Herec-čaroděj odešel před pěti lety. Emigraci mu předpověděli autoři jeho filmů, smrt patron Jan Nepomucký. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Národní divadlo

Popisek: Jan Tříska

Voskovec a Werich. Hugo Haas. Vladimír Pucholt. Jan Tříska. Pavel Landovský. Martin Štěpánek. Pavel Kříž. Osm jmen. Přes veškeré dějinné utrpení této země se našlo jen osm velkých českých herců, kteří našli sílu, aby se odřízli od rodné scény životadárného jazyka a z trpící země odešli. Chci vyprávět o tom z nich, který zemřel 25. září 2017 – přesně před pěti lety.

Divadlo není stroj, ale ústrojí

Na samém začátku, kdy jim všem bylo přes dvacet, a on se ještě živil tancem, se jeho život setkal s životem mladého dramatika, který stejně jako on už na začátku zazářil jako hvězda, Josefa Topola – a té, které Topol psal první milovnice, Marie Tomášové. Tříska s Tomášovou hráli u Krejči Romea a Julii, Topol psal u Buriana Luckou válku ze Starých pověstí českých. Když se dramatik, herec a herečka v Národním divadle setkali, stvořil z nich režisér Otomar Krejča nové divadlo, Divadlo za branou, v jehož manifestu se psalo: „Zprotivil se nám chod lhostejného divadelního stroje a připadá nám, že bychom se proviňovali na divadle i na sobě, kdybychom mu sloužili dál. Divadlo není stroj, ale ústrojí, organismus…“ Divadelní milenci Tříska a Tomášová jako novodobí Romeo a Julie, kteří oč víc mají vnějšího sebevědomí, o to víc mají niterného strachu z odcizeného světa, postavili základy Topolových her Konec masopustu, Kočka na kolejích a Hodina lásky, jejichž inscenace se na zahraničních festivalech zařazovaly po bok světoznámých her Rumuna Ionesca, Ira Becketta a Američana Williamse, demaskující „humanitu“ nového světa.

Jan Tříska byl hvězda. Divadlo za branou bylo postaveno na anglickém systému understudies (těch, kdo studují roli hvězdy paralelně s ní, ale nehrají ji – vyjma v případě indispozice hvězdy). Třískovým understudy byl velký Miroslav Moravec…

Psali jsme

Václav Havel: K divadlu ho dostalo přátelství jeho strýčka s Werichem, prosadil, aby Nobelovu cenu namísto nepřítele Kundery dostal Seifert. Svět Tomáše Koloce

Jan Tříska byl věrný. Cítil, že tříska je jen malá součást lípy i topolu. V srpnu 1968 se svým přítelem z dětství Václavem Havlem z blízkého Hrádečku obsadil liberecký rozhlas a vysílal z něj, dokud nebyl rozhlas obsazen jinými. Dokud ozvěna čísla 1968 v české kultuře nebyla udušena, hrál s Tomášovou jejich divadlo v metamorfóze v de Mussetovu titulním Lorenzacciovi na jevišti pařížského Odéonu v roce 1970 – a hrál je pak i doma, už sám, bez zakladatelů divadla Krejči a Tomášové, kteří zůstali v dočasné emigraci. To když Josef Topol o dva roky později napsal a sám režíroval Dvě noci s dívkou, poslední hru doby dětí květin před svým zákazem. Ta byla ještě před premiérou zakázána a s ní i celé Divadlo za branou, ačkoli za něj u úřadů prosily i takové osobnosti jako Friedrich Dürrenmatt, Arthur Miller a Ingmar Bergman. Jan Tříska to ve své roli Ela v Hodině lásky na jevišti okomentoval předem:

Psali jsme

Klaus: „Je třeba skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury.“ Následky jsou katastrofální. Rok 1968 v souvislostech. Svět Tomáše Koloce

Hluboká hravost

Třískovi zbyla žena Karla Chadimová, hvězda prvního filmu Juraje Herze Znamení Raka a prvního interaktivního filmu na světě, Juráčkova a Činčerova Kinoautomatu. A víra, s níž se na sňatek s ní připravoval u „kněze umělců“, slavného děkana Týnského chrámu Jiřího Reinsberga, který ač etnicky Žid, a svěcením římskokatolík, dával svým farníkům přijímat pod obojí, a u toho je upozorňoval, že kostel, v němž káže, býval metropolitní husitský chrám.

Třískova hra se vyznačovala něčím, co je na evropském i americkém jevišti unikátní: civilním ztvárněním hluboce citových až romantických textů. Byl vlastně živým důkazem, že chvíle, které vykazujeme do starých foliantů, se dějí v našem každodenním životě. Kdyby to dnešní době neznělo tak starosvětsky, řekl bych, že byl posledním z Pierotů. Jeho herecký projev, vedoucí diváky chtě nechtě do hloubky, ale zároveň spojený s neobyčejnou hravostí, počínající už chůzí baletního sólisty, ho předurčil k rolím, sahajícím na oba tyto základní póly života. První a nezapomenutelnou z nich je pro mě role artisty Vincka Bonžúra z Fričovy filmové adaptace Bassovy povídky Lidé z maringotek, který neúspěšně putuje za svou láskou, o níž zjistí, že ji nikdy nenajde v ženě, ale jen v rodném cirkuse. Druhou je básník a dramatik Šebestián Hněvkovský, který v seriálu F. L. Věk slouží hlavnímu hrdinovi jako osudová, ale zároveň veselá sudička, která se vždy objeví v důležité přelomové chvíli jeho života.

 S Josefem Kronerem v Lidech z maringotek, foto se svolením ČT

Pokud Tříska v tomto svém základním dvojtónu přidal na vážnosti, dokázal být nejhlubším princem, jaký se kdy v Zeyerově ztvárnění archetypálního příběhu o malé mořské víle Radúz a Mahulena proměnil v prince, který na ni zapomene. Pokud přidal na dovádivé odlehčenosti, proměnil se v Jeana-Paula Belmonda, kterému dal svůj český hlas v trilogii jeho slavných komedií Muž z…, nebo v undergroudového doktora v džínové bundičce z filmu Na samotě u lesa a učitele z Obecné školy. Mimochodem: obě role, stejně jako tu úplně poslední, pro něj napsal Zdeněk Svěrák.

Odejití

Bylo to napsáno předem, ve filmech, ve kterých opakovaně hrál mladé muže, jež osud (do)nutí k emigraci. Hrál je ve filmech Dva z onoho světa, paradoxně i v seriálu Třicet případů majora Zemana (kde byl pod hrozbou zákazu mimodivadelní činnosti donucen hrát v dílu Strach, pojednávajícím o útěku bratrů Mašínů) i ve filmu Kde alibi nestačí. Jeho spoluhráč z posledně jmenovaného díla Vilém Pruner během filmování v roce 1961 Třískovi radil, ať se naučí nějaký světový jazyk, ale on odpověděl, že to na rozdíl od své postavy nebude potřebovat, protože chce zůstat doma...

Mezi Zdeňkem Svěrákem napsanými lékařem Václavem Houdkem a učitelem Igorem Hnízdem stojí dvanáct let Třískova exilu, jehož důvody jsou popsány v pasáži z Dopisů Dubence Bohumila Hrabala. V době tlaku mezi mezi Chartou, kterou pomáhal šířit, a Antichartou, kterou měl podepsat, hercův pud morální sebezáchovy převážil nad bezmeznou věrností české kultuře, kdy – slovy Bohumila Hrabala – „Honza Tříska… jeden z těch dvaceti (nejlepších českých herců)… zahodil své koště, určené k odklízení sněhu (aby odešel do subtropů)“. Zlatý čas Třískova filmového herectví se přetnul. Ten, který ho o celých čtyřicet let exilu předešel, Jiří Voskovec (jenž předtím v Americe režíroval Topolovy hry, ve kterých hrál doma Tříska hlavní role), ho seznámil se šéfem newyorského divadla Lincoln Center, rumunským režisérem Andreiem Șerbanem, a který s ním pak slovo od slova studoval jeho první anglické role v Lincoln Centru – mu také mezi řádky sdělil svou vlastní zkušenost: že emigrací v životě herce cosi končí.

Psali jsme

Voskovec byl připraven se v letadle podřezat, pokud by jej Američané donutili vrátit se do komunistického Československa. Svět Tomáše Koloce

Jan Tříska v Americe sice spolupracoval s Milošem Formanem, což se Voskovcovi nikdy nepovedlo, ale spolupracoval s ním jen proto, že na rozdíl od respektované legendy Jiřího Voskovce se Forman svému vrstevníku Třískovi nestyděl svěřit malé němé epizodní role, které jsou v Hollywoodu vyhrazeny pro herce se silným neanglickým přízvukem.

Jan Tříska už nebyl hvězda, ale podle svého zvyku byl věrný své nové vlasti, která mu po strašlivém nevděku jeho rodné země dala azyl. Přijal i pravidla jejího divadla a filmu, tak odlišná od evropského: tvrdost castingů, železnou disciplínu při znalosti textů, usilovné soustředění přípravy na další točení mezi dvěma filmovými scénami. V mnohém mu byly bližší: byl zvyklý být na sebe tvrdý. Vegetarián, nekuřák, denně zahajoval den dlouhým, několikakilometrovým během. Když vyprávěl o svém učiteli Karlu Högerovi, který ho kdysi objevil jako tanečníka a udělal z něj herce, vytvořil tím nechtě charakteristiku svého amerického mentora Jiřího Voskovce – i sebe sama: „Přišel vždycky dokonale připravený a nedělal s tím povoláním žádné cavyky. Neměl sentimentální přístup k tomu povolání. Neměl žádný mysteriózní přístup k tomu povolání. Byl dokonalý profesionál, a tudíž kolem toho nemusel čarovat.“ Tříska nebyl čaroděj, co do přístupu ke svému povolání – byl jím ale svým zjevem, svým hereckým typem.

Psali jsme

Miloš Forman v Americe: Vrcholná scéna Vlasů, opsaná od Dietla, a Amadeus, natočený díky kardinálu Tomáškovi a budově archivu StB. Svět Tomáše Koloce

Rodná země versus Domov

Zpět domů se Jan Triska/Tříska v roce 1990 vracel stejně jako jeho Robert Forda/Fořt, kterého v roce 1962 hrál ve filmovém muzikálu Dva z onoho světa od Vratislava Blažka (autora, který se ze své emigrace už nevrátil, protože v ní po pěti krátkých letech zemřel…). Tedy s dokonalou češtinou a jazykolamy: „Třistatřiatřicet stříbrných stříkaček stříkalo…“ Stal se nezapomenutelným recitátorem Máje a v jeho filmovém ztvárnění od básníka kamery F. A. Brabce sehrál velkou roli kata. V partnerství se svou ženou Karlou (která v prvním společném filmu otce a syna Svěrákových ztvárnila svou poslední roli úřednice z benešovské pošty) si zahrál legendární hlavní mužskou roli Obecné školy a ještě jednu v duu s Pavlem Liškou ve Švankmajerově Šílení. Václav Havel si jej vyžádal do hlavní role světové divadelní premiéry své poslední hry Odcházení, kterou dramatik napsal v roce 2006 během svého pobytu v USA právě u Jana Třísky. Začal hrát na scéně Jana Hrušínského Divadlo Na Jezerce. Doma v té době ale už byl na druhé straně světa, v bungalovu, o němž Bohumil Hrabal ve svých Dopisech Dubence píše:

(Příběh, který se v české kultuře nestal poprvé. Básník a novinář Vratislav Kazimír Šembera, 1844 – 1891, vídeňský Čech a nejlepší přítel Jana Nerudy, jenž kvůli svým komentářům proti výjimečnému stavu v Praze strávil měsíce na pryčně rakousko-uherského arestu, které mu přivodilo chronický zánět ledvin, se po návratu na svobodu dozvěděl, že jeho věznění pro svou kariéru využívá kde kdo, v čele s majitelem Národních listů, předsedou strany mladočechů a nejvyšší hrobky na Olšanských hřbitovech Juliem Grégrem. Na to Šembera reagoval tak, že odešel zpět do Vídně, kde se až do konce svého krátkého života podepisoval Schembera…)

Duj, větře!

Vzpomínám na své jediné osobní setkání s Janem Třískou. Seděl jsem v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu na Shakespearově hře Král Lear, v níž Jan Tříska, který v ní kdysi hrál roli mladého Edmunda, stál nyní jako starý Lear nahý na rampě a křičel:

Zatímco herec dával vše roli, která je pro každého divadelního herce, žijícího v anglosaském světě, konečnou metou, nad níž už není nic, za pravou zdí purkrabství, vedoucí na hradby, se zvedl vítr, který začal kácet kulisy a na konci výstupu proťal srpnovou oblohu blesk a začal silný déšť. Ještě chvíli trvalo, než zkoprnělí diváci, které strhla sugestivita veršů, jejichž se stali součástí, otevřeli své deštníky. Jen herec v roli nahého Leara se dál propadal do hry a celé publikum bral s sebou...

Se stejnou jasností jako tuto scénu vidím scénu hercova konce. I ona je trochu learovská. Cvičené tělo mu sice slouží, ale paměť už službu vypovídá, těsně před tím si při udílení cen nemohl vzpomenout na jména tvůrců filmu, v němž sehrál svou poslední, brilantní roli starce. Před vznikem nového filmu má ve zvyku chodit po starých místech svého rodného města. Dotýká se soch českých patronů na mostě, z něhož byl kdysi shozen i jeho osobní patron svatý Jan Nepomucký – a jeho socha od té doby stojí na všech mostech světa, především v zemích, kde se mluvilo a mluví španělsky, včetně jeho dnes už domovské Kalifornie. Za zády má Kampu s domem svého blížence Jiřího Voskovce. Nechce se mu ze zábradlí toho mostu, i když ho z něj strážníci několikrát vyhání. Když chodil po provaze jako cirkusák Vincek Bonžúr, také ho z něj nikdy nikdo nevyhnal. Pohled z Karlova mostu na Prahu visí na zdi ve všech českých emigrantských domácnostech světa. Herec se dívá a nemůže se nabažit. Hloubka je jeho živel...

Jan Tříska ve filmu tandemu Svěrák a Svěrák Po strništi bos, píše se rok 2017. Foto se svolením Bioscop

Osobní epilog

Často jsem se přátelům (mezi které počítám i čtenáře Krajských listů) svěřoval, že jsem odkudsi dostal schopnost spojení nejen se svými blízkými, ale i s blízkými lidmi z české kultury. Když má někdo z nich odejít, většinou se mi napřed dostane náznaku skrze myšlenku nebo nějakou z jemných nápověd, které mi většinou dojdou, až když ona chvíle nastane. V pátek, den před tím, než se v Praze na Karlově mostě odehrála scéna, kterou jsem se výše pokoušel vyložit, se mi zdál sen, v němž mi můj zemřelý otec zazpíval celou písničku Über sieben Brücken must du gehen od německé skupiny Karat, kterou měl za života moc rád. Pro účel tohoto vyprávění jsem si ji přeložil do češtiny:

Zdroje: Josef Topol a Divadlo za branou, Kinobox.cz

Vložil: Tomáš Koloc