Týden se v lese bez mobilu připravoval na středověk. Horká židle Jana Budaře

Foto: Se svolením FTV Prima

Popisek: Herec, režisér, hudebník a scenárista Jan Budař v Show Jana Krause

Muž mnoha talentů. Jako herce ho vídáme dvacet let v několika filmech i televizních projektech ročně. K tomu připočtěme divadlo, kapelu Eliščin band, skládání filmové hudby, natáčení klipů. Letos se mu podařilo dotáhnout do konce šest let vznikající filmovou pohádku Princ Mamánek, pod níž je podepsán jako scenárista, herec, skladatel hudby, režisér i producent.

Jan Budař zažil rok, na jaký nikdy nezapomene. Autorský film Princ Mamánek pro něj znamenal vyzkoušení profesí, ke kterým dříve nepřičichl ani zdálky. Zejména produkce filmu a shánění peněz ho stály hodně sil. Ještě předtím si ale zahrál ve velkofilmu Jan Žižka, velkorysé produkci Petra Jákla. Jan Kraus si kolegu herce pozval do své show, aby ho představil v jeho všech nových rolích.

Týden tréninku na středověk

Obléknout středověký kostým mu nestačilo, potřeboval ze sebe před natáčením Jana Žižky alespoň trochu sestřít nános současného technologického věku. „Já jsem to oznámil na tiskovce před zahájením filmu. Řekl jsem, že se západem slunce půjdu takzvaně off-line a přijdu až na natáčení. Tak to je trochu překvapilo, ale dopadlo to výborně, skvěle. Udělal jsem si takovou soukromou přípravu na středověk. Moc mě to bavilo. Živil jsem se směnným obchodem. Pořezal jsem dříví a za to jsem dostal košík ovoce a zeleniny. Nebo jsem vykoval věšáčky a dostal jsem najíst. Nebo jsem pracoval za nocleh. Tak to mě bavilo.“ Janu Krausovi to připadalo jako krásný zážitek, už protože se od takových čím dál víc vzdalujeme. Už samotné vypnutí mobilu je brutální akt. „To je,“ uznal Jan Budař. „Navíc dneska už skoro nemožný, jak si všímám sám na sobě. Ale zároveň je to akt velice zdravý,“ pochvaloval si odvahu nejen odpojit sebe, ale zároveň připustit, že se na něj naštvou všichni, kdo mu volají nebo píšou, a vyvádějí, že nevědí, co s ním je.

Princ Mamánek měl dlouhý rozběh

Námět na pohádku o princi, kterého tatík král musel poslat v hadrech do světa, aby se přestal skoro ve čtyřiceti držet za sukni paní královny, napsal Jan Budař už v roce 2016. „Asi rok jsem sháněl peníze na natočení, ale nedařilo se mi, neuměl jsem to. Tak jsme pohádku vydali jako knihu. A pak jsem to už opustil. V roce 2018 jsem potkal režiséra a producenta Kubu Červenku, ten se mnou do toho znovu nastoupil a pustili jsme se do toho.“ Jan Kraus s uznáním konstatoval, že jistě není lehké sehnat peníze na filmovou pohádku. „To trvá neskutečně dlouho. Hlavně když je to váš první film a nemáte se čím prezentovat, je těžké získat důvěru. Protože to je drahá a nejistá věc.“ Nakonec se vše povedlo. Jan Budař není pozér ani chlubil, takže se jen s lehkým začervenáním pokorně radoval: „Film je hotový. A jsem z toho úplně nadšený. Hrají tam skvělí herci a odvedli báječnou práci.“

Proměny krále a královny

Kromě samotného prince, kterého si ponechal pro sebe, protože, jak říká, bohužel nikoho lepšího nenašel, hrají důležité role ve filmu také jeho královští rodiče. „Původně jsem to psal pro Josefa Abrháma a Libuši Šafránkovou. Ti byli z projektu nadšení. Jenže jak se to protahovalo, museli od toho ze zdravotních důvodů odstoupit. Bohužel stejné to bylo s Hanou Maciuchovou a Milanem Lasicou. Musel jsem hledat dál a nakonec ve filmu hrají Jana Nagyová, kdysi zámá jako Arabela, a Bolek Polívka. A je to prostě fantastické.“ Jan Budař dal dohromady skvělý tým v čele s kameramanem Janem Malířem a pochvaluje si i spolupráci se střihačem Branislavem Vinczem, který za účasti režiséra Jana Budaře dal filmu konečné tempo a rytmus.

Zpestření života

Jan Kraus se kolegy zeptal, jak moc mu ten rok natáčení změnil život. „Výrazně jsem si ho zpestřil,“ usmíval se Jan Budař. „Mě trošku jako herce přestaly bavit ty české komedie, které jsou tak trochu pořád na stejnou notu. Tak jsem si vymyslel tenhle příběh. Jak se říká, když se ti něco nelíbí, pomož si sám. Je to obrovská práce, usilí. Člověk si neumí představit, co to obnáší, dokud si tím neprojde. Já tam byl navíc v těch pěti rolích, které jsem zastával, herec, režisér, producent, scenárista a ještě jsem k tomu složil hudbu. Někdy jsem z toho měl kolapsy. Když jsme to točili, tak jsem se modlil, abych spal. Protože jsem v hlavě pořád režíroval už natočené scény, všechno se mi to honilo v hlavě dohromady. Navíc peníze se připomínají naprosto neodbytně. Když se pak stane nějaký průšvih, máš pocit, že něco takového by sis nedokázal ani vymyslet,“ nahrál Janu Krausovi na otázku, jestli dokáže popsat nějakou takovou chvíli.

„Zažili jsme natáčecí den, kdy mělo být hezky a asi v deset dopoledne začalo pršet a nepřestalo až do šesti do večera. Byly to provazy deště a v těch já jsem tam pobíhal v růžovém kostýmku princátka, v lehkých botičkách na podpatku jsem zapadal do bláta. Všichni byli úplně zoufalí a chtěli to už ve dvanáct úplně zrušit. A já jako producent jsem jim pořád opakoval, že nemůžeme, že to musíme ten den dotočit. Rekvizitáři z Brna přivezli krásnou bílou postel, vyložili ji a začalo na ni pršet. Oni dostali takový ten tvrdý výraz, že jako co si myslím, že v tomhle se pracovat nedá. Schovali se pod strom a já v tom kostýmku jsem tam pobíhal, zakrýval tu postel a říkal, že to přece nevadí, že se to nějak zvládne.“ Jan Kraus chápavě přikyvoval: „Pak hraj, když jsi trochu v transu, protože během natáčení záběru se ti honí hlavou asi sto padesát věcí. Jestli přijelo to auto, včera přišla ta faktura, má ji z čeho zaplatit a tak dál.“ Jan Budař dostal záchvat smíchu, protože přesně tohle má za sebou. Teď už se mu směje dobře.

Vložil: Ela Nováková