Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Ba někde i obec přefikli aneb Chvála pragocentrismu. Glosa Iva Fencla

13.09.2022
Ba někde i obec přefikli aneb Chvála pragocentrismu. Glosa Iva Fencla

Foto: Petr Šnajdr

Popisek: Praha; ilustrační foto

Odmala jsem pragocentrista. Tedy, odmala… Od dětství. Zpola nevědomě se mě tenkrát dotkl vznik Velké Prahy (1974) a scelení VŠEHO se líbilo mému smyslu pro pořádek, ba vzrušilo mě, i když mi bylo teprve deset. Těch čtvrtí je náhle víc než sto, i prohlížím barevné mapy různých částí světa, ale metropolitní zvlášť.

Přitom… Je to přístup na hlavu postavený. Jednou stanovena soudruhem úřadou hranice a ta hranice obchvátila a zajala Prahu - i (jako) spoustu vsí a vesnic. Ba někde obec přefikli. Dovnitř do Prahy (což je jméno, které ZNÍ jako MĚSTO) se tím dostala spousta balastu i nezastavěné půdy a… A všelijaká místa, která dřív znali lovci kuriozit jako kuriozity za Prahou. Teď se však ony divy dostaly - jako turistické cíle - dovnitř do hranic, a rozumím-li správně podstatě, rozkoš vyplývá z toho, že si užíváte něhy plus býčích efektů venkova, ale zůstane vám poklidný pocit, že jste ni na sekundu neopustili bezpečný domov, kde máte první poslední talíři. Neboť bychom se bez venkova třeba obešli, kdo ví, a bez domova ne. Hm. Nemyslí snad na Prahu i každý Ir, když vysloví v putyce slovo Čechie?

Myslí! A tak je Praha totožná s Českem. „My žijeme v Praze,“ zpívala i jedna známá skupina.

 

Foto se svolením Grada

Je to, opakuji, hloupost. Neumím se přesto ubránit, baví mě tato hloupost. I vy… Taky jste možná četli článek o chlapíkovi (a možná je geodet), který našel nejjižnější, nejsevernější, nejvýchodnější a nejzápadnější bod Prahy (našel je na decimetr přesně), načež tam vytáhl na výlet vlastní rodinu. Nebo aspoň děti. A jestli jeho příběh neznáte, já ano, ale nebudu ho tu reprodukovat, abyste taky měli co hledat… Matně si pamatuji, že jeden z bodů je nedostupný. Snad leží v území nějaké továrny, či co.

Tak. A podobně uvažuje i Petr Ryska, autor pentalogie Praha neznámá (2016-2021). Grada přitom vydala ony knihy tak, že jsou nezničitelné - a klidně si je nacpete do batohu vedle bagety. Vydrží vše.

„Od dětství jsem rád procházel neznámá zákoutí Prahy - stranou turistického ruchu - a vždy jsem byl nadšený tím, co jsem na svých toulkách objevoval,“ sní a vzpomíná pan Ryska. „Procházel jsem celou Prahu a prožíval unikátní atmosféru jednotlivých čtvrtí a zapadlých koutů, kam ještě lidská noha nevkročila. Objevoval jsem znovu a znovu, že Praha není jen město, ale soubor mnoha značně rozdílných měst a vesniček, to vše zarámováno rozmanitou přírodou. Uvědomil jsem si, že jen málokteré město na světě má tak pestrou nabídku.“

Což je fakt - a podstata Ryskova cyklu i webu tkví v tom, že „průvodcové“ už vypověděli vícekrát vše, avšak Petr Ryska přesto dokázal najít X dalších míst uvnitř hranic, která zaujmou. Ne, to není Zlatá ulička, ani ne Staré zámecké schody - a Hašler v těch destinacích sotva kdy byl. Přesto… Příkladem za všechny nechť je kapitola Trampské osady.

Ty jezdíme objevovat spíš na Sázavu, to se ví, ale taky na Vltavu a Berounku. Obě řeky ovšem tečou Prahou a Ryska buduje svého průvodce samozřejmě na fotografiích. A pokud může, fotku pořízenou kdysi dá vedle zbrusu nové.

„S oblibou říkávám, že v Praze najdeme opravdu všechno,“ zahajuje své vyprávění, čímž mi hovoří z duše. A nejen mně, jinak by přece jeho publikace nešly na odbyt.

Onoho roku 1974 přibylo Praze rovněž území u výše zmíněné Berounky, a když pojedete ze Smíchova do Černošic, tak i přejedete pražskou hranici, to ano. Nicméně ujdete od černošického nádraží mizerných sto metrů - a stojíte na začátku hraniční lávky přes Berounku. Jdete přes ten mostek a kráčíte po hranici. Na jedné straně už teče řeka metropolí, na té druhé ještě ne. Problém je tady jenom v tom, že následkem dělení se k lávce nehlásí ani Pražáci, ani „Černošišáci“. Opravy nechce dělat žádný. Ruce od toho!

 

Foto se svolením Grada

Aby to bylo zajímavější, stejná hranice vede středem toku a kus Černošic je teď Praha a část je samostatným městem - na levém břehu. Ještě roku 1864 to sice byla jedna obec, nicméně Rakousku odzvonilo a roku 1920 vznikají dvě: Černošice Horní, Černošice Dolní. Dolní jsou menší a kdysi se jednalo pouze o mlýn. Říkali mu Blucký. Celkem tu stály čtyři domy. Nic víc. Přece někdo přicestoval - a roku 1932 tu žilo už 153 lidí, kteří mohli chodit do hospody a do kovárny, do trafiky a do továrny, do krámu se smíšeným zbožím i do druhého krámu téhož charakteru. Taky do mlejna. Fungovala místní elektrárna a uživilo se pět rolníků, zatímco dnes tady služby nenajdete.

Horní a Dolní Černošice se opět spojily roku 1950. A roku 1974 se - v podstatě kvůli zarovnanosti hranice „podél Berounky“ - přifařily ty Dolní k Lipencům, obci Prahou právě tehdy spolknuté. „Jak mi řekla starousedlice,“ pokračuje Ryska, „je to území nikoho, o které se nikdo nechce moc starat. Pro úřad městské části Lipence je území daleko…“

A Černošice? Ty za pražskou hranicí? S územím rovněž nechtějí mít nic, zač by cálovaly. A tak jsou Dolní Černošice nechtěným dítětem Paní Prahy. Ostatně autobus sem začal jezdit teprve v červenci 2016: 42 roky po připojení téhle enklávy k hlavnímu městu. A pozor, o víkendu sem nejezdí nadále.

Zřejmě se totiž trochu počítá i s koňskou dopravou. Já nevím! Ale jezdecký klub v Dolních Černošicích funguje.

A trampské osady? První se jmenuje Pod Akáty a vznikla roku 1929 odtržením od osady Kazín, přičemž se váže k přístavní hospodě U Kubíčků - s pódiem pro kapely vč. skupin jako Valrock, Starý koně, Zkrat, Blue Kong, Zvuk spokojeného kompresoru, Ruleta, Pardálové a Country vývar. Pořád se zde však nehraje, v létě je záhodno pořádat i neckyádu.

Což je dnešek. Před osmdesáti lety jste v té samé oblasti našli Kubíčkovy říční lázně a blíž Kazínu Cvrkovy říční a pískové lázně. Už roku 1925 tu statkář Josef Cvrk provozoval taktéž přívoz, a to i pro auta. Přívoz byl zrušen teprve roku 1950, kdy lázně znárodnili, ale taky v letech padesátých sem směli vodomilové. Směli, stahovali se do oblasti a měli zde celé „rodinné kabiny“. Jednu prostou dokonce užíval Arno Schwarzenberg - z hlubocké větve -, jehož jediným zdejším přepychem byla kůže na vnitřní stěně oné kabiny. A kabinka zůstávala pouze jednou v řadě. Šlo často jen o boxy k „dennímu nájmu“, kam jste hodili batožinu, než jste skočili do vln. A je zajímavé, že rozšířením některých lázeňských kabin vznikly chaty. Manželé Cvrkovi taky vedli restauraci - a řízky pí Cvrkové byly „přes celý talíř“.

 

Foto se svolením Grada

Roku 1933 vzniklo na protější straně Berounky mokropeské nádraží, což budování chat umocnilo na obou březích. Ryska líčí ony dějiny detailně a idylu si představujte přiměřeně, protože elektřina byla do osady Kazín zavedena teprve v sedmdesátých letech.

Kus dál proti proudu leží osada Tornádo založená roku 1932 - s chatami z poštovních autobusů. K původnímu účelu se vozy užívaly v letech 1919-24; pak je zbavili podvozků a šoupli na zdejší terasy. Přistavěli verandy. Mezi těmito „letními byty“ vedou dodnes fascinující, úzké uličky, kde vás přinejhorším někdo zamorduje. Má vůbec tato pražská „kolonie“ kdekoli ve světě obdobu? Pokud má, jinde v Česku to nebude.

U Tornáda navíc vznikl náš nejstarší přívoz zmiňovaný už roku 1158. A je tu pořád. Jistěže ani nechybí hospoda. Roku 1991 ji vrátili rodině známého textaře Michala Bukoviče (1943-2008). Podobně lze kráčet dál a pár kroků to je do - již mimopražského - Jíloviště, kde se na stará kolena usadil další textař, František Ringo Čech (*1943). - Dál a výš od řeky leží osada Údolí Hvězd přitulená k - dávno nefunkční - hospodě U Drsného trampa (čp. 413).

Osadu objevili roku 1928 tři kluci a rok nato už osadní kronika registrovala třicet lidí. Ti tři původní dokončili první chatu „Nad Mrtvou peřejí“ roku 1930 a napřesrok přibyly čtyři chaty. Roku 1933 jich už bylo patnáct.

A poslední zdejší osada (a pan Ryska nás taktéž do ní detailně vede pomocí mapy) se jmenuje Black White a byla založena roku 1934.

Abych věc shrnul. Petr Ryska se ve svých knihách nevěnuje naštěstí pouze hranicím, ale zkoumá i „neobjevený Prosek“, Prokopák, Šárku, Střešovičky, „starý Střešovice“ a starou Hostivař. Okolí Dubče, Kotlasku a kolonii Na Hájku, dávné ďáblické statky, lázeňské letovisko Klánovice i kousky luxusní Ořechovky. Hanspaulku. Jánský vršek. Chuchelský háj. Barrandovské terasy. Aby nicméně nedošlo k omylu, první to neadoroval žádný Ryska.

Už Čapek stejně cítil… a jako „český Chesterton“ (který objevoval Londýn) píše:

„Obejít široký okraj města není jen turistika; je to tak trochu výzkum neznámých oblastí. Mnoho Pražáků zná řekněme Tatry jako své boty; daleko méně je těch, kteří prozkoumali Vackov nebo Butovice… Obyvatel Letné se dostane k Olšanům leda při svém pohřbu, zatímco občan Královských Vinohrad zavítá spíše do Alžíru než do Petrské čtvrti.“

 

Vložil: Ivo Fencl