Ono se jim špatně žije. No tak to bychom je měli umlčet. Komentář Štěpána Chába
komentář
14.09.2022
Foto: Hans Štembera
Popisek: Bohumil Kartous na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii. V podání Bohumila Kartouse pak milion minus x, přičemž za x si lze dosadit libovolné číslo do jednoho milionu
Bohumil Kartous, mluvčí Českých elfů, přišel s řešením nynější krize. A to o třech bodech. Prvním je umlčování. Druhým je umlčování. A třetím je převýchova. Má to dobře promyšlené. K tomu oslavil vznik ministra pro dezinformace Michala Klímy řečeného vládní zmocněnec pro média a dezinformace. Ale domnívá se, že to je málo. Asi by to chtělo nějakou jednotku na bázi gestapa, která by nové principy svobodné společnosti Kartousova střihu uplatňovala v praxi. Hezky ve čtyři ráno hlasitým bušením na dveře a zatýkáním.
„Souběh faktorů zvyšujících společenskou frustraci a jejich syntézy s dezinformačními a antisystémovými tezemi povede k přímému ohrožení současné vlády, ale i k ohrožení základních bezpečnostních a demokratických záruk,“ píše Bohumil Kartous pro Britské listy a upozorňuje, že zranitelná část společnosti a její příklon k takzvaným dezinformačním a antisystémovým směrům politiky ohrožuje naši republiku. „Je proto vysoce pravděpodobné, že při další neochotě vlády aktivně neutralizovat vliv dezinformačních manipulací na společenské postoje budou příští zásadní politická rozhodování na celospolečenské úrovni významně ovlivněna radikálně populistickými tezemi, které ohrožují demokratickou a bezpečnostní konstituci současné ČR.“
No, má pravdu, soudruh mluvčí. Jen na věc nahlíží z podivného úhlu, který by šel ukázat na knize Franze Werfela, jejíž název se pro Kartousovo snění o svobodné společnosti hodí velmi přiléhavě: Ne vrah, ale zavražděný je vinen.
Kartous pro řešení krize navrhuje tři body, dovolím si citovat:
- Podpora opatření, která omezují šíření dezinformací na úrovni detekce jejich zdrojů a účinného omezení jejich dosahu.
- Podpora strategické komunikace na úrovni maximálního posílení centrální jednotky stratcom při úřadu vlády, skutečné meziresortní koordinace.
- Spolupráce na předchozím s analyticky a technologicky disponovanými partnery, kteří dokáží zvýšit efektivitu digitální komunikace vůči radikalizací ohroženým částem společnosti.
|
Pojďme si to shrnout.
Za antisystémové a radikálně populistické považuje Kartous například politické strany SPD nebo Trikolora. Je tedy nakloněn tomu, aby se demokratické rozhodování obešlo bez těchto stran? Aby se omezil jejich dosah? Bude demokracie stále demokracií, pokud k rozhodování o směřování společnosti nepustíme vybranou část obyvatel? A to dle zadaného klíče, který Kartous a jeho elfí úderka promptně dodají ministrovi Rakušanovi, jenž už beztak chystá policejní komando, před kterým se takzvaní proruští švábové budou třást hrůzou? Nemá SPD právo sedět v Parlamentu? Nemá Trikolora právo usilovat o hlasy ve volbách? Měli bychom jim to zatrhnout? Dle Kartouse nejspíš ano. Jmenovitě na ně ukázal v rámci svého boje za svobodnou společnost s omezením svobody.
K tomu máme, jak píše Kartous, posílit represivní složky státu, tedy ministra pro dezinformace, který sedí na křesílku za dveřmi s cedulkou Vládní zmocněnec pro média a dezinformace. Tím je dnes Michal Klíma. Zmocněnec bez pravomocí a personálu (zatím). Ale to se musí změnit. Kartous volá po tom, aby Klíma a jeho podřízení měli k ruce větší pravomoci. Aby mohli společnosti tu svobodu v elfím pojetí vnutit násilím. Kverulanty umlčovat, dělný lid převychovat. Jak píše Kartous: „...dosavadní řešení jsou zjevně nedostatečná.“ Ano, lid nemlčí, naopak, bouří se, protože se hroutí pod návalem bezzubé nečinnosti současné vlády. Protest je příznak demokracie. Vláda se chová špatně, špatně vyhodnocuje rizika, reaguje neadekvátně a její jednání je bez pozitivního účinku na zhoršující se situaci. V demokracii, ve svobodné společnosti, mohou lidé vyjít do ulic a dát najevo svůj nesouhlas. V příznakově totalitní společnosti se takový projev občanské společnosti zúží na nálepkování a volání po umlčování a převýchovu.
Kartous volá po lepší komunikaci státního aparátu, která by předešla radikalizaci společnosti. Nelze, než souhlasit. Jenže nejsem si jist, jestli pomůže, když z vládních kruhů budeme poslouchat, že protestující jsou proputinovská svoloč s exekucemi na hrbu, do které by se mělo střílet, když budou lidé dostávat vinou nečinnosti vlády výpovědi, protože jejich zaměstnavatelé budou krachovat nebo utíkat za hranice, když budou stát ve frontě na úřad práce, když se jim budou zvyšovat zálohy na energie do absurdních výšek, které nebudou mít schopnost uplatit. Jak chce vláda pozitivně vykomunikovat, že dítě má hlad, protože sama vláda se chová destruktivně? Ani sebelepší a na úroveň gestapa dovedená převýchova nebude schopná umlčet rostoucí hněv. A dokud se do lidí skutečně nezačne střílet, budou svůj hněv dávat najevo.
„To, že jste tady, to je bytostný projev demokracie,“ řekl před třemi roky Kartous na Letenské pláni při demonstraci Milionu chvilek pro mlčení nad pofidérními praktikami hnutí STAN. Jenže doba se překlopila a nyní Kartous zastává přesvědčení, že lidový protest je ohrožením té samé demokracie. Protestující označuje za disociovanou část společnosti, politické subjekty podporující protesty za radikálně populistické. Nevidí, nechce vidět důvody, netlačí na vládu – jednej tak, aby pro lidový hněv nebyl důvod. Volá po tom, aby se takový hněv umlčoval a demonstrující aby byli převychováni v lepší lidi, kteří útrapy spojené s neschopností naší vlády budou snášet tiše a ochotně.
Najít deset rozdílů mezi Urválkem a Kartousem. Obtížný úkol.
„Příklon současnou situací zranitelné části společnosti k radikálně populistickým proudům ohrožuje českou společnost v krátkodobém, ale i dlouhodobém horizontu,“ píše Kartous. Teď, s pohledem upřeným do budoucnosti, tedy k tomu dlouhodobému horizontu, kam vede Kartousova urválkovská rétorika soudruhů 50. let? Do krásné budoucnosti naplněné květinami, pravdou a láskou? Nebo k postupnému nástupu té jediné a povinné pravdy a k politickým procesům? A je v zájmu České republiky, aby se stala hnízdem samozvaných elit, které budou určovat, co pravda je a co není, nezávisle na tom, jestli to pravda skutečně je, nebo není?
Bohumil Kartous, politruk tělem i duší, nechápe, nevidí, neslyší, že problémy, do kterých jsou lidé uvržení, ohrožují jejich základní potřeby. Kdysi sociálně cítící novinář se změnil na kádrováka, kterému vlastně už jen společenské ohledy zabraňují v tom, aby napsal – postřílejte je všechny do jednoho. To ovšem neznamená, že si to nemyslí, zdá se mi. Určitě existuje i lepší cesta.
Vložil: Štěpán Cháb