O mých nesetkáních se slavnými umělci. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: S kreslířem Vladimírem Jiránkem jsme byli přátelé, a v Praze navíc i sousedé „za rohem“. Seznámili jsme se v polovině šedesátých let, kdy jsem ho navštívil, abych s ním připravil medailonek do čtrnáctideníku Hlas revoluce, listu Svazu protifašistických bojovníků. Byla to doba, kdy každá příležitost publikovat kreslené vtipy (v tomto případě s protiválečnou tematikou) byla vítána. Hlas revoluce měl navíc skvělé a vstřícné vedení – šéfredaktorem byl básník Jaromír Hořec a jeho zástupcem spisovatel Miroslav Ivanov. Vladimír Jiránek se stal během let jedním z nejžádanějších autorů kresleného humoru u nás a jeho vtipy si lidé vystřihovali a zdobili si jimi svá pracoviště. Jedním z Jiránkových obdivovatelů jsem byl i já. Vtip v záhlaví dnešního Alba jsem si vypůjčil, aniž bych se mohl jeho autora zeptat, zda smím (Jiránek zemřel v roce 2012 ve věku 74 let). Kdybych se zeptal své ženy, který z pánů na obrázku má její větší sympatie, zda ten: za A vlevo, nebo ten za B vpravo, určitě by řekla: „Ten za B vpravo.“ Tak jsem se jí ani raději neptal.

V životě jsem se setkal se stovkami známých umělců. Vděčím za to svému působení v televizi, rozhlase i dalších (jak se dnes říká) médiích. Některá setkání byla jednorázová, z jiných vznikla mnohaletá přátelství. Jsem rád, že mnohé z toho, co jsem se dozvěděl, mohu dnes zúročovat zveřejňováním informací, které by jinak nespatřily světlo světa. Byla by to škoda. Dnes bych si rád zavzpomínal pro změnu na některá svá NESETKÁNÍ se slavnými lidmi. Vznikaly při nich situace úsměvné. V první vzpomínce se vrátím k jedné ze svých návštěv Jerevanu a nesetkání s Aramem Chačaturjanem.

Začátkem padesátých let minulého století byla u nás jazzová hudba v nemilosti. Velké orchestry zanikaly, repertoár měnily na tzv. hudbu estrádní a „náladovou“, jak se též říkalo. Mnozí muzikanti však i v nepřejícné době našli způsob, jak se nezpronevěřit svému stylu, a tak se v jazzových úpravách začaly objevovat skladby sovětských autorů. Proti tomu si nikdo nedovolil nic namítat. Hrál se Dunajevskij, Kabalevskij, Solověv-Sědoj a samozřejmě Chačaturjan, konkrétně jeho úžasný Šavlový tanec.

Přestože jsem byl malý kluk, byl jsem touto skladbou, nahranou orchestrem Karla Vlacha, kterou přinesl bratr domů na gramofonové desce, nadšený. Od té doby uběhlo čtvrt století a já se ocitám na konci let sedmdesátých v Arménii, v Jerevanu, na pozvání bohemisty Hovika Harutjunjana. Před sebou jsem měl dva týdny na to, abych poznal nejen krásy téhle země, ale i její přední umělce. Všude mi otevíraly dveře dvě skutečnosti, přiletěl jsem z Československa a byl jsem kamarádem ,jejich' národního umělce, mima a klauna Leonida Jengibarova, u nich Jengibarjana. Setkal jsem se s herci a spisovateli, s početnou společností výtvarníků a básníků. V neposlední řadě ovšem také s krásnou Elou, do které jsem se rok před svou první cestou do Jerevanu po krátkém setkání v Praze zamiloval, a chtěl se s ní dokonce oženit. (Já jsem se totiž chtěl ženit už od útlého mládí každou chvíli, naštěstí se to stalo jen třikrát.) Život dovede chystat stále nějaká překvapení. Ela byla smutná, ale rozumná, náš svazek manželský mi rozmluvila. Vím, že na ni byl v tomto směru učiněn nátlak rodiny a že arménské dívky jsou poslušné. Nu což, i vzpomínky na nešťastné lásky se stávají po létech sladkými!

Setkání u Hovika Harutjunjana, který bedlivě sleduje mě a Elu a přemýšlí nejspíš o tom, co se z našeho vztahu vyvine

Ale abych neodbíhal. „Chceš navštívit skladatele Chačaturjana?“ zeptal se mě jednoho dopoledne při procházce Jerevanem Hovik. „Bydlí nedaleko odtud a já se s ním znám.“ Byl jsem jako u vytržení! Setkat se osobně s autorem Šavlového tance? Nadšeně jsem souhlasil! Povím mu, jak mě jeho skladba v podání Vlachova orchestru už jako dítě fascinovala!

Ocitli jsme se v jakési vilové čtvrti a najednou jsme stáli u vrat před Chačaturjanovým domem. Hovik zazvonil a obrátil se na mě: „Jo, prosím tě, ne aby ses před ním zmiňoval o Šavlovém tanci! Na to on je už alergický a hned by nás vyhodil!“ V tu chvíli mě polil studený pot a v duchu jsem zatoužil, aby Aram Chačaturjan nebyl doma. To byla totiž jediná otázka, kterou jsem mu chtěl dát. Hovik chtěl ještě jednou stisknout zvonek, ale v tom už jsem mu zabránil. Nechápal, ale bylo po mém. Chvíli jsme stáli u zavřených vrat. Nikdo nepřišel otevřít. „Škoda,“ povzdychl si kamarád zklamaně, „zdá se, že není doma.“ Ujistil jsem ho, že to vůbec nevadí a že už jen ta skutečnost, že jsem mohl postát u Chačaturjanova domu, byla pro mě velkým zážitkem. A věřte mi, mluvil jsem v tu chvíli pravdu.

Především v šedesátých letech uváděla česká divadla hry Slawomira Mrožka, knižně u nás vycházely jeho povídky. Nová jeho díla začala v českých překladech vycházet ponejvíc až v letech devadesátých.

Také se světově proslulým polským dramatikem, spisovatelem a kreslířem Slawomirem Mrožkem jsem se nesetkal. Bylo mně devatenáct, když jsem četl poprvé jeho sbírku povídek Slon, která u nás v té době vyšla. S drzostí svého nízkého věku jsem jejímu autorovi napsal, že se s ním chci v Krakově sejít a udělat s ním rozhovor. Odpověděl mi tímto dopisem:

„Vážený pane, děkuji za dopis. Lituji, že jste mě během svého pobytu v Krakově nezastihl. Je však pro mě těžké určit, kde a jak bychom se mohli potkat, protože žiji v podstatě ve Varšavě, ale často jsem v Krakově a také často jezdím do zahraničí, kde pobývám delší dobu. Předem podotýkám, že rozhovory zásadně nedávám, takže naše setkání by mohlo být čistě společenské. Pokud vás to neodradí, zanechte mi, prosím, v případě potřeby zprávu v redakci Przekrój. S přátelským pozdravem Slawomir Mrožek.“

Ale i tento dopis od tvůrce absurdních divadelních her je pro mě vzácný. Připomíná mi totiž jednu epizodku z mého života: Pan Mrožek se mi omluvá za to, že jsem ho v Krakově nezastihl, aniž by věděl, že já do Krakova tenkrát napoprvé nedorazil. Bylo to totiž v době, kdy se Češi do Polska individuálně nedostali jinak, než na úředně potvrzené pozvání od nějakého polského občana. A mně to pozvání (nevím už který hodný Polák si dal práci s tím mi ho u nich na úřadě vyřídit) přišlo s ročním zpožděním. Pan Mrožek mi sice zdvořile sdělil, že mi žádné interview neposkytne, ale s naším „příštím“ setkáním souhlasil. Ó, jak jsem byl pyšný na tenhle jeho příslib! Už tenkrát totiž bylo o něm známo, že je člověkem plachým, velmi uzavřeným a s okolním světem příliš nekomunikuje. Trvalo ještě nějaký další měsíc, než jsem si našetřil na cestu, vyřídil výjezdní doložku a koupil jízdenku na vlak, a vyrazil do Polska. Z Varšavy jsem celý rozechvělý volal do Krakova: Už jsem zde a volám pana Mrožka, ví o mně a slíbil mi schůzku! Odpověď, která mě v redakci časopisu Przekrój čekala, byla zdrcující: Pan Mrožek už u nás nepracuje a už ani nepobývá v Polsku. Nu a tak se moje „setkání čistě společenské“ s tímto velikánem polské literatury, které jsem měl jednou užuž na dosah, nikdy neuskutečnilo.

Mnohem později jsem se dozvěděl, že se tou dobou natrvalo usadil ve Francii. Moje žena sarkasticky dodala: „Třeba emigroval, aby se s tebou nemusel setkat.“ Ach, ten humor některých manželek!

S odstupem mnoha let si s hrůzou představuji, jak by asi naše setkání s panem Mrožkem vypadalo: On by nemluvil, zatímco já, začínající novinář, bych se snažil využít své ,znalosti' polského jazyka, které jsem nabyl v jednoročním kurzu Polského kulturního střediska v Praze. To by bylo, panečku, absurdní divadlo! (Nicméně text v tomto vtipu, nakresleném Slawomirem Mrožkem, přeložit ještě dovedu: „Tati, proč se pan Mrožek vrací do Polska?“ – „Nejspíš něco zapomněl.“)

Nesetkání do třetice všeho dobrého: Mou obětí se měl stát Peter Ustinov.

Tak jako ve vzpomínce z Jerevanu figuroval místo Arama Chačaturjana kamarád Hovik, v této vzpomínce sehrál hlavní roli jiný můj kamarád, spisovatel František Nepil. Jeho laskavý, osobitý humor, v němž František na různých cestách vždy nepřiměřeně vyzdvihoval ,klady' svého souputníka, jsem znal dobře z mnoha cest, které jsem s ním zažil nejen doma (jezdívali jsme na besedy se čtenáři), ale i v zahraničí. Tak například v říjnu roku 1991 nám Obec spisovatelů umožnila navštívit Mezinárodní knižní veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem. Byl vypraven celý spisovatelský autobus, já seděl vedle pana Miroslava Ivanova, a proto jsme si toho cestou do Frankfurtu s Františkem zrovna moc neřekli. Zato na místě samém a při zpáteční cestě domů toho bylo ažaž!

Z momentů, které by vás mohly pobavit a na které nikdy nezapomenu, se mi vybavuje jeden opravdu nepilovsky roztomilý. U stánku kteréhosi německého nakladatelství visela černá tabulka, na níž byla křídou napsána jména významných hostů, kteří byli právě zde toho dne očekáváni a s nimiž pracovníci nakladatelství přichystali pro návštěvníky autogramiádu. Na tabulce mě fascinovalo jediné jméno - Peter Ustinov! Slavný britský herec, humorista, novinář, scenárista, moderátor, dvojnásobný držitel Oscara, zkrátka muž mnoha profesí, obdivovaný Miroslavem Horníčkem a Janem Werichem, pro mě pak hvězda první velikosti, s níž kdybych se byť jen na pár minut setkal, byl by to pro mne zážitek vskutku na věčné časy.

Dnes už málokdo ví, že si Peter Ustinov zahrál sám sebe v roli komentátora BBC v jednom dílu seriálu Československé televize Klapzubova jedenáctka. Třináctidílný seriál natočil režisér Eduard Hofman podle románu Eduarda Basse a byl vysílán v roce 1968 (v roli strážce pečeti se v něm mihl také Jan Werich).

Peter Ustinov byl ve Frankfurtu avizován na čtrnáctou hodinu. Byla teprve hodina třináctá. Celou hodinu jsem se tedy procházel nedaleko onoho stánku, abych ho snad neztratil z dohledu! Když jsem se u něj před druhou hodinou postavil, přišel muž v bílé košili a tmavé kravatě, natáhl se k tabulce a přepsal hodinu začátku na 14:30. Vyrazil jsem tedy na novou pochůzku a zopakoval si stánky, které už jsem z předešlé hodiny důvěrně znal. Když jsem se k ustinovskému stánku vrátil znovu, před půl třetí, na minutu přesně vyšel opět muž v bílé košili a tmavé kravatě a přepsal hodinu začátku autogramiády tentokrát na 15:30. Moc lituji, milý pane Ustinove, ale další hodinu čekání do vás investovat nemohu. Vy tu budete trávit ještě spoustu času, zatímco já za několik málo hodin usedám do autobusu a uháním zpátky do Prahy.

Musím říci, že mě celá ta událost trochu zkazila náladu, ovšem jen do chvíle, než jsem narazil na spokojeného návštěvníka Františka Nepila. „Tak, člověče, co všechno jsi viděl?“ začal se mě vyptávat. Vyklopil jsem mu pravdu: „Málo jsem toho Františku viděl, málo!“ A postěžoval jsem si, jak mi toho dne úspěšně ,unikal' milovaný autor a herec. František se zahleděl do neznáma, rozčíleně se nadechl, a pak mi přichystal náramné potěšení následujícím sdělením, které ze sebe vypravil jedním dechem: „Tedy já kdybych byl Peterem Ustinovem a dozvěděl bych se, že na můj podpis čeká Ondrášek Suchý, básník z Prahy, okamžitě bych všeho nechal a na tu autogramiádu bych dorazil ne o čtvrt, ale dokonce o půl hodiny dřív!“

Rozesmál jsem se: „Škoda, Františku, že nejseš Peter Ustinov!“

František se na mě vážně podíval: „Škoda?! Dobře, že nejsem Peter Ustinov!!!“

Na začátku šedesátých let, kdy jsem nejvíc publikoval a vystavoval své kreslené ,myší' vtipy, jsem jednou našel ve schránce tento obrázek. Vhodil mi ho tam sám autor, Vladimír Jiránek. Tak jsem si řekl, že když jsem jeho vtipem dnešní Album otevřel, jeho vtipem ho i zavřu.

Vložil: Ondřej Suchý