Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Už jste dneska nařezali svému harantovi? Komentář Štěpána Chába

komentář 27.09.2022
Už jste dneska nařezali svému harantovi? Komentář Štěpána Chába

Foto: Hans Štembera

Popisek: Ilustrační dítě

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková pro Novinky i deník Právo nastínila možný vývoj ochrany děti v naší legislativě. Základem jejího sdělení bylo, že by se v České republice měly zakázat fyzické tresty na dětech. Jako důkaz naší zaostalosti uvedla, že k podobné úpravě legislativy už přistoupila i Zambie a Somálsko. Jsme za Zambií a Somálskem. A tak jedna výchovná za ucho má i u nás na kahánku. Přece se nenecháme předběhnout Somálskem.

Jako ilustrační příklad fyzických trestů dala jakéhosi vzdělaného pána, který svou ratolest švihal páskem přes obličej s cílem donutit ji k lepším výsledkům ve škole. A já se tak ptám – skutečně je normou pro výchovné fyzické tresty sadistický otec, který mlátí dítě páskem přes obličej? Je tohle norma onoho zla jménem fyzické tresty? Mlácení páskem přes obličej? To je normální? Srovnatelné s tím, když harant něco provede a dostane jednu zaslouženou přes p*del? Tedy takovou, která nemrzačí tělo ani psychiku dítěte? Ale která ho vede po cestě a vytyčuje mu hranice správného chování?

Znám ze svého dětství jeden příklad podobného sadisty. Mlátil svého syna páskem přes holá záda, mlátil ho i laminátovou tyčí. A to pro naprosté maličkosti. Jeden extrém vedle tisíce dalších, kdy děti v jiných rodinách dostávaly výchovnou na zadek ne jako vyjádření vzteku, ale strachu z jejich možné budoucnosti. Ukradl jsi něco? Tak přijde adekvátní trest výchovného výprasku. Po něm nezůstávají modřiny a krvavé podlitiny, ale vědomí toho, že hranice se nepřekračuje. Protože následuje odsudek společnosti. Choval ses jako buran, urážel a ponižoval? Tu máš přes zadek, když na domluvy neslyšíš. Nic, co by mrzačilo duši, naopak, duši to zpevňuje. Vidí mantinely, které se nepřekračují. A jedná podle toho.

V drtivé většině času se děti chovají přirozeně dětsky. Hrají si, řvou, perou se, hádají, běhají, nechtějí do vany a pak zase z vany. Pokoušejí rodiče v jejich trpělivosti. Je na rodičích, aby dětem stanovili hranice, za které se nesmí. Hranice se nestaví násilím, fackami, pohlavky, ale rozumným příkladem, vysvětlením, ukazováním, hrou, vyprávěním, láskou. A v naprosté většině dítě přebere od rodičů jejich vzor, aniž by na něj rodiče museli uplatnit pověstných pár šup přes p*del. A jsem si jistý, že ti z rodičů, kteří odmítají zákaz fyzických trestů, právě takovou výchovu aplikují. Mají své děti rádi.

Přesto jsou proti naprostému zákazu tělesných trestů. Proč? Protože ta možnost tu musí být. Stejně jako ji má stát nad dospělými občany. Pro dítě je rodič nejvyšší autoritou. Stejně jako pro dospělého je nejvyšší autoritou stát. Při běžném provozu se drtivá většina obyvatel státu chová v rámci zákona a společenských úmluv. Stát tedy nemusí přikračovat k represivní politice. Ale někdy se člověk ocitne na hraně zákona, a je potřeba, aby stát měl možnost použít na takového zlotřilce donucovací prostředky. Pokuta, veřejně prospěšné práce, podmínka, kriminál. Bez těchto prostředků by byl stát bezruký, beznohý a obyvatelé by si mohli dělat, co se jim zlíbí.

I dítě je schopné spáchat něco, u čeho musí rodič ukázat, že hranice se přestupovat nesmí. Rodič tak vychovává dítě k tomu, aby se dítě v dospělosti umělo podřídit autoritě státu (v tom dobrém slova smyslu – nekrade se, nevraždí se). Musí vědět, že hranice tu nejsou od toho, aby jej omezovaly, ale aby jej chránily. To ovšem znamená, že fyzické tresty musí být jen krajní možností, ke které se přistupuje skutečně výjimečně. Protože jedině u výjimečného (z hlediska času, nikoli intenzity) potrestání rodič ukazuje, že dítě překročilo hranici, za kterou nesmí chodit za žádných okolností.

Pro příklad – pokud dítě ukradne ve škole spolužákovi mobilní telefon, je namístě přistoupit k fyzickému potrestání, protože dítěti se zařízne velmi intenzivně do paměti a krádež si spojí s výjimečným trestem. Pokud se přistoupí pouze k výchovnému motivačnímu rozhovoru, může dojít k tomu, že u dítěte převáží pocit výhod krádeže nad případným potrestáním rozhovorem a krátkou nelibostí. Protože v rané dospělosti se s dítětem už nikdo motivačně vybavovat nebude, ale prostě jej společnost potrestá, podmínkou, kriminálem, nebo zcela bezcitným stigmatizováním, kterého se pak mladý člověk těžko zbavuje.

Pokud pak dochází k výpraskům často, dítěti zevšední a přestanou mít výchovný účinek. Vyvolávají jen strach. A tady už dá mluvit o fyzickém týrání, které by mělo být pro společnost nepřípustné. Ale nelze se mu vyhnout zákazem fyzických trestů. Sadista se prostě zařídí a svůj vztek si vybije jinak. A často i daleko hůř. A nelze celou společnost svázat zbytečnou legislativou, když ta má reagovat na sadistické choutky několika málo vyšinutých jedinců.

Politika zákazu fyzických trestů jako kdyby počítala s tím, že dospělý svět, do kterého dítě má dorůst, je ráj na zemi. Není, není to ráj. V dospělosti se setká s potrestáním při první příležitosti. Nikdo mu nebude domlouvat a hrát si s ním na hodného policajta. A právě výchovná rána přes p*del je prostředek k tomu, jak vštípit dítěti, že jsou hranice, které se nikdy nepřekračují. To píšu s vědomím toho, že jsem svým menším dětem ještě na p*del nedal, a svým starším dětem dvakrát za jejich život.

Jisté obavy pak může vyvolávat i nynější aktivistická doba, která se veškeré segmenty života snaží vecpat do nějaké agendy příslušné neziskovky, které uměle vytvořeným „obětem“ rády dodají právní poradenství nebo zastupování v soudní při, kterou svou změnou legislativy samy vyvolaly. A něco je živit bude muset. A tak si „oběti“ budou vytvářet dalšími a dalšími zásahy jak do legislativy, tak i do života společnosti. Ale, jak říká naše šéfredaktorka, zelený je strom života, šedivá je teorie. Nechte lidi žít, milí ideologové.

 

Vložil: Štěpán Cháb