Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Když vkročil na jeviště, jako by už na něm nezbylo místo pro nikoho jiného. Tajnosti slavných

26.09.2022
Když vkročil na jeviště, jako by už na něm nezbylo místo pro nikoho jiného. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Národní divadlo (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Václav Vydra starší na civilním snímku z archivu Národního divadla

FOTO Nejstarší ze slavného rodu a mistr velkých dramat byl sice jedním z prvních českých filmových herců, přesto ho kamera moc ráda neměla. Až moc totiž strhával pozornost sám na sebe.

Do historie našeho divadla a filmu vstoupili postupně hned tři muži stejného jména a příjmení, otec syn a vnuk, přesto si je nelze splést. Doménou geniálního samouka, nejstaršího Václava Vydry, se stala velká dramata. Už napohled z něj sálala síla a pevná vůle, v publiku probouzel dojem nadřazenosti, vznešenosti a velikosti, jeho hrdinové budili respekt, úctu a leckdy až strach. Své hrdiny ztvárňoval především hrou těla, slovo mělo až druhotný význam. Stal se respektovanou autoritou povojanovské herecké generace, klíčovým interpretem největších dramatických inscenací a jednou z nejvýznamnějších osobností českého divadla dvacátého století.

 

Václav Vydra st. Romeo a Julie

V roce 1924 jako Tybalt v nejslavnějším milostném příběhu Williama Shakespeara Romeo a Julie

Otci navzdory

Narodil se 19. dubna 1876 ve Svaté Dobrotivé u Hořovic, odkud pocházela jeho matka Kateřina, a pokřtěn byl o čtyři dny později v Plzni. Jeho otec byl vojenský kapelník, takže malý Václav prožil dětství v Linci, a poté ve vídeňských kasárnách. Přestože chodil do německých škol, byl doma vychováván v českém duchu, díky spolužákům se ale naučil i maďarsky. Po návratu rodiny do Plzně začal studovat na tamní reálce, školu ale nedokončil. Už od raného dětství byl totiž zamilován do divadla, takže v sedmnácti letech utekl a proti otcově vůli se přidal ke kočovné divadelní společnosti Elišky Zöllnerové. Vybrat si rozhodně uměl, byla to totiž nejstarší společnost, která jako první získala českou divadelní koncesi.

Neposlechl ani ředitele

Společnost vedla legendární babička Eliška, herečka, tanečnice, režisérka a podnikatelka maďarského původu, která nejprve porodila Filipu Zöllnerovi nemanželské syny Filipa a Františka. Vzali se teprve v roce 1961, jejich manželství ale nemělo dlouhého trvání a nejmladší Karel se narodil v roce 1963 už jako pohrobek, tedy po otcově smrti. Rázná a temperamentní Eliška se ale rozhodla se životem poprat a v čele společnosti stála až do své smrti v roce 1911. V době, kdy do ní přišel mladý Vydra, už ji ale řídila jen administrativně. Herecký ansámbl měl na starosti její syn Filip Zöllner, který po jediném měsíci Václava propustil s tím, že se má vrátit domů a nejprve dokončit školu. Jenže právě do toho se mu ani trochu nechtělo, takže raději odstartoval šestileté putování po českém venkově s divadelními společnostmi.

 

Václav Vydra st. R.U.R.

V roce 1939 jako stavitel Alquist v Čapkově dramatu R.U.R.

Ženichem slavného rodu

Souborů kočovných společností prošel celou řadu, od Mušky, V. Žákovského a A. Frýdy přes R. Příbramského a L. Chemelského až po V. Spurného, A. Chlumského a J. Drobného. U Arnošta Frýdy se s urputností sobě vlastní pokusil uspět dokonce třikrát, aby se v roce 1899 vrátil zpět k Zöllnerovým. Pak už v jejich souboru působil až do roku 1907, v té době ale hrál převážně v operetách a veselohrách. Vzal si o pět let mladší Zöllnerovu dceru Elišku a měli spolu tři děti. V roce 1902 se narodil nejstarší Václav, o dva roky později Eliška a v roce 1910 nejmladší Jiřina, která se později stala uznávanou historičkou umění a vědeckou pracovnicí Uměleckoprůmyslového muzea v Praze se specializací na historický textil, především gobelíny a krajku. Krátce po Eliščině smrti v roce 1940 se znovu oženil a jeho druhou manželkou se stala o jednadvacet let mladší Helena Houdková.

Největší tragéd

V roce 1907 konečně získal první angažmá v kamenném divadle a k jeho uměleckému projevu významně přispěl v Městském divadle v Plzni jeho tehdejší ředitel, herec a významný pedagog Vendelín Budil. V roce 1913 Václav přešel do pražského Vinohradského divadla, kde ke konci svého působení krátce nahradil v čele činohry Karla Hugo Hillara, který odešel do Národního divadla. V roce 1922 ho na naši nejprestižnější divadelní scénu následoval, oficiálně odešel do důchodu v roce 1940, až do osvobození v něm ale dále působil jako host i jako režisér. Za Pražského povstání byl pověřen správou Činohry Národního divadla, krátce nato byl jmenován ředitelem a v roce 1949 byl pověřen funkcí čestného intendanta státních divadel. Během divadelní kariéry se od počátečního romantismu a expresionismu postupně propracoval k psychologicky realistickému stylu, jako přesný tragéd hrál největší dramatické postavy a stal se jednou z nejvýraznějších povojanovských osobností českého divadla dvacátého století.

 

Václav Vydra st. Lucerna

Vodník Ivan v inscenaci Jiráskovy Lucerny z roku 1945

Film jako vedlejšák

Spolupráce s filmem pro něj vždy zůstávala na vedlejší koleji, přestože stanul před kamerou poprvé už v roce 1914, společně s kolegy z vinohradského divadla jako jeden z opilců v situačním žertu podle divadelní hry Františka Langra Noční děs. Celkem si zahrál v deseti němých filmech, většinou v režii Václava Binovce, většina z nich se ale nedochovala. Mimo jiné ztvárnil v roce 1929 postavu německého krále Jindřicha I. v historickém dramatu Svatý Václav. Po nástupu zvuku hrál převážně negativní postavy z vyšší společnosti, různé despotické manžele, finančníky či podnikatele s ne právě čistým štítem, od statkáře Michovského v melodramatu z roku 1930 Když struny lkají či despotického manžela Richarda Garsona v dramatu Tajemství lékařovo, v němž byla jeho partnerkou Andula Sedláčková, přes inženýra Rezka v sociálním dramatu Vladislava Vančury Na sluneční straně až po barona Kroga v adaptaci Čapkovy Bílé nemoci či mincmistra Viléma z Vřesovic v historické komedii Otakara Vávry Cech panen kutnohorských.

Nový film o něj nestál

Jeho teatrálnost, kterou měl v krvi z jeviště, se nejvýrazněji projevila ve filmové adaptaci Jiráskovy Vojnarky z roku 1936 či v postavě sedláka a starosty Dubského v Našich furiantech Ladislava Stroupežnického, které v roce 1937 společně zfilmovali Václav Kubásek s Vladislavem Vančurou. Ve Vydrově filmografii ale najdeme i menší role, třeba šéfa kontrašpionáže v Sedmé velmoci, direktora panství v komedii Václava Slavíčka Pantáta Bezoušek či profesora Gallase v romantickém dramatu z roku 1941 Modrý závoj. Znárodněný film už mu žádnou další roli nenabídl s výjimkou loutkového snímku Jiřího Trnky Staré pověsti české z roku 1952, v němž namluvil s hrdinským patosem praotce Čecha. Naposledy stanul před kamerou v dokumentu Národní umělec Václav Vydra, který natočil k jeho 75. narozeninám Ladislav Rychman.

 

Václav Vydra st. Slovanské nebe

Bůh Perun v komedii Josefa Tomana z roku 1948 Slovanské nebe

Zapřisáhlý levičák

Už od třicátých let tíhnul Václav Vydra k levici, v roce 1934 navštívil Sovětský svaz, podporoval německé a rakouské uprchlíky a v letech 1936-1939 působil jako předseda Klubu českých a německých divadelních pracovníků. Od roku 1945 byl přesvědčeným členem KSČ a nechvalně se zapsal do historie českého herectví jako ten, který vykázal z Divadla na Vinohradech Zorku Janů s tím, že pro sestru Lídy Baarové není na českém jevišti místo. Už v roce 1926 mu byla udělena Státní cena Za dramatické umění, jako jeden z prvních se stal v roce 1946 Národním umělcem a o tři roky později převzal titul Čestný člen Národního divadla. Své vzpomínky sepsal v roce 1940 v knize Prosím o slovo a v pamětech, nazvaných Moje pouť životem a uměním, které byly poprvé vydány v roce 1948. Václav Vydra starší zemřel jen pár dnů před svými sedmdesátými sedmými narozeninami, 7. dubna 1953 v Praze.

(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, České divadlo, Manfréd Hausmann: Národní umělec Václav Vydra – Má pouť životem a uměním, Václav Vydra: Prosím o slovo)

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská