Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Neveselá vzpomínka na konec divadelní kariéry Oldřicha Nového. Album Ondřeje Suchého

10.09.2022
Neveselá vzpomínka na konec divadelní kariéry Oldřicha Nového. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Oldřich Nový ve vzácné chvilce se usmívá - pro fotografa Miloše Janouška, který byl zároveň jeho tajemníkem. V druhé polovině sedmdesátých let už nikam nechodil, hlídal si přísně své soukromí a nikdo jiný ho fotografovat nesměl.

Když jsem jednoho lednového večera roku 1973 usedl na rozvrzané dřevěné sedadlo v přízemí Hudebního divadla v Nuslích a rozhlížel se po zšeřelém hledišti, přepadl mne vedle rozpaků i smutek. Prostředí svou nevlídnou omšelostí vyvolávalo pravý opak pocitu, který by měl mít divák, přicházející sem za uměleckým zážitkem. A já ten zážitek očekával. Už proto, že vstupenky mi poslal a o mou přítomnost v hledišti nestál nikdo jiný, než živá legenda hudebně zábavního divadla – Oldřich Nový.

Všechny nedostatky, které jsem vnímal před představením a o přestávce, během níž se mi ani nechtělo své nepohodlné sedadlo opustit, byly ty tam vždy, když na scénu vstoupil ON v roli Elwooda P. Dowda, hlavní postavy komedie Mary Chaseové Harvey a já… Oldřich Nový (a v jednom obrazu druhé půle představení ještě pak jeho skvělý partner Otomar Korbelář) mě tehdy opravdu okouzlil a přebil svým výkonem jednak chmurnost interiéru tohoto divadelního stánku, jednak rozpaky větší části zájezdového obecenstva a v neposlední řadě i dosti žalostný výkon rytmické skupiny, zastupující zde - v Hudebním divadle! - hudební složku. Tenkrát jsem ještě netušil, že Oldřich Nový je jedním z posledních hvězdných herců-komiků, kteří v tomto divadle působí před jeho konečným uzavřením z důvodu havarijního stavu. Čtu si dopis, který mi pan Nový napsal 18. ledna 1973 v  souvislosti s představením Harvey a já… a s odstupem času si stále víc uvědomuji jeho naléhavost:

„Byl bych rád, kdybyste o představení mohl napsat několik řádek do některého mládežnického listu. (Také v Mladé frontě nebyla ještě kritika.) A proč? Jistě přemnozí návštěvníci nuselského divadla si zvykli hlavně poslouchat Benešovy nebo Valdaufovy šlágry, poněvadž náplň libret je nijak nezatěžuje. A ti všichni se musejí na Harveyovi určitě nudit. Potřebuji získat pro Nusle nové – přemýšlející obecenstvo, hlavně mladší, které už tam chodilo před pěti léty, když jsem tam měl smlouvu na 50 představení Maughamovy komedie Julie, ty jsi kouzelná – a hráli jsme ji 115krát… Ale změna celkového repertoáru ho zase vyhnala…“

 

Oldřich Nový

Malá odbočka: S panem Novým jsem se seznámil, když mi bylo šestnáct let. „Zahrál“ jsem si tenkrát jednoho ze studentů ve filmu Dva z onoho světa (premiéra byla koncem roku 1962). Na tu dobu si Oldřich Nový vzpomněl začátkem sedmdesátých let, v době, kdy jsem byl po operaci prasklého slepého střeva, a udělal mi radost dojemnou vzpomínkou.
(Náhodou jsem na YouTube objevil úryvek z jmenovaného filmu, kde jsem k vidění, když v naší třídě zpívá ON, coby Čechoameričan Petr Forda, píseň Já mám tetu. Složili ji pánové Jiří Baur a Vlastimil Hála na text Vratislava Blažka. Máte-li zájem, zde je:

 

 

Žalostný stav budovy, hlediště, jeviště i šaten tohoto divadla, ale také podivné „změny celkového repertoáru“ a též skutečnost, že většina členů souboru Hudebního „dvojdivadla“ v Karlíně a v Nuslích musela pendlovat z jedné pražské čtvrti do druhé, měly na svědomí značné výkyvy v činnosti tohoto kdysi tak milovaného Tyláčku, který byl v době své největší slávy označován za nejúspěšnější divadlo v Praze! Ostatně nepřihodilo se jen jedenkrát to, co popsal ve svých vzpomínkách komik Karel Effa:

„Přijel jsem na Fidlovačku, oblékl se do kostýmu listonoše Blažeje, jehož jsem hrál v Piskáčkově operetě Perly panny Serafínky, a zašel na tradiční kávu do klubu. Tam jsem potkal ‚sám sebe‘. Proti mně stál Leoš Kaltofen v stejném kostýmu jako já, neboť Blažeje jsme spolu alternovali. ‚Co tu proboha, člověče, děláš, vždyť máš být v Karlíně! Dneska přece hraješ krále Menelaa v Krásné Heleně,‘ řekl vyděšený Leoš. ‚Jak jsem četl ferman,‘ uvědomil jsem si s hrůzou, ‚tak jsem se asi spletl.‘ – ‚To určitě, upaluj, za dvacet minut v Karlíně začínají. Já tam zavolám, že už jedeš.‘ Tak, jak jsem byl, v kostýmu listonoše Blažeje, s vysokým bílým kloboukem, na němž bylo zastrčeno dlouhé husí brko, jsem skočil do vozu a ujížděl jako Chiron do karlínského divadla. Po představení jsem se musel vrátit na Fidlovačku, opět v kostýmu listonoše Blažeje, který jsem tam odevzdal. Byl jsem uštvaný jako jelen, ale šťastný, že jsem představení neprošvihl. V karlínském divadle by to byl drahý špás…“

Vracím se k osobnosti Oldřicha Nového, který kdysi v padesátých letech ve funkci jednoho z uměleckých ředitelů a zároveň hereckých hvězd pomáhal Karlínskému divadlu z nesnází (např. uvedením mimořádně úspěšné Mam´zelle Nitouche), aby se v letech šedesátých a sedmdesátých ocitl pojednou v Nuslích. Já ho tam zažil v letech sedmdesátých, ale pocity jsem měl podobné, jako v šedesátých Jiří Bajer, autor článku „Jak dobře namazaný stroj“ v měsíčníku Divadlo, kde porovnával tehdejší repertoár Hudebního divadla v Nuslích s komedií, v níž Oldřich Nový excelovalJulie, ty máš nápady…!:

„Jsem dalek toho, abych hru přeceňoval, ale v srovnání se Zemí úsměvů a Perlami panny Serafínky je to hotové veledílo. Vzniká otázka, proč se Boltonova a Maughamova hra dává právě na scéně nuselského divadla. Odpověď na ni neznám. Komedie Julie, ty máš nápady…! je v Nuslích zase příležitost pro Oldřicha Nového, který přes svůj osobitý talent a dosud neopotřebovanou tvůrčí sílu nenašel za posledních dvacet let v Praze jediný vhodný sál, kde by mohl vytvořit podle své představy a vkusu repertoárové divadlo. Nutno dodat, že nenašel podporu ani tam, kde by ji nalézt měl…“ 

Ano, Oldřich Nový byl v Nuslích z „nouze“, ale nestěžoval si! Znal prostředí a atmosféru tohoto divadla (pozvání k spolupráci přijal už koncem roku 1960, kdy se zde představil v roli Satana v hudební veselohře Miklóse Gyárfáse Nanebevzetí plukovníka Heiliga). Přemýšlel jen, jak sem naučit chodit nové, mladé publikum. Bylo to jeho velké přání, jenomže to by na druhé straně nesmělo Hudební divadlo v Nuslích nasazovat stále častěji tvář někdejšího Tyláčku či Fidlovačky. Uvážíte-li, že se sem např. v roce 1958 přicházeli zvědaví diváci seznámit s mistrovským herectvím „muže tisíce tváří“ Arkadije Rajkina, který tu hostoval se svým slavným Divadlem miniatur z Leningradu, anebo že zde našla útočiště herecká dvojice Miroslav Horníček a Miloš Kopecký, která sem přenesla svůj legendární Tvrďák a uvedla tu posléze i svůj nový společný kus Malý pan Albert. Jistě uznáte, že poválečná historie divadla Na Fidlovačce je vskutku pestrá, žel, v nelichotivém slova smyslu. (Ostatně stačí, když porovnáte třeba už jen jména pánů Horníčka, Kopeckého či Nového s běžně užívanými jmény řady zdejších populárních herců-komiků - posuďte sami: Jára (Kohout), Fanda (Mrázek), Ruda (Princ), Jarda (Štercl).) Velikou popularitu a samo umění těchto vpravdě lidových komiků nechtějí předchozí řádky v žádném případě snižovat, naopak! Ovšem repertoárový profil nuselského divadla byl v průběhu všech třech desítek poválečných let,  mírně řečeno, poněkud nečitelný. Není divu, že se zde nakonec ponejvíc dařilo tomu, na co si sem publikum zvyklo chodit již dávno před válkou, operetám a lidovým zpěvohrám. Komediálním hvězdám dob byvších nelze upřít zásluhy na diváckém zájmu o někdejší Tyláček, který byl na konci války přejmenovaný na Divadlo pod Vyšehradem, později pak na divadlo Na Fidlovačce, až na Hudební divadlo v Nuslích, což byl nejhloupější název, který tento stánek mohl dostat. Naštěstí po dlouhých dvaceti letech, kdy bylo divadlo vyřazeno z provozu z důvodu havarijního stavu, zásluhou dvou hereckých osobností, Elišky Balzerové a Tomáše Töpfera, se v roce 1997 představila budova v novém kabátě a s obnoveným osvědčeným názvem Divadlo Na Fidlovačce. Přestože oba herci a ředitelé už dávno na Fidlovačce nejsou, budou v historii této pražské scény zapsáni zlatým písmem.

 

Harvey a já…

Z tištěného programu komedie Harvey a já…

V závěru se vrátím s ještě jednou drobnou historkou k představení, o němž jsem se rozepsal v úvodu, ke komedii Harvey a já… Pan Nový mi tenkrát k chystanému článku poslal z této hry svoji fotografii. Protože ji však k mému hodnocení nakonec redakce časopisu Melodie nevyužila, vyhověl jsem přání divadelního kritika Jana Koláře a poskytl ji k jeho článku pro časopis Květy. Netušil jsem, co tím způsobím! Kolář na rozdíl ode mne celé představení, s výjimkou výkonu Oldřicha Nového, ztrhal, a tak se stalo, že se fotografie pana Nového ocitla pod titulkem: V NUSLÍCH ANI PROSTĚJI, ANI LEHČEJI, ANI VESELEJI, parafrázujícím tři Stanislavského „přikázání“ ze záhlaví divadelního programu. Několik telefonátů, které jsem s panem Novým krátce po vyjití této kritiky měl, bych nikomu nepřál. Po velkém úsilí se mi nakonec přece jen podařilo Oldřicha Nového přesvědčit, že jsem v tom nevinně a že jsem článek skutečně pod pseudonymem „Jan Kolář“ nenapsal.

O dva roky později, když mi odpustil, jsem jím byl do Nuslí pozván znovu, tentokrát na představení Gogolovy hudební veselohry Ženitba, v níž se, což ovšem tehdy ještě netušil, se svým divadelním publikem definitivně rozloučil. Během dvou let se totiž zdraví pana Nového natolik zhoršilo, že se jeho někdejší pan Dowd z Harveye s carským radou Podkolesinem ze Ženitby nedal vůbec srovnat. Panu Novému se velmi špatně dýchalo. V snaze tento problém zakrýt soustředil se příliš na pokud možno co nejvýraznější artikulaci, která se tím ovšem stávala místy až nepříjemně nepřirozenou.

 

Ženitba

Nového carský rada Podkolesin v starší kresbě přítele, malíře Jaroslava Verise, v programu vydaném k premiéře hudební veselohry Ženitba 6. prosince 1973

Fandil jsem nadšeně, smál se a tleskal. Ale v duchu jsem ve skutečnosti trpce prožíval tento konec mistra salónní komiky, jednoho z největších, jakého jsme kdy měli.

Pokud jsem napsal, že Oldřich Nový byl v Nuslích z „nouze“, tak jsem vlastně naznačil, jakou roli, dle mého soudu, Hudební divadlo v Nuslích ve své době zčásti sehrávalo: Pro mnohé herce a komiky (nemyslím teď pouze ty „hvězdné“) byla nuselská scéna se svou zašlou slávou jejich poslední štací.

 

Praha 70. léta

Praha – Václavské náměstí – sedmdesátá léta minulého století. Pěkný pohled, že? „Roztomilý člověk Oldřich Nový“ by asi zaplakal nad tím, v jaké scenérii se zde ocitl poutač s jeho tváří. Došel jsem si domů pro fotoaparát a pořídil si dokument tehdejší doby.

 

Ondřej Suchý

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý