Pocházela královna Alžběta z českého rodu aneb Vše, co jste chtěli vědět o monarchiích, včetně té britské. A báli se zeptat. Svět Tomáše Koloce
10.09.2022
Foto: Se svolením britské ambasády
Popisek: Královna Alžběta II.
ROZHOVORY NA OKRAJI Rozhovor s dlouholetým vydavatelem almanachu šlechtických rodů a odborníkem na šlechtu, jinak spisovatelem ze známého českého literárního rodu Martinem Petiškou.
V Británii zemřela královna, která vládla 70 let. Občané ČR, země, který byla ještě před 104 lety monarchií, jsou zvyklí, že trůn se předává v mužské linii, a i v Británii to tak bylo ještě za otce Alžběty II. Jiřího VI., který trůn zdědil po rezignaci svého bratra. Když ale Jiří zemřel, zdědila trůn jeho dcera Alžběta, přestože zemřelý král měl v té době i mladšího bratra. Navíc Alžbětin manžel Philip nebyl po jejím nástupu na trůn automaticky králem-manželem (jak se to stalo třeba manželovi naší Marie Terezie Františku Štěpánovi Lotrinskému, který byl císař a král-manžel), ale zůstal stále vévodou z Edinburghu a později dostal titul princ (což v českém překladu může znamenat i kníže) a jeho děti se nejmenovaly ani částečně podle jeho rodu (na rozdíl od potomků našeho Františka Štěpána rodu Habsbursko-LOTRINSKÝCH), což je dle dnešního pohledu svrchovaně ,genderově nekorektní'. Nemají to ti Britové nějak moc komplikované? Nebo má svá specifika každá monarchie a její vládnoucí rod?
V podstatě jde o to, jak se pojímá takzvaná primogenitura, tedy dědický řád, který určuje přednostní právo prvorozeného při následnictví, při dědické posloupnosti. Dříve se považovalo za samozřejmé, že rod genealogicky pokračuje pouze v mužské linii, tedy po meči. Ženy do rodu samozřejmě také patřily, jenže jen do doby, než se provdaly a staly se součástí rodu, do kterého patřil manžel. To znamenalo, že jejich děti přijaly příslušnost rodu svého otce. Po přeslici, jak se příbuzenství po matce označovalo, byly sice spřízněny s jejím rodem, genealogicky ale vstupovaly do rodů svých otců, a pokud neměl mužské potomky, rod ,vymřel'.
Toto bylo nefeministicky uznáváno všeobecně, jakoby v duchu pojetí, které přijímal i Kája Mařík názorem, že „holka je méně než brundibár“. Při práci na almanachu českých šlechtických rodů, kterou s předními českými genealogy více než třicet let vykonáváme, se setkáváme i s odporem proti tomuto, po staletí uznávanému, genealogickému zákonu… Dokonce jeden šlechtic, který neměl syna, nás chtěl přinutit soudní cestou, aby byla jeho dcera uznána za pokračovatelku rodu. A s tím se setkáváme i v moderním pojetí panovnických rodů.
Nyní nastupuje i plná rovná primogenitura, dědický řád, který ustanovuje právo prvorozeného při posloupnosti bez rozdílu pohlaví. Nejprve tuto posloupnost zavedla švédská monarchie. Platí v zemi od roku 1980, a proto princezna Viktorie, která v roce zavedení tohoto obyčeje byla dítě, se proměnila v dědičku trůnu, i když má bratra. Princ Karel Filip se narodil roku 1979 a podle staré tradiční primogenitury by byl příštím švédským králem, ale prvorozenectví narozením už v roce 1977 zajistilo jeho sestře přednostní právo na švédský trůn. V roce 1983 zavedlo toto dědické dynastické právo Nizozemsko, 1990 Norsko, Belgie v roce 1991 a podle výsledku referenda, ke kterému došlo v roce 2009, změnilo obyčej také dánské království.
Ve Velké Británii se o přehlednějším systému v roce 2004 sice taky jednalo, ale země k tomu nepřistoupila a v dohledné době asi nepřistoupí z realistického důvodu: jak známo, kdo vládne v Británii, panuje vzhledem k právu britské koruny i v dalších zemích, kterých je celkem 14, a změnit právo naráz v 15 zemích je téměř nemožné. Mimoto britský trůn má za dalšího následníka prince Williama a pak jeho syny, takže zavádět rovnou primogenituru podle vzoru monarchií za kanálem by pro tuto dobu bylo zbytečné…
Víme, jaké problémy měl následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand, když si vzal „pouhou“ hraběnku Chotkovou. Když se vdávala Alžběta II., musela těžce prosazovat i to, že si bere „pouhého“ syna řeckého prince, ale její nejstarší syn, dnešní král, si za první manželku už mohl vzít dceru „pouhého hraběte“ (i když z rodu Spencerů, z něhož pocházel i Winston Churchill) Dianu a jeho dnešní manželka Camilla je už dcera naprosto „plebejského“ majora britské armády (i když její matka pochází z rodu baronů). Často (jako v případě strýčka královny Alžběty II. Edwarda nebo její sestry Margaret) byl problém i v tom, že partner byl rozvedený. Existovalo v minulosti nějaké ustanovení, jakého člověka si panovník nebo i prostý šlechtic smí vzít? Dalo se porušit? Co se pak člověku stalo (tuším, že ženy a jejich potomci, které si vzali plebejce, ztráceli titul, ale u mužů s plebejskými ženami to tak nebylo)? A kdy přesně se to změnilo do polohy, že si dnes hlavy monarchií berou sportovce, umělce, novináře a nikdo je za to v jejich funkcích ani titulech neomezuje?
Nová doba rozvolnila kdeco. Jeden český princ mi kdysi říkal, že byl první v rodině, který si mohl vzít ženu, kterou měl rád, a nepřihlížet k tomu, co soudí rodina. Ano, žena, kterou si vezme šlechtic, získává jeho „urozenost“, jenže muž, kterého si vzala šlechtična, nezískal sňatkem nárok na její titul. Prakticky: švagrová Antonína Dvořáka se stala po sňatku hraběnkou Kounicovou, ale manželka Antonína Dvořáka, její sestra, byla paní Dvořákovou - a i pradlena Božena rodila svému knížeti Oldřichovi Přemyslovce.
Nicméně ustanovení dávala tradice a takové povznesení se v minulosti stávalo zřídka. I tradice mívají pevné zákonitosti. Když se posuzoval sňatek Ferdinanda d'Este, nebylo vyloučeno, že by jeho děti vládly říši, protože v okamžiku, kdy by byl korunován, mohl rozhodovat podle své vůle o změně pravidel a teoreticky mohl svůj morganatický (nerovný) sňatek zpětně vyhlásit za nemorganatický (rovný). Tím by došlo na přísloví o nažraném vlkovi a celé koze: monarchie by udržela tradici a Ferdinand by dostal, co chtěl. Bohužel, jak víme, to dopadlo jinak, a namísto zavražděného Ferdinanda na trůnu jsme dostali první světovou válku.
V jednom z minulých rozhovorů jsem se od vás dozvěděl, že na rozdíl od naší země, kde tituly v roce 1919 zrušil TGM, některé evropské republiky připouštějí šlechtické tituly. Které to jsou? Vím také, že vy byste si po své audienci u syna posledního českého krále také mohl říkat baron, ale nemůžete, protože habsbursko-lotrinský rod už nemá stát, a tedy ani právo udílet šlechtické tituly. Kdo v současné Evropě ho vlastně má?
Šlechtické tituly platí v monarchiích, ale kromě nich mají monarchie i právo na nobilitaci, tedy udílení šlechtického titulu. Ve Francouzské republice jsou šlechtické tituly dodnes užívány jako součást legálního jména. Jména nejsou omezována, ale dávná privilegia se dávno rozplynula. Stejně je tomu v Německé spolkové republice, kde lze mít šlechtický titul dokonce součástí jména, nikoli ale v republikánském Rakousku. Je proslulý soudní spor ženy, která chtěla mít své šlechtické jméno užívané v Rakousku, protože bylo v Německu jejím oficiálním. Srazila se zde dvě práva: osobnostní a cestovní. Jakmile přejela hranice Německa s Rakouskem, porušovala jménem právo Rakouska. Zato občan monarchie Salvator Dalí (přestože býval levičák a zastánce republiky… – pozn. aut.) nejenže nebyl kvůli svému predikátu, udělenému mu roku 1982 španělským králem, stíhán, ale mohl se titulovat markýz z Púbolu, titulem vycházejícím z pojmenování katalánského zámku, který koupil své choti a kde žil do roku 1984. Někdy se také volí obyčej, že je udělováno jen osobní šlechtictví, které se týká pouze jeho nositele, a není přenosné na potomky.
Dočetl jsem se, že rod zesnulé Alžběty II., Sasko-koburští, kromě skvělé minulosti (na níž mě například upoutalo, že vévoda státečku Sachsen-Weimar-Eisench Karel August nechal pro J. W. Goetha zřídit speciální ministerstvo výstavby silnic, které, aniž by Goethe řídil jakékoli stavby, existovalo jen pro účel odůvodnění Goetheho příjmu) a ambivalentní historie za druhé světové války, kdy členové rozsáhlého rodu stáli na obou bojujících stranách, byl původní kořen jejího rodu, středověký rod Wettinů, na raně středověkém začátku svých dějin možná spojený, či dokonce totožný s polabsko-slovanským rodem Buziců, z něhož po jeho přestěhování do Čech vznikly slavné rody pánů Lvů z Rožmitálu i Zajíců z Házmburka a Valdeka. Je tento slovanský kořen zemřelé britské královny pravda, nebo falešná stopa?
U řady záležitostí, spojených s kořeny středověkých rodů, které jim tehdejší rodopisci vyráběli, jde o poezii. Byli Rožmberkové příbuzní s rodem Orsini, jehož jméno vlastně vzniklo z názvu růže? Historik by o tom pravděpodobně uvažoval jinak než ty rody, jen by se usmál, ale kdo ví… To, že něco dnes vypadá nemožné, ještě neznamená, že to nemožné je. I kdyby to zatím bylo možné jen ve fantazii. Geneticky jsme prý dnes v České republice všichni nějak příbuzní s Přemyslovci.
Před časem jsme spolu dělali rozhovor, v němž jste přiznal, že jste dostal nabídku zmapovat i ruskou šlechtu. Jste s jejími představiteli v kontaktu, a pokud ano, jak se ruská šlechta staví k válce na Ukrajině (která dospěla na takové ostří nože, že mimo jiné poslední premiérka, jmenovaná bývalou královnou, Liz Truss prohlásila, že došlo-li by na to, měla by povinnost použít jadernou zbraň)?
Ta nabídka je už přes dvacet let stará. Vycházela z toho, že vydávám almanachy českých šlechtických rodů a kohosi napadlo, že kdyby almanach carské šlechty vycházel v ,slovanské' Praze, bylo by to zřejmě schůdnější pro ty ruské šlechtice, kteří se spolu v Rusku a exilu nedokázali shodnout. Tehdy žil v Americe jeden ruský kníže, který byl genealog, a nabízely se různé možnosti, které byly beletristicky zajímavé. Hrabě Tolstoj mi nabídl genealogii svého rodu v podobě, která v té době nebyla zveřejněna, uvažovalo se o spolupráci se zajímavými lidmi, jeden rodopisec už zpracovával některé rodiny, ale byly důvody, pro které jsem z toho odstoupil. Od krátké doby, kdy jsem o tom uvažoval, jsem se touto nabídkou ani ruskou šlechtou už nezabýval. Jsem založením romantik, ale je rozumné, když má romantismus realistické hranice. A co říct k touze některých lidí použít atomové zbraně? Myslím, že v sporech se mají používat jiné zbraně: meče vlídnosti… Dějiny jsou dějinami slz a po cizích slzách se nedopluje k vlastnímu štěstí. A i v bojích by se měly používat meče myšlenek…
Kromě své tvorby v žánru sci-fi jste napsal velkou řadu milých a uklidňujících knih o projevech andělů v našich životech. Myslíte, že andělé přijali královnu Alžbětu a že se o nás starají i dnes, v době ohromné militarizace světa a pádu sociálních jistot v Evropě?
Nemohu mluvit za anděly, ale věřím, že jsou gentlemani, a gentleman neopouští toho, komu může pomoci. Andělskou knižnici vydávám pod pseudonymem Eduard Martin už sedmnáct let, vyšlo v ní přes dvacet knížek, teď v září vychází další. Jsou to realistické příběhy na rozdíl od mých příběhů s tajemstvím a knih žánru science fiction…
A co chystáte z oněch dalších žánrů?
Během mnoha let práce na almanaších šlechty jsem vyslechl spoustu strhujících příběhů a na jejich základě píšu román o 100 letech jedné české rodiny. Kniha začíná přípitkem na Silvestra roku 1900 a končí cinknutím skleniček o sto let později, v roce 2000, na stejném zámku, na jakém román začínal. Před Vánoci mi pak má vyjít v nakladatelství Olympia kniha o imaginárních českých dějinách. Příběhy například o tom, co by se stalo, kdyby Edvard Beneš nepřijal demisi ministrů, nebo co by se stalo, kdyby Přemyslovci nevymřeli a panoval nám dnes Přemysl čtyřicátý osmý… Kdysi, před revolucí, jsem o tom mluvil ve Vídni s otcem budoucího ministra Karla Schwarzenberga neboli ,starým knížetem', a shodli jsme se, že Přemyslovci měli mít „jednoho kluka navíc“ a tenhle rod neměl vymřít a mohl nám v duchu starosti o rodnou zemi vládnout dodnes...
Vložil: Tomáš Koloc