Baletní mistr, který v prváku málem z tance propadl, a manželství jako gentlemanská dohoda. Tajnosti slavných
07.09.2022
Foto: Se svolením Národní divadlo - Jaromír Svoboda
Popisek: Herec, tanečník, choreograf, pedagog a dlouholetý sólista baletu Národního divadla Vlastimil Harapes v roce 1971, jako Romeo v klasickém baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie
VIDEO Osud mu nadělil dar, o kterém spousta lidí jen marně sní – celý život mohl dělat, co ho opravdu bavilo. V Národním divadle i na řadě dalších významných baletních scén prožíval velká dramata s chutí, s těmi soukromými už to bylo mnohem těžší.
Mistrně dokázal propojit mužnost s ladností a romantikou, při pohledu na jeho tvář a dokonalou postavu se tajil dech ženám všech generací. Balet jsem odjakživa milovala, v dětství jsem začínala stejně jako on rytmikou. Doma tuto moji lásku nikdo nesdílel, jakmile jsem ale mohla do divadla sama, nezmeškala jsem jedinou inscenaci, v níž zářil. Bezkonkurenční baletní mistr byl léta mou velkou platonickou láskou, trošku přispěl i k té první opravdové, která se mu fyzicky hodně podobala. Vlastimil Harapes dokázal téměř nemožné. Zatímco někteří kolegové odcházeli do důchodu už po třicítce (tenkrát to ještě šlo), on vynikl po více než pětadvaceti letech na scéně v choreografii. Zazářil ale také jako herec a nechyběl v řadě zábavných pořadů. Možná vám klasický balet či tanec nic neříká, přesto jste ho určitě viděli v jedné z nejkrásnějších filmových rolí, v níž jsou i ukázky z baletu Spartakus. Kdo by neznal protivného a sobeckého šéfa baletu Jindřicha z nesmrtelné komedie Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku.
Spartakus:
Rozhodli jiní
Narodil se 24. července 1946 a vyrůstal s třemi sestrami v Droužkovicích u Chomutova. Na startu jeho budoucí kariéry stála učitelka na základní umělecké škole, která rodičům doporučila, aby ho dali na rytmiku. Byl dobrý, o kariéře tanečníka ale vůbec nepřemýšlel, a když došlo na úvahy, co po základní osmiletce dál, znovu o něm rozhodli jiní. „Mým rodičům řekli: Ten váš Vlastík velmi dobře slyší hudbu, bude mít dobrou postavu, takže byste to měli zkusit na konzervatoř. A když mě ubezpečili, že na konzervatoři nebudu mít matiku, fyziku ani chemii, tak jsem souhlasil, a to bylo všechno,“ prozradil nedávno v rozhovoru pro Český rozhlas. A tak začal v čtrnácti letech studovat v Praze, aniž si uměl představit, co všechno vlastně balet obnáší. A zpočátku mu to moc nešlo, v prvním ročníku dostal dokonce z hlavního oboru, tedy tance, čtyřku. Nakonec ale absolvoval s vyznamenáním.
Modrý pták (1971):
Chodily jsme na Vlastíka
Přesně tak to bylo, jediné jeho představení jsme si s kamarádkou nenechaly ujít. Absolvoval v roce 1965, v roce získal 1966 angažmá v baletním souboru Národního divadla, v roce 1968 absolvoval stáž v Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v Petrohradě a v roce 1971 se stal v Národním divadle sólistou. Během kariéry tančil hlavní mužské role prakticky ve všech baletních představeních repertoáru Národního divadla, bylo jich zhruba padesát. A jeho mistrovství poznal téměř celý svět, souběžně s působením na naší hlavní scéně hostoval mimo jiné ve Frankfurtu nad Mohanem, v Skotském královském baletu, v římské Akademii tance i Opeře, v Tokyo City Ballet, představil se publiku ve Francii, Belgii, Holandsku, Rakousku, Finsku, Španělsku, Švýcarsku, Řecku, na Kubě, v Austrálii i v řadě dalších zemí.
Giselle (1973):
Televizní hvězda
V letech 1984 až 1986 Vlastimil zvítězil v televizní divácké soutěži o nejlepšího tanečníka roku, v roce 1985 se stal jejím absolutním vítězem. Od roku 1994 se začal v Národním divadle podílet na choreografii, až do roku 2009 působil také jako baletní mistr Baletu Národního divadla, Státního divadla v Košicích a byl také hostujícím pedagogem na Akademii tance v Římě. V roce 1998 získal čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní výkony. V roce 2011 převzal Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství a v roce 2016 byl uveden do Síně slávy Národního divadla.
Achilles (1984):
Gentlemanská dohoda
Málokdo vůbec ví, že byl ženatý dvakrát, o své první manželce totiž nikdy nemluví. Jeho první ženou se totiž stala o dva roky mladší Elena Strupková, která začínala jako herecká elévka v Městském divadle v Příbrami. Pak absolvovala v roce 1974 na DAMU, na katedře loutkového herectví. Po roce 1989 založila Divadelní společnost Petrklíč a současně se stala ředitelkou alternativního Divadla Miriam, zaměřeného na mladého diváka, které pořádá i zájezdová představení po celé republice. Manželství s Vlastimilem bylo v podstatě gentlemanskou dohodou, oba se mohli pochlubit snubním prstenem a přitom žít po svém. Časem se rozvedli a Elena se hned po roce 1989 začala angažovat v snaze o uznání gayů a leseb v společnosti. Se svou přítelkyní, lékařkou a bývalou řeholnicí Bernadettou Dagmar Křížkovou, založila uskupení, které jim nabízí pastorační péči, a stala se jejich uznávanou psychoterapeutkou.
Romeo a Julie:
Pomoc pro gaye a lesby
Od počátku se kolem hnutí pohybovali lidé různých názorů, od těch, kteří chtěli homosexualitu léčit, až po ty, kteří si váží homosexuálního partnerství. O setkání s hnutími, zaměřenými na léčbu homosexuálů, Křížková říká: „Byla přesvědčena, že homosexualitu lze léčit a uzdravit, a pyšnila se uzdravenými a 'šťastně' ženatými gayi, jejichž již na první pohled zvýšený neuroticismus byl výmluvnější než všechna jejich slova… Také mě pobavilo, že během četných přestávek na kávu exgayové zásadně vyhledávali společnost mužů, zatímco se mnou a mou přítelkyní se bavil kromě přítomných žen pouze jeden heterosexuální muž.“ Po informativním pobytu ve Velké Británii v roce 1996, kde se Strupková s Křížkovou seznámily mj. s anglikánským knězem, žijícím v homosexuálním svazku, vzniklo v roce 1993 formální občanské sdružení.
(Pokračování v pátek 9. září)
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Český rozhlas, Supraphon, Národní divadlo, Blesk, Bydlení celebrit, Památkový katalog, Česká televize, Český film, Hana Konečná: Čtení o Národním divadle, Barbora Stýblová: Nikdy nebýt sám se sebou spokojený)
Vložil: Adina Janovská