Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vaše děti budou mluvit třemi jazyky aneb nafouklé sliby chyby Bohuslava Svobody. Věř, kdo můžeš, volební klání o Prahu vrcholí. Monitor Jana Paula

22.09.2022
Vaše děti budou mluvit třemi jazyky aneb nafouklé sliby chyby Bohuslava Svobody. Věř, kdo můžeš, volební klání o Prahu vrcholí. Monitor Jana Paula

Foto: Se svolením Bohuslav Svoboda (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Bohuslav Svoboda (SPOLU) se zhlédl v PR psaní snícího Bureše a zplodil brožuru s názvem Mým Pražanům. Poněkud velkohubé. A obsah?

Zdá se mi, že volby jsou také kulturní událostí, v níž ale není úplně jisté, zda uspějí ti nejobratnější mluvkové a rétoři. Kdosi mi podstrčil malou modrou knížečku s fotografií usměvavého Bohuslava Svobody, nazvanou Mým Pražanům. Je to takový malý „milý“ Svobodův boj o opětovný post primátora, protože prý cítí, že ho Praha zase potřebuje. Poslanec za ODS Bohuslav Svoboda je lídrem koalice SPOLU, a své velkohubé propagandistické volební PR se snaží budovat na identitě rodilého Pražana, který je jedním z nás a v Praze prý zažil stejně jako my úplně všechno. Jde na Pražany přes city, strategie, s jakou se uchází o jejich přízeň, má povahu emocionální, protože on jako Pražák se už nemůže dívat na to, jak Praha bez něho strádá.

Obvyklá rétorika za nás bylo líp a zase bude, prosakuje celou lacinou paperbackovou knížečkou, jejíž listy po několikerém otočení vypadávají stejně, jako Bohumil Svoboda ze svého sebe-reklamního konceptu, který je spíše záznamem iluzorních představ naivního Bohuše z filmu Kurvahošigutntág, než seriózní úvahou realistického politika. Sliby, jak se stále ukazuje, jsou chyby, a Svoboda slibuje, slibuje a slibuje. Dal prý, jak píše, dohromady tým zkušených odborníků z Prahy a jde se s nimi ucházet o hlas Pražáků s jistotou, že to bude fungovat. Hezká idea, ale netřeba seznamovat čtenáře s tím, jak takové SPOLU vládnutí v praxi vypadá. Jak říkala moje babička, kecat umí každý, ukaž raději, co opravdu dovedeš. „Prostě politika nestojí na velkých slovech, která v opravdovém, každodenním životě neznamenají nic,“ píše Bohumil Svoboda, a přitom je jeho knížka velikými a velkohubými slovy nabita k prasknutí.

 

Kandidát na primátora SPOLU chce mít v Praze jen půvabné ženy. Alespoň to píše...

Upřímně řečeno, jen s nechutí jsem překonával její ideologickou podbízivost a především manipulativnost. Posuďte sami: „Za poslední čtyři roky se celý život v Praze zpomalil. Zasekl. Nebyly tu ani žádné velké politické spory. Prostě se „jen“ vládlo. Vlastně, promiňte, tohle přece nebylo žádné „vládnutí“. Nebo snad máte pocit, že se děly nějaké velké věci? Že padla nějaká zásadní rozhodnutí? Posunulo se někam naše milované město? Vedení města prostě jen chodilo do práce. Tedy…snad. Stačí to nám, Pražákům? Určitě ne. Celý život chceme od Prahy víc. Zároveň celý život Praze něco dáváme. Alespoň já to tak mám. I proto jsem se rozhodl vás znovu požádat o důvěru.“ Všimněte si těch úsečných jednoduchých holých vět, které mají zřejmě vzbudit dojem upřímnosti a přímočarosti řečníka. Autor se stylizuje do „MY“, my Pražáci si přece tohle nenecháme líbit, a já Bohuslav Svoboda vás povedu.

Pražský vizionář 

Obávám se, že tento průhledný manévr ztotožnit se s většinou, a pak z ní vystoupit jako jediný vizionář Prahy Pražáci snadno prohlédnou. Svoboda vede s voliči pomyslný rozhovor, klade si otázky, které si přeje, aby kladli oni, a odpovídá si na ně. Dokonce v knize uvádí, cituji: „Napsali jsme ji spolu“. Líbivými populistickými hesly se to v knize jen hemží. Například: „A proto říkám vám, mým Pražanům, celý život dělám věci pořádně a jsem připraven se vrátit do služby“. Na jiném místě zase opakuje mozartovské „Mí Pražané mi rozumějí“. Objevují se i výkřiky: „Praha musí být pro všechny! A na tom trvám!“ Jak ušlechtilé, zřejmě myslí i na bezdomovce. Bohuslav Svoboda Pražáky i velkoryse láká, cituji: „Jen si to představte, spolu dostavíme okruh. Nebo dva? Tři?“ A co třeba čtyři, nebo pět okruhů? Chce se mi zvolat. A nezapomíná ani na pejsky, neboť i „mazlíčci jsou Pražáci“. 

Bohuslav Svoboda Pražáky ujišťuje, že energie má prý na rozdávání, že celý život dělá věci pořádně, a zase ujišťuje a slibuje: „Vaše děti budou mít kde bydlet. Ušetříte tisíce korun ročně. Praha bude podnikatelské srdce Evropy a ráj pro mladé talenty a miliardové nápady“. Dokonce i „pražské děti budou mluvit třemi jazyky“. No řekněte sami, kdo by tohle a mnohé ostatní nechtěl? Jak snadné, Bohuslav Svoboda je připravený vrátit se do služby, vždyť z celé té knížečky volič nabude pocit, že uchazeč o post primátora je dokonalost sama. A skromnost, či snad dokonce pokora? Kdepak, vždyť jde o hodně. Podobné volební strategie už ale prošly porevoluční historickou zkušeností jako nefunkční, a pochybuji, že jim nyní lidé uvěří. Slibovat jim totiž hory doly je v dnešní nestálé a nevyzpytatelné době zmítané nejistotami naprosto iracionální. Naopak, zdá se mi, že neslibovat skvělé zítřky je mnohem férovější a přitažlivější než mazat voličům med kolem huby. Říká se, že sebechvála smrdí, a sebe-adorace, zdá se mi, přímo zapáchá. 

Stavět se bude aneb volná ruka developerům 

Už jsem si v jednu chvíli řekl, dobrá, schválně, jsem Pražák, dám mu svůj hlas, co kdyby to tentokrát vyšlo, kdyby mi ale v knize kategoricky neoznámil, cituji: „Stavět se bude! My stavět budeme, a bude se stavět jako za Karla IV. Praha v oblasti rozvoje nezažila svoji revoluci“.  Tak přátelé, v Praze bude stavební revoluce, a povede ji Svoboda. Spojovat se s Karlem IV. už je na mě moc, od dob tohoto panovníka se už přece Praha změnila k nepoznání, co s ní chce teď Svoboda udělat? No co jiného, než ji obětovat developerům, řečeno v nadsázce, což je zjevné v některých pasážích, v nichž je hájil, cituji: „Developer. Slovo, které je nutné konečně tak trochu očistit. Uvědomte si, že je to člověk nebo firma, kteří vytvářejí právě ty potřebné stavby“. No vida, to je objev. Už jsem zde psal, že snahou developerů je zastavět pokud možno co se dá, ale Svoboda v tom vidí revoluční proměnu Prahy, cituji: „Na řadě je podpora výstavby na brownfieldech, tedy na nevyužitém zastavitelném území. A pozor. Města mohou růst i do výšky“. Chce se mi zvolat, pohov!  

 

Jistě, lukrativní brownfieldy, o to tu jde. Nikdy jsem nebyl zastáncem velkého pečujícího otce státu, který se má o každého postarat, i o lenochy, a nikdy jsem nevěřil, že máme vše zaručeno jednou provždy. Příliš jsme si zvykli na jistoty, na slůvka o trvale udržitelném rozvoji, o prosperitě, neustálém růstu, a vidíme, jak to dopadlo. A Bohumil Svoboda nám zase nabízí totéž, stále dokola stejná písnička. Možná to myslí dobře, možná že mu PR odborníci řekli, buďte lidový, vytvořte dojem, že jste jedním z nás, oslovte čtenáře jednoduchostí a srozumitelností jazyka, nicméně výsledek v podobě stylizace do zachránce Prahy je zoufalý a konec knížky Mým Pražanům ještě zoufalejší, oč se snaží být autor v závěru dojemnější, cituji: „Chci město s lidmi, kteří se budou usmívat, a na očích jim uvidíme, jak jsou spokojeni. Chci, aby maminky i babičky měly v duši klid. Chci, aby ženy byly stále tak sličné a lidsky silné, sebevědomé. Možná že tuhle svoji vizi Prahy podávám s až antickým patosem. A možná trochu naivně, ale chtěl jsem a musel jsem, protože tomu ideálu věřím“. Co dodat k tomuto dojemnému tlachání? Ještě že si mohou Pražáci zvolit.

 

Vložil: Jan Paul