Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Fučíka pro ilegalitu vybavila naše máma. Šafránková se vyvlékla z natáčení Nemocnice. Unikátní vzpomínky Jany Štěpánkové. Svět Tomáše Koloce

06.09.2022
Fučíka pro ilegalitu vybavila naše máma. Šafránková se vyvlékla z natáčení Nemocnice. Unikátní vzpomínky Jany Štěpánkové. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Jana Štěpánková v Takové normální rodince

Herečka Jana Štěpánková (1934 – 2018), maminka dvojčat Pavla ze seriálu Taková normální rodinka a doktorka Králová ze seriálu Nemocnice na kraji města, by dnes oslavila 88. narozeniny. V létě 2012 jsme se s Janou Štěpánkovou sešli v jedné kavárně v Jugoslávské ulici v Praze, nedaleko od Vinohradského divadla, kde hrávali její rodiče Zdeněk Štěpánek a Elena Hálková, bratr Martin Štěpánek, a které bylo i její domovskou scénou po osmadvacet let. Kromě nich a jejích kolegů i pozadí vzniku slavných děl jsme se bavili i o soukromí dalších veleznámých jmen české a slovenské kultury a historie, o jejichž příbuzenském pojítku s Janou Štěpánkovou se většinou dosud neví…

Pradědečky paní Štěpánkové byli producent a režisér Tylovy české „tvůrčí skupiny“ ve Stavovském divadle Jan Nepomuk Štěpánek a legendární český básník Vítězslav Hálek, nápadníkem její babičky byl dvojnásobný zakladatel československého státu (v roce 1918 i 1945), ministr Vavro Šrobár – a stejnou úlohu v životě její maminky plnil novinář a spisovatel Julius Fučík. S mnohým z toho, co mi (i o nich) řekla, se, pokud vím, JŠ nikde jinde veřejně nesvěřila…

Tento text jsem složil z úryvků diktafonového záznamu našeho rozhovoru, který jsme ono milé dopoledne vedli. Paní Štěpánková se nebála říct věci nahlas, třeba zkritizovat skupinu hlučících arabsky mluvících podnikatelů u vedlejšího stolu – i nejhlasitějšího z té skupiny: jejich českého průvodce, který telefonoval. Když však přišla řeč na její dětství, o němž, jak mi řekla, mluvila s novinářem úplně poprvé, začala mluvit úplně potichu. Možná zas i pro ten vícekrát zmiňovaný rodinný imperativ „Nechlub se“.

Dva muži jedné babičky: doktor Hálek a ministr Šrobár

„Narodila jsem se v Žilině. Moji rodiče tam byli tehdy z Prahy jen na návštěvě za prarodiči, ale moje maminka, Elena Hálková, tam prožila celé dětství i mládí. Byla vnučka básníka Vítězslava Hálka, její otec MUDr. Ivan Hálek byl lékař lidumil, osvícenec, který po promoci nešel na českou kliniku, ale do nejchudšího kraje monarchie, na Kysuce, kde léčil zadarmo, za vajíčka, a vedle toho překládal a napsal krásnou knížku pamětí. Žili v Bytči, ze zámečku tam dědeček udělal dětský špitál, a jeho dcera, moje maminka, tam za první republiky učila ´ženičky´ číst a psát slovensky, protože ve městě nebyla slovenská škola, jen maďarská.

Pak začínala v divadle v Bratislavě, a dobře se tak poznala s celou meziválečnou slovenskou scénou. (Pozn. TK: Elena Hálková později dostala hlavní ženské role v předválečných filmech Filosofská historie a Cech panen kutnohorských.) Já jsem dědečka ještě poznala, umřel, když mi bylo jedenáct, v roce 1945. Ten mojí mámě předal první přikázání: Nechlub se! Od té doby ani já neumím jít s vlastním úspěchem na trh, prosazuji se strašně těžce.

Druhý, kdo na tom zámečku s dědečkem pracoval, byl doktor Vavro Šrobár, jeden z pozdějších zakladatelů československého státu z roku 1918 i 1945. Šrobár miloval platonicky moji babičku, v únoru ’45 dědeček umřel, a v květnu přijel Šrobár do Prahy jako nový ministr financí, ale neměl v Praze bydlení, a tak bydlel u mé babičky, než mu sehnali byt.

Bylo jí nějakých 75, jemu skoro osmdesát, dělala fóry, ale pak si ho vzala. V šestačtyřicátém si Šrobár založil vlastní křesťansko-sociální stranu, Stranu slobody, a po únoru 1948, po demisi ministrů, s ní zůstal dál ve vládě (Pozn. TK: Šrobárova strana pak byla jednou ze čtyř nekomunistických stran, které po celou dobu minulého režimu zůstaly v parlamentu až do voleb v roce 1990.) Demisi nepodal, stejně jako Jan Masaryk. Pak to začalo být tvrdé. Tlak, pod nímž se ocitl, řešil tím, že strašně kouřil. Doutníky, ale mraky doutníků. Když se ho doktor ptal: Kolik toho vykouříte?, řekl: Čo vám po tom? Ja som tiež doktor! Mámina sestra, fakticky jeho nevlastní dcera, utekla v roce 1948 do Kanady. Její bývalý manžel, Ladislav Boháč, tehdejší šéf činohry Národního divadla, za to vyhodil moji mámu z divadla uprostřed zkoušek na novou hru. Přitížilo jí i to, že se vyjádřila, že únor 1948 byl puč.

Julius Fučík alias profesor Horák z vinohradské maskérny

„Dědeček ministr Šrobár nám říkal: Když telefonujete, tak o ničem moc nemluvte, protože všechno kolem mě je odposlouchávané. Pak začal mít zdravotní problémy. Během jeho operace stáli na sále tajní a primář nám pak říkal, že se bál, že udělají palcem dolů, aby jako přestal operovat. Když jsem potom v Nemocnici na kraji města hrála sálovou anestezioložku Královou, vždycky jsem si na to vzpomněla. Moje máma pak už až do smrti nedostala pořádnou roli, částečně i proto, že ji pro její někdejší vztah s Juliem Fučíkem nenáviděla Fučíkova manželka Gusta, prominentní soudružka, tehdejší šéfka Svazu žen.

 

S Milošem Kopeckým v Nemocnici na kraji města, foto Česká televize

Máma měla úžasný smysl pro legraci, když si dělala Tyršův odznak zdatnosti (zavedli ho komunisté v roce 1949 k povzbuzení tělovýchovné činnosti a k všeobecnému zvýšení tělesné, pracovní a branné zdatnosti lidu, pozn. red.), říkali jsme jí jako její děti: Ty máš přece Fučíkův odznak zdatnosti, ale ona se jen smála. Byla to ona, kdo Juliu Fučíkovi ve Vinohradském divadle vypůjčila slavný plnovous, s nímž v protektorátu skrýval svou identitu za fiktivního profesora Horáka, ale on jí o své ilegální práci jinak nic neříkal, protože byla co na srdci, to na jazyku. Když za ní chodili o mnoho let později kamarádi ze Slovenska, přišel k nám i básník a politik Laco Novomeský, právě propuštěný ze stalinistického koncentráku. Ale on se ani tam nepoučil a zůstal komunistou. Ona do něj tvrdě šila: ‚A co tvůj kamarád Vlado Clementis? Toho přece oběsili!‘

V osmdesátých letech pozvali mámu, mě a sestru Kateřinu do Žiliny, kde si připomínali výročí nemocnice, kterou založil dědeček Hálek, a do toho umřel tehdejší sovětský vůdce Leonid Brežněv. Na začátek slavnosti se řeklo, že všichni vstanou a budou za něj držet minutu ticha – ale máma seděla a nevstala. Když pak do Německa emigroval můj bratr Martin Štěpánek, tátův syn z druhého manželství, kterého moje máma odkojila, protože jeho matka Soňa pro něj neměla dost mléka, byla máma jediná, kdo měl odvahu si s moderátorem Svobodné Evropy psát. Měla už jistou praxi v korespondenci s nežádoucími osobami. Za války vzala svou korespondenci s Fučíkem, strčila ji do flašky od okurek a zakopala. Chtěli jsme pak tu sklenici vykopat, ale nemohli jsme ji najít.“

Táta, bratři a Štěpánci vůbec

A tak když už přišla řeč na Martina Štěpánka, kterého jsem znal z doby, kdy jsme spolu pracovali v Českém rozhlase 6, poprosil jsem paní Štěpánkovou, jestli by mohla říct něco o svých bratrech. Zvážněla, chvíli přemýšlela a začala vyprávět: „Každý z nich byl jiný. Když byli bratři ještě kluci, na tátovu chalupu ve Vltavici jim přivezli dříví, táta ho štípal a kluci ho měli nosit na půdu. Petr se zvedl a šup!, šup!, šup! – svou polovinu tam naházel. Martin poklidně nosil. Byl přemýšlivý, sečtělý. Petr byl hyperaktivní, srdcatý…“

TK: „Zajímavé je, že je obsazovali opačně. Petr Štěpánek bude pro mou generaci už navždy tichý princ z pohádek. Martin pro zasvěcené zběsilec Alexandre Dumas starší z filmu Tajemství velkého vypravěče…“

„Ano. Ale Martin měl také svoje běsy. Jeho smrt jsem ale pochopila. Asi týden předtím jsme se sešli ve společnosti u jedněch známých a viděla jsem, jak strašně ho to bolí. Byl tam i profesor Beneš, neurochirurg. Martin si ani nesedl. Nemohl. Předtím mu vzali ledvinu, ale nikdo o tom nesměl vědět. Trpěl tiše. V tom byl podobný našemu otci…“

Tak přišla řeč na otce a na část rodiny, po níž Jana Štěpánková nesla jméno.

„Z druhé strany jsem pravnučka Jana Nepomuka Štěpánka, který pracoval v Tylově českém souboru ve Stavovském divadle. Nejprve jako nápověda. Později se stal dramaturgem a ředitelem divadla. Jeho vnuk byl můj táta, Zdeněk Štěpánek. Měl smůlu, že byl legionář, kterého nemocného v roce 1938 vytáhli s pistolemi za pasem z postele, aby přečetl stanovisko vlády k Mnichovu. Jeho kolegové – z nichž se dal slyšel hlavně jeden herec a režisér, s nímž záhy taky dost zametli – po válce protestovali, jak člověk jako Štěpánek může hrát národní hrdiny Husa a Žižku. Táta tehdy dva roky nemohl hrát a jeho žena před ním schovávala břitvu.

Režisér Otakar Vávra vymyslel, že se v Lucerně udělá koncert, kde bude zpívat operní pěvec Zdeněk Otava a táta bude recitovat básníky Lugiho Pirandella, Wolkera… Seshora plánovali, že ho lidi vypískají. Já, malá, tam tenkrát seděla a cítila jsem to napětí. Nakonec z toho byl obrovský úspěch a potvrzení nahoru, že lid Štěpánka chce. Do roka pak hrál v národním Cyrana. Úžasné představení, kde se střídali on, Karel Höger a Eduard Kohout.“

TK: „Myslím, že z těch jmenovaných byl typově nejblíž Cyranovi právě váš otec…“ Paní Štěpánková lehce přikývla: „Taky si myslím. Já jsem pak šla na derniéru, před ní za tátou do šatny a nesla jsem mu užmoulanou kytičku. On řekl: Dneska hraju pro tebe. To jsem se odplavila v slzách. Seděla jsme pak v orchestřišti, abych to viděla co možná z největší blízkosti. Pak jsem v několika nastudováních té hry taky několikrát sama hrála.“


Kolářová, Štěpánková, Medřická: Taková normální rodinka

Neudělat ostudu jménu Štěpánek

Zeptal jsem se paní Štěpánkové, zda ji tatínek podporoval – jak říká oblíbená fráze – v jejích prvních hereckých krůčcích. Odpověď byla překvapivá: „Ne, on vždycky říkal, že jeho taky hodili do vody, ať se naučí plavat. Byl rok 1954, mně bylo dvacet, skončila jsem školu a točili jsme o prázdninách film Ještě svatba nebyla. Přihrávala jsem tam starým bardům, jako byli Jaroslav Marvan, Gustav Nezval, Robert Vrchota… Tehdy jsem se byla podívat v jednom dnes velmi slavném oblastním divadle, kam mě po prázdninách přidělili, ale já viděla, že tam nechci… Přemýšlela jsem nahlas, kam půjdu. A Marvan řekl: Tak někam napiš! A já, z domova nepoučená, se jako tele zeptala: To se může? Staří bardi dali hlavy dohromady, kde je dobrý ředitel: Plzeň to je Hofbauer, Jernek Olomouc, to bys měla nejlepší, a Karel Novák v Pardubicích.

No a já jsem vyrůstala v Mateřově, pět kilometrů od Pardubic, kde měl bratr mého dědečka statek. Tak jsem šla do Pardubic, blízko k příbuzným. A zrovna v té době tam přišel z Olomouce pan režisér Jernek, o kterém bardi říkali, že je nejlepší. (Pozn. TK: Karel Jernek byl otec herečky Kláry Jernekové, která hrála například mladou krásnou služku Rozálii v seriálu Byli jednou dva písaři, a dědeček herce Filipa Čápa.) Hrála jsem pod ním třicet představení do měsíce a tím jsem se učila. S tím, že mám vnitřní povinnost jménu Štěpánek neudělat ostudu, což po mně vědomě nikdy nikdo nevyžadoval.

Byla padesátá léta, hrály se blbosti jako revoluční Šeřík v hlavni nebo jezeďácká Selská láska, a my pod Jernekem v Pardubicích hráli premiéru Skřivánka, což byla dramatizace tématu svaté Jany z Arku od prvořadého francouzského dramatika Jeana Anouilhe. Velká událost, byli tam lidi ze všech divadel a různých velvyslanectví, pozvali nás, abychom to hráli i v Praze, v Karlínském divadle, kde bylo tenkrát narváno, a francouzští divadelníci mě pozvali na stipendium do Paříže. Jenže ředitelství divadla mě nechtělo v sezóně pustit, jen o prázdninách, a já si říkala − co tam asi uvidím o prázdninách, když jsou zavřená divadla? Takže nakonec z toho nic nebylo.

Jedna kolegyně to stejně neunesla a řekla, že táta mi to všechno určitě zaplatil, i to hostování v Karlíně. Ve skutečnosti táta na moji kariéru vůbec žádný vliv neměl, když přišel na moje absolventské představení DAMU, Strakonického dudáka, kde jsem hrála Dorotku, jenom pak řekl: Šlápni na plyn! Co do chválení nás ratolestí byl táta opravdu velmi rezervovaný. Když pak přijel na mou první profesionální premiéru v Pardubicích, Stázu ve Šrámkově Létě – ulít cop. Musím říct, že tenkrát se mi ten můj slovanský typ Dorotek a Haniček dost zajídal, scénograf Vladimír Tesař mi tehdy dokonce řekl, že mě měl znát Mánes – to by se mu pak malovaly slovanské Dorotky.“

TK: „Na druhou stranu: Léto je přece Šrámkovo veledílo. Snad nejlepší vyjádření toho, co člověk cítí ve věku dvaceti let. Alespoň pokud si na svůj dojem z Léta v tom věku vzpomínám.“

„To jistě, jenže dvacítka to holt ještě zahrát neumí. Nejlepší puberťačka Mimi z Čapkova Loupežníka, jakou jsem kdy viděla, byla padesátiletá Blanka Waleská. Takový typ je Libuška Šafránková, která ještě v pětapadesátce skvěle hrála charakterní role mladých žen, ale na staré se nepřehraje. Není to její typ.“

Ze zákulisí Nemocnice na kraji města

„Obsazovalo se to dost těžko, Libuška Šafránková (která měla hrát Alžbětu Čeňkovou, kterou za ni pak hrála Eliška Balzerová) se vymluvila, že nemůže, nedocenila to. Pak zemřel Karel Höger, který měl hrát primáře Sovu. To byl šok, se kterým nikdo nepočítal, natáčení se nemohlo zastavit, natáčela se přibližně hodina seriálu týdně. Seriálové scény se netočí po dílech, ale vždy v jednom prostředí pro všechny díly. Národní divadlo bylo tehdy na zájezdu v Moskvě, takže nikdo z něj nepřicházel v úvahu. Muselo se jet dál, a někdo přišel na Slováka Ladislava Chudíka. Jenže to byl problém. Když herci v textu vypadne slovo, nahradí ho nějakým svým. Jenže když slovo vypadlo jemu, řekl je logicky slovensky. Asistentku režie dělala tehdy Andulka Kohoutová, bývalá manželka Pavla Kohouta, která za Chudíkem chodila do hotelu a ty dialogy zkoušeli. Všichni se snažili mu pomoci, soustředili se na to, co říká, takže zapomněli sami hrát. Manžel-režisér jim vždycky kladl na srdce: To nemůžete, musíte si tu figuru udržet! Nakonec se panu Chudíkovi podařilo naskočit.“

Vladimír Menšík: Mluv, až mi zhasne v očích

Epizodní roli parťáka stavbařů si v seriálu zahrál Vláďa Menšík, kterého můj manžel ctil, a odpouštěl mu i to, že se obyčejně vůbec nedržel textu. Což byl ovšem pro nás herce, kteří čekají na konkrétní narážku, problém. Menšík vždycky říkával: Mluv, až mi zhasne v očích.

V třídílné televizní inscenaci Alexandr Dumas starší hrál Menšík titulní roli a já matku jeho syna Alexandra mladšího. To byla ta slavná inscenace, která se točila v roce 1970. Její děj končí o sto let dříve, v době prusko-francouzské války. Menšík měl tehdy v textu výkřik: Přepadli nás Prusové!, což současníkům samozřejmě znělo jako Přepadli nás Rusové. Bdělí kolegové zavolali tehdejšího ideologa Československé televize, profesora Dvořáka, který chtěl, aby se ta věta vystřihla, ale manžel, režisér Dudek, řekl: Tak si to vystřihněte sám, já ji tam nechám. A Dvořák skutečně šel a sám to vystřihl.

 

Člověk Menšíkovi věřil úplně všecko, Dudek ho měl strašně rád, obsazoval ho, kde mohl, a říkal o něm, že je geniální. Menšík byl fenomén, byl úžasný, herci ho měli rádi, režiséři taky, jen donchuáni na něj trochu žárlili. Nejvíc Milda Kopecký, který byl úplně stejný talent, taky šlágfertig, tedy schopný na scéně improvizovat – ale na rozdíl od Menšíka jen na scéně divadelní. Oba byli skvělí, přestože oba museli překonávat silnou chorobu: Menšík astma, Kopecký maniodepresivitu.“

Dvě životní setkání manžela-režiséra Jaroslava Dudka: Kohout a Dietl

„Ještě k Nemocnici na kraji města; často se mě ptali, s kým jsem jako Králová měla tu dceru. Na to jsem vždycky se smíchem říkala: Zeptejte se Dietla, ten o tom něco bude vědět. Ještě loni jsem zapomněla něco v obchodě, prodavačka vylítla ven a křičela na mě ulicí: Paní primářko!“

Od asistentky režie seriálu Nemocnice na kraji města Anny Kohoutové jsme se dostali k jejímu manželovi, kdysi budovatelskému básníkovi, později disidentovi a exilovému spisovateli Pavlu Kohoutovi.

„Já jsem se s Pavlem Kohoutem znala od dětství, z Dismanova rozhlasového souboru. Někdy v roce 1960 jsem byla v Divadle S. K. Neumanna v Libni, dnes pod Palmovkou, a ředitel Václav Lohniský (Pozn TK: Též známý filmový herec, např. Hujer z filmu Marečku, podejte mi pero.) pozval Pavla, aby v divadle režíroval Šrámkův Měsíc nad řekou. Byla to jeho první režie, byl strašně milej, hodnej, já jsem v roli Slávky Hlubinové snad byla dobrá, ale o věcech ohledně role jsem se radila s Dudkem – to od něj jsem byla nafutrovaná, o čem ta režie je. Pavel šel víc po dojmech, byl básník. V tom divadle jsem se mimochodem poprvé seznámila i s Jaroslavem Dietlem, kterému tam Lohniský uváděl první hry, které ještě nebyly tak dobré jako jeho pozdější scénáře. Jednou jsem to během odříkávání nějakého jeho dialogu nevydržela a řekla jsem: „Ježišmarjá, kdyby ta postava alespoň koktala, nebo byla něčím jiným zajímavá!“ Dietl po mně hodil krhavým zrakem a odkulhal. (Pozn. TK: Měl vrozené postižení: luxaci kyčelního kloubu.)

Pavel Kohout tehdy ještě psal takové ty strašně prorežimní hry jako Dobrou píseň, kterou se své tehdejší ženě Aleně Vránové chtěl pomstít za nevěru. (Vránová se při natáčení známé filmové pohádky Pyšná princezna sblížila se svým pozdějším manželem Vladimírem Rážem. Kohout pak napsal hru o zbloudilé manželce a jejím lehkovážném svůdci, která se hrála v mnoha zdejších divadlech, pozn. aut.)

Později, v šedesátých letech, se ale stal skvělým dramatikem, světoznámým, a Jaroslav Dudek byl jeho dvorním režisérem. V roce 1968 inscenovali hru o cirkusovém klaunovi – August August, august. Kohout ji napsal dávno před tím, než v srpnu, tedy v augustu, přišli Rusové. Bylo to vynikající představení, díky oběma. Dudek ho pro Kohouta spolu s dalšími jeho hrami postupně režíroval v Düsseldorfu, Dortmundu, Bruselu.

Pak přišla doba, kdy umřel Jan Procházka, spisovatel a barrandovský dramaturg, který díky přátelství s prezidentem Antonínem Novotným v šedesátých letech vydupal ze země československou novou filmovou vlnu. Do jejích filmů kromě jiných objevil Jaromíra Hanzlíka, tehdy ještě gymnazistu. V roce 1971, když Procházka zemřel, byl Hanzlík na vrcholu, hrál v divadle, filmu, televizi. Jeden z vůdců poraženého pražského jara, Procházka, byl naopak prokletý, nesmělo se o něm nikde mluvit, a stejné to začínalo být s Pavlem Kohoutem.

Pavel tehdy Hanzlíkovi po představení ve Vinohradském divadle řekl, že je jeho povinností, aby šel Procházkovi na pohřeb. Všichni jsme ale věděli, že to by byl Járův konec. Už by si nezahrál, stejně jako si tou dobou nezahráli všichni, co na ten pohřeb šli: i herci Vlasta Chramostová či Pavel Landovský. Dostal by doživotní zákaz. Hanzlík měl Procházku skutečně moc rád a z toho dilematu byl úplně v háji, hrozilo, že si něco udělá. Vrátili jsme se tehdy s manželem z divadla, vykoupali se, lehli do postele, vzali knížku, ale nečetli. Oba najednou nás pak napadlo totéž: My v tom Járu nemůžeme nechat. Dudek se oblékl, šel do divadelního klubu, bafnul Jaromíra a přivedl ho k nám. Spal u nás, nikoho jsme k němu nepustili, a byla pravda, co potom vždy odpovídal na námitky přátel: Režisér Dudek mě zamknul doma, nemohl jsem tam jít. Pavel Kohout to tehdy neskousl a přestali být s manželem nadlouho přáteli.

Tehdy můj manžel vytvořil duo s Jaroslavem Dietlem, mimo jiné autorem zmiňované inscenace Alexandr Dumas starší a slavné věty Přepadli nás Prusové! Stal se režisérem všech Dietlových seriálů, snad kromě dvou tří skutečně prorežimních, a myslím, že se neměli za co stydět. Dietl se od dob našeho prvního setkání v Divadle S. K Neumanna silně vypracoval jako autor i jako člověk.

V osmdesátých letech byl Dietl týden u nás, na Sázavě, kde tehdy byly všude kolem sklárny, a psal scénář k seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře. Oba Jaroslavové tehdy sjezdili celé okolí a pozvali k nám všechny generace: staré skláře fachmany, střední generaci, která už byla taky dobrá, a pak ty mladé, co jim koukali pod ruku. Dietl poslouchal jejich povídání a mnohé z něj využil v seriálu, do něhož mi napsal roli paní huťmistrové Krahulíkové. Na té se pak asi nejhůř z celého seriálu podepsala cenzura. Pro scénu, kdy se huťmistrová při odsunu Čechů ze Sudet v roce 1938 loučila se svou hutí, napsal Dietl celostránkový monolog, který vyjadřoval vztah, jaký ke svým zaměstnancům měli dobří podnikatelé. Ten mu ale významně proškrtali, nebylo prý možné, aby „byla kapitalistka kladnou postavou, která představuje čest celého cechu“.

Nedlouho na to – byli jsme s manželem na chalupě – jsme se z televize dozvěděli, že Dietl umřel. Dudek tehdy úplně změnil barvu, vypadal jako ta bílá zeď za ním. Odešel sice v roce 2000, ale část z něj zemřela už tenkrát, v roce 1985, s Dietlem. Jen dodám, že po Listopadu se s Pavlem Kohoutem zase smířili a párkrát spolu ještě i pracovali.“

Žiju v jiné době? Ne, žiju teď. Jen minulost byla prostě umělecky lepší…

„Hezky se s vámi povídá,“ řekla mi pak paní Štěpánková „Ale už musím spěchat domů, vařit oběd pro vnoučata. Tak poslední otázku, prosím.“ Zeptal jsem se, jak se jí líbí dnešní divadlo a film. Bylo vidět, že z té otázky nemá velkou radost.

„Já žiju v jiné době. Hrála jsem dlouho titulní Věc Makropulos a tak trochu jí jsem i v životě. Uvědomte si, že jsem od dětství žila mezi přáteli svých rodičů, znala jsem starou gardu herců, jako byla Olga Scheinpflugová, manželka autora Věci Makropulos Karla Čapka. Učila jsem se od nich, co je to umění, ale i co je kritika, a co se jí musí dát.

Za mého mládí na mě psali kritiky lidé, jako byl Sergej Machonin, jednou dokonce i Jaroslav Seifert. Mám od nich doma osobní kritické dopisy, které si schovávám. Kdo z dnešních kritiků se jim může rovnat? Ne, nejsem mimo dobu, syn mě naučil zacházet s internetem, objednávám si přes Aukro, čtu online noviny – ale recenze nečtu nikdy. To mě naučil můj muž. Říkal tomu duševní hygiena. Stejně tak to mám s divadlem. Hraju v několika, ale scéna mého srdce je už jen malé divadlo Ungelt.

 

Tento snímek použilo Divadlo Ungelt k rozloučení se slavnou herečkou, foto se svolením Divadlo Ungelt

Vždy je jedno divadlo jakousi Mekkou, které láká herce i diváky. Na přelomu padesátých a šedesátých let, za Otomara Krejči, to bylo Národní divadlo, pak za Oty Ornesta Komorní, později Vinohrady… Ajtmatovův Den delší než století a Bulgakovův Mistr a Markétka… v obou jsem měla čest hrát. Kdo tu pochodeň nese dnes? Snad Ivan Trojan a Dejvické divadlo. Jenže – i to s otazníkem.

Mluvila jsem o Jaromíru Hanzlíkovi. Předtím, než ho angažoval ve Vinohradském divadle, zeptal se ředitel František Pavlíček: ‚A kdo s ním bude hrát?‘ A přijal Danielu Kolářovou, aby měl Hanzlík hereckou partnerku. Dnes angažují dobrého herce a neptají se, s kým bude hrát.

Ve filmu a televizi se točí nastavované kaše někdejších úspěšných děl, na které vás vytáhnou z chaty a pohrozí, že bez vás to nejde, že už na vás dostali grant a kdesi cosi. Před natáčením seriálu Taková normální rodinka jsme v sedmdesátých letech s kolegy denně dřeli v divadelní zkušebně. Nepřeju vám vidět, jak se v televizi točí dnes.

Onehdá jsem si přečetla další scénu, kterou jsem měla točit, protočily se mi panenky a zavolala jsem dramaturga seriálu. Říkám mu: Přečtěte si to. Nepřijde vám to nelogické? A on Ježišmarjá! Máte pravdu. Ten byl výjimka, špatný dramaturg, ale velice dobrý scenárista, který mi jedním seriálem, ve kterém jsem hrála, zpříjemnil poslední léta života. Jiní ale nemají vůbec žádný talent – a přesto je k té práci pustí.

Jeden současný veleslavný režisér, český prorok dnešního kulturního moru zvaného inscenační dekonstrukce díla, mě pozval na premiéru. Než začalo představení, vyšel před oponu, měl vytahané tepláky, pokecanou mikinu, kterou očividně nosil už asi měsíc, a překvapeným divákům sdělil, že kvůli nedostatku herců angažoval velice dobrý ochotnický spolek. Představení hry, kterou autor Anton Pavlovič Čechov napsal jako svižný konverzační kus, začalo tím, že se dvacet minut pitvořil nějaký ochotník, do toho něco záhadně pěly děti v bílých košilkách a za scénou kdosi úpěl. Pak jsem odešla. Dnes už chápu svého tátu, který – když jsem ho zvala na nějaké představení – jen odmítavě mávl rukou. A já už také nemám času nazbyt. V tom kuse života, který mi ještě zbývá, chci vidět pořádné herce v pořádném představení.

Tak se mějte – a zase se ozvěte…“

 

Vložil: Tomáš Koloc