Romantický studentík i důstojný státník aneb Kam se poděl Horowitzův poslední frak. Tajnosti slavných
28.09.2022
Foto: Se svolením Národní filmový archiv - Elektafilm
Popisek: Zbožňovaný milovník Svatopluk Beneš jako student práv Ríša Gregor v romanci Pohádka máje
VIDEO O nadaného hezounka se u filmu přetahovali, vášnivým milovníkem byl ale víc před kamerou než v životě a nikdy se neprohřešil pověsti elegantního gentlemana. Na svět sice přišel u kolejí, dokázal se ale proměnit v posledního šlechtice naší doby.
Noblesní elegán si získával ženská srdce gentlemanstvím a plachým výrazem, který prý byl naprosto neodolatelný. Nejspíš si ho vybavíte jako plachého, romantického studentíka Ríšu, který sváděl křehkou Natašu Gollovou coby plachou Helenku v psychologické romanci Pohádka máje. O šestnáct let později zase odvedl nezapomenutelný výkon jako poručík Lukáš v legendární komedii Karla Steklého Dobrý voják Švejk. Zpočátku se o nadaného mladíka režiséři přetahovali a obsazovali ho do rolí svůdců, později ho doba donutila přehrát se do seriózních charakterů. „Svatopluk Beneš byl jedním z posledních šlechticů této republiky,“ prohlásila o něm Jiřina Bohdalová.
Pohádka máje:
V obleku už od patnácti
Narodil se 24. února 1918 v Roudnici nad Labem jako třetí ze čtyř dětí traťmistra Petra Beneše a jeho ženy Růženy. Na svět tedy přišel koncem první světové války, a sotva se naučil číst a psát, vypukla světová krize, takže není divu, že si rodiče přáli, aby měl zaměstnání takzvaně pod penzí a stal se učitelem. Musel dokonce kvůli tomu chodit do hodin houslí, protože bez toho by se jako kantor neobešel. Začal sice studovat na gymnáziu, už v šestnácti letech ale stanul poprvé na jevišti jako ochotník, když spoluzakládal divadelní společnost Mladá Scéna, inspirovanou humorem Voskovce a Wericha. Od útlého mládí byl vyhlášený elegán a gentleman, na čemž měla velkou zásluhu jeho rodina. „Rodiče o nás hodně dbali. U nás doma se nemluvilo sprostě. Do společnosti mě zvali už v patnácti. Společenské způsoby jsem se snažil okoukat a kopírovat. Nejdřív jsem se za to trochu styděl, ale pak už jsem to měl rád,“ zavzpomínal ve svých pamětech, nazvaných Být hercem.
Ohnivé léto:
Útěk z gymnázia
K rozhodnutí stát se hercem ho definitivně přivedl vznik zvukového filmu a slavná sportovní komedie Muži v offsidu, kterou natočil v roce 1931 režisér Svatopluk Innemann podle stejnojmenné literární předlohy Karla Poláčka. Tak mu učarovala, že se v patnácti letech rozhodl po absolvování kvarty definitivně rezignovat na klasické vzdělání a začít studovat herectví. „Cestu na konzervatoř mi usnadnilo seznámení s nejbohatší židovskou rodinou v Roudnici, kterým patřila firma Bächer. Manželka majitele hrála ochotnicky divadlo… A její syn patřil do naší party,“ přiznal. Už během studia získával první zkušenosti během záskoků a ztvárňování epizodních postav, nejprve na jevišti Vinohradského divadla, pak i v Národním či Stavovském divadle. Přihlásil se také do Filmové unie, aby si mohl přivydělávat statováním u filmu. Tak se dostal v roce 1934 k svému prvnímu filmovému štěku v romantickém dramatu Hudba srdcí, v němž si zahrál jednoho z bezejmenných studentů.
Noční motýl:
Vytoužené odpuštění
Vzápětí dostal první vedlejší roli, postavu oktavána Emana Kosárka, přezdívaného Pacinka, v romantické sentimentální komedii režiséra Vladimíra Slavínského Studentská máma. Tatínek ale jeho komediantství velmi těžce nesl a odpustil mu, až když mu díky tomuto filmu začali lidé gratulovat, že je jeho Sváťa dobrý herec. „Tehdy jsem hrál sám sebe – mladého věčně zamilovaného kluka,“ říkával. Opravdovým milovníkem se stal teprve v roce 1939 díky poetické romanci režisérů Františka Čápa a Václava Kršky Ohnivé léto, v němž si zahrál studenta Šimona a jeho partnerkou byla nádherná a všemi zbožňovaná Lída Baarová. „Byl jsem z toho vyděšenej. Mně bylo jednadvacet a ona už byla slavná herečka, navíc krásná, učiněný div přírody. Měl jsem k ní přistoupit a políbit ji do dekoltáže. Tak jsem se rozčílil, že jsem jí přistál zubama na krku a ona se dala do smíchu. Pak mi řekla: Neblázni, tykej mně hned a ničeho se neboj, vždyť jsme jen herci. Prostě mě bafni!“
Z českých mlýnů:
Hitlerův Moulin Rouge
Právě tak charakterizoval s oblibou své mládí a působení v úspěšných prvorepublikových filmech. Postavou, která byla jeho tehdejšímu naturelu nejbližší, byl prý Ríša z Pohádky máje, kterou natočil o rok režisér Otakar Vávra podle literární předlohy Viléma Mrštíka. Jeho kariéra sice odstartovala v zlatých třicátých letech, naprosto nečekaného rozmachu se ale česká kinematografie paradoxně dočkala i během druhé světové války. „On totiž tehdy Hitler přišel na rafinovaný tah, že z nás kromě zbrojnice říše udělá takový kulturní Moulin Rouge Evropy. Že k nám, do zázemí, si budou říšští občané jezdit pro odreagování. Kromě heydrichiády jsme hráli devět až deset představení za týden, ročně se financovalo pětadvacet filmů. Ale zato nám samozřejmě vzali svobodu tvorby,“ připomněl nejtemnější období dvacátého století v rozhovoru s Tomášem Kolocem pro server kulturni-noviny.cz. „K perfekcionismu dovedený rozum, ale srdce nikde žádné. Tak vidím Němce dodnes. Proto mám radši Francouze. Němci mají skvělé malířství, divadlo i ženy, které jsou možná v průměru hezčí než Francouzky, ale všechno je to bez srdce.“
Hostinec „U Kamenného stolu“:
Horowitzův poslední frak
Od chvíle, kdy začal ztvárňovat velké milovníky z lepší společnosti, zpravidla vystačil s frakem, takže to v jeho případě měla produkce s kostýmy snadné. Ten svůj, který byl opravdu výjimečný, později nabídl Ondřeji Suchému, když začal koncem devadesátých let budovat v Šemanovicích u Kokořína muzeum malých divadel, nazvané Nostalgická myš. A připsal k němu následující komentář: „Vážení, díváte se na frak, který mne provázel celý život a který řízením osudu se stal pro mne téměř oblekem pracovním. Frak mi dalo ušít Městské divadlo za to, že jsem se uvolil hrát o prázdninách se Zitou Kabátovou v Komorním divadle komedii Modrý démant. Bylo to ve dvaačtyřicátém roce u slavné pražské firmy Horowitz. Byl to poslední frak pana Horowitze před odchodem do lágru, z něhož se již nevrátil. Stával jsem se v něm lordem, baronem, diplomatem i pouhým elegánem či nakonec i číšníkem. Provětral jsem ho na mnoha plesech a garden-party. Poznal jsem v něm i svou budoucí ženu. Naposledy jsem ho oblékal v Semaforu ve hře Doktor Johann Faust. Teď je na odpočinku v tomto důstojném ‘domově důchodců‘. Myslím, že už tam patřím i já, ale mně se do muzea ještě nechce…"
(Pokračování v pátek 30. září)
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Český film, Svatopluk Beneš: Být hercem, Tomáš Koloc: Svatopluk Beneš – Některé hodnoty by neměly zaniknout. Tomáši, pište o tom domě!, Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové)
Vložil: Adina Janovská