluk a o šest let mladší křehká plavovláska podlehli kouzlu příběhu a vzali se, brzy si ale přestali rozumět a po válce se rozvedli. Hned v roce 1946 se Svatopluk oženil podruhé s majitelkou činžáku v Šrobárově ulici na pražských Vinohradech Boženou Truhlářovou. „S kamarádem Mírou Homolou jsme šli na ples Červeného kříže a tam jsem začal koukat po Božence. Abych si byl jistý, optal jsem se jednoho známého znalce žen, kdo to je, a on mi povídá: Ta mně dala před tejdnem kopačky. A hned jsem věděl, že je to ta pravá.“ Měli spolu syna Svatopluka a dceru Alexandru a manželství už to bylo na doživotí. „Tomu, že jsem byl titulován jedním z nejvášnivějších milovníků českého filmu, se nedivím. Hrál jsem intuitivně a řídil se citem,“ přiznával s tím, že velkým milovníkem byl mnohem víc na stříbrném plátně než ve skutečném životě.
Kabaret u dobré pohody:
Konec milovníků v Čechách
Ve dvou filmech předvedl světu kromě hereckého talentu i pěvecký. Poprvé zpíval už v roce 1940 v komedii Vladimíra Borského Čekanky, pro Hostinec U kamenného stolu režiséra Josefa Grusse pak nazpíval v roce 1948 dvě písničky, Ach, proč mi srdce nedáte a Štěstí potkáš jenom jednou. Po osvobození ale éra milostných romancí skončila a Beneš se musel z prvního milovníka přehrát do charakterních nebo komediálních postav. Nezapomenutelné velké role tím v jeho kariéře skončily, na rozdíl od většiny kolegů ale nikdy nevyměnil svoji noblesu a elegantní frak za montérky. Právě díky tomu fraku ho filmaři využívali sice velmi často, nicméně jen v menších nebo epizodních rolích. Hrál různé důstojníky, šlechtice či podvodníky a řady nabídek se dokonce sám raději vzdal. „Většinou šlo o role, které mi neměly co říct, tak jsem se v nich raději ani neukázal,“ dodával.
Ukradený kaktus:
Český Sherlock Holmes
Již za okupace začal spolupracovat s dabingem. Poprvé jeho hlas zazněl v české verzi slavného hollywoodského dobrodružného dramatu Lassie se vrací, v hlavní roli s mladičkou Elizabeth Taylor, a pak daboval pravidelně další čtyři desetiletí. V roce 1950 se stal členem souboru Městských divadel pražských, kde ho z rolí floutků a světáků definitivně vytáhl herec, režisér a překladatel Ota Ornest. Působil především v Komorním divadle, hrál ale také v Divadle Komedie, v Rokoku a od roku 1962 v Divadle ABC. Rád vzpomínal na spolupráci s Alfredem Radokem, Miroslavem Macháčkem či Václavem Hudečkem. Hrál vždy s noblesou, seděly mu role anglických lordů, sluhů či gentlemanů a během čtyřiceti let ztvárnil více než dvě stovky postav. Díky typickému hlasu často spolupracoval i s rozhlasem, natáčel četbu románů na pokračování i audioknihy. Časté účinkování v roli detektiva Sherlocka Holmese mu vyneslo příležitost nahrát i některé z příběhů Sira Arthura Conana Doyla.
Příběh filmového titulku:
Masarykův cvikr
Zatímco od počátku šedesátých let na něj film zapomínal, tím víc příležitostí mu nabídla televize. Zahrál si v téměř nekonečné řadě inscenací, minisérií i seriálů, i když šlo většinou také o role vedlejší. Další velké příležitosti se dočkal až se sedmi křížky na krku, když mu v roce 1989 nabídl režisér Štěpán Skalský postavu prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka v životopisném dramatu o posledních letech života spisovatele Karla Čapka Člověk proti zkáze. „Mělo to i svoje mouchy. Já mám velký frňák a Masaryk měl ušlechtilý nos. Nevěděli jsme, co s tím udělat,“ prozradil v rozhovoru pro kulturni-noviny.cz. „Chtěli jsme, abych měl na sobě něco, co skutečně patřilo Masarykovi. Sháněli jsme všude jeho brýle; nebyly. Až přišla Masarykova vnučka Herberta, že má dědečkův cvikr doma. Nasadil jsem si ho na nos – a maska byla hotová. Nechal jsem si udělat fotku v kostýmu Masaryka a moje kolegyně Sylva Langová, která v roce 1948 emigrovala, ji v Anglii ukazovala exulantům. Z deseti lidí, kterým ji ukázala, si jich deset myslelo, že jsem Masaryk.“
Protektorátní blues:
zpívaný prolog ke hře divadla Semafor Dr. Johann Faust
Poslední hvězda
Svatopluk Beneš vytvořil desítky filmových a divadelních rolí. Už v roce 1968 se stal nositelem vyznamenání Za vynikající práci, ke kterému v roce 1984 přibyl titul Zasloužilý umělec. S jevištěm se definitivně rozloučil v roce 1990, dál ale spolupracoval s televizí. V roce 1993 byl u příležitosti 75. narozenin oceněn Nadací Život umělce cenou Senior prix a v roce 1997 získal při udělování cen Thálie zvláštní cenu Kolegia za celoživotní přínos českému divadlu. Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 2003 jako stařeček ve válečném dramatu režiséra Ondřeje Trojana Želary, který získal nominaci na Oscara. „U většiny mladých kolegů postrádám ten vztah k divadlu a k filmu, který jsme měli my. Herectví jsem dělal rád a bez něj jsem nedokázal žít. Do dnešního světa už ale nepatřím,“ prohlásil.
Necelých posledních pět let prožil v léčebně kvůli selhávání organismu. Poslední mužská hvězda prvorepublikových filmů navždy odešla 27. dubna 2007. Během kariéry Svatopluk Beneš zažil opojné úspěchy i těžké chvíle a ve vzpomínkové knize napsal: „Být hercem, to také znamená stanout zlomen vlastní bolestí tváří v tvář publiku, a přesto nedat najevo svůj stav. Hrát a přitom mít na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.“
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Český film, Svatopluk Beneš: Být hercem, Tomáš Koloc: Svatopluk Beneš – Některé hodnoty by neměly zaniknout. Tomáši, pište o tom domě!, Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové)
Vložil: Adina Janovská