Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zatímco Pražáci byli na chatách, celej venkov byl na demonstraci v Praze. Svět Tomáše Koloce

komentář 05.09.2022
Zatímco Pražáci byli na chatách, celej venkov byl na demonstraci v Praze. Svět Tomáše Koloce

Foto: Tomáš Koloc (stejně jako snímky v textu i fotogalerii)

Popisek: Protivládní demonstrace 3. září na Václavském náměstí

FOTOGALERIE Poprvé v životě jedu na demonstraci. V dvojaké roli – předně jako reportér, ale taky jako člověk, který si myslí, že za současné situace musí na Václavském náměstí stát každý rozumný Čech. Cestou na nádraží míjím reklamu jisté distributorské společnosti, na níž herec Pavel Šimčík představuje „Génia přes nízké ceny energií“. Divím se, že ji v době, kdy o nesmyslně předražených energiích rozhoduje jen a jen vláda, ještě nestáhli. Cestou si v krámě (kde si už asi nekoupím svůj oblíbený kyblík jogurtu od mlékáren, které v těchto dnech vysoké ceny energie položily) poručím housku a deset deka retro salámu vyrobeného podle dnes již neplatných hygienických norem. Když pak v podchodu nádraží vidím billboard s dalším retro muzikálem podle hitů jedné z hvězd československých 80. let, pomyslím si, že to je asi jenom začátek budoucí masivní vlny ostalgie (smutku po někdejších jistotách východní Evropy)… Po nástupišti běhá chlapec s dětským samopalem, a dřív, než ho dohoní rodiče, zastřelí všechny přítomné. Po sprše rodičovských facek se perónem rozléhá jeho hysterický pláč…

sobota 12:10

Sobotní vlak z Hradce Králové do Prahy, který je normálně poloprázdný, je narvaný k prasknutí. Mnozí, kteří se normálně usadili tam, kde je napadlo, musejí vstát a přenechat místo těm, kdo si koupili místenky. Manželský pár důchodců jde vlakem a sleduje čísla sedadel. Podle toho, co říkají, se jim ta, na něž mají místenky, už blíží – ale když dojdou na konec vlaku, prohlásí ona konsternovaně:

„Tady to končí! Vagón s našima místama vůbec nepřipojili!“

On (s celoživotní zkušeností sedmdesátiletého Čecha): „Asi ho někdo ukrad.“

sobota 12:20

Než se vlak konečně rozjede, jsem už dvakrát nedobrovolně odsunutý. Poprvé do kupé, kde jeden z cestujících, očividně také jedoucí na demonstraci, dává podepisovat petici proti vysokým cenám energie. Když mě podruhé vyženou právoplatní majitelé místa, prodírám se jako ostřílený znalec vlaků na této trati na konec vlaku do volnějšího oddělení první třídy. Sedí tam už skupina venkovských „hochů“ asi tak mého věku, kteří měli stejný nápad jako já a právě si u průvodčího kupují příplatek pro první třídu. Napadá mě, že skupinka se očividně taky chystá tam, kam většina vlaku, i podle toho, o čem se baví („Včera byla v Máme rádi Česko votázka, kolik kilometrů dálnice se u nás postaví za den. Víš kolik? Sedum centimetrů!“).

Členové skupinky se diví, že každý z nich platí za příplatek jinou cenu, a průvodčí jim vysvětluje, že je to novým tarifním řádem. Jeden z cestujících to shrnuje: „Dneska už je bordel ve všem!“ Do kupé první třídy (očividně taky kvůli místenkám vypuzená) vstupuje rodinka z nástupiště, a ještě než vstoupí, synek už ve dveřích skosí samopalem tři členy skupinky. Jeden její starší člen zabručí: „Zahoď tu pistolku chlapče, nebo ti jí seberu. Na mě už mířili sedmnáctýho listopadu vosumdesát devět.“ Když se průvodčí konečně propracuje ke mně, musím ještě chvíli počkat. Právě k nám dorazil pán s energetickou peticí, a průvodčí jako velitel vlaku má přirozeně přednost. V tu chvíli mi volá kamarádka z Prahy, jestli jdu taky na demonstraci.

sobota 13:45

Když vystoupím z vlaku, spadnu do moře českých vlajek. I tak mám ale možnost se, jak je mým zvykem během návštěv Prahy, dívat kolem sebe, co se změnilo. (Třeba: tam, kde bylo ještě před měsícem knihkupectví, je dnes směnárna.) I kdybych nebyl někdejší úřední Pražák, který ví, že z Hlaváku je to na Václavák pár kroků, dnes by mě tam proud (přes dva prezidentské petiční stánky Aleny Vitáskové, které, přiznám, jsou umístěny velmi chytře) stejně donesl. Kromě českých vlajek (mezi nimiž je tu a tam vidět i nějaká ta slovenská, maďarská nebo bulharská, ale kupodivu ani jedna ruská), do kterých jsou někteří bývalí cestující a budoucí demonstranti oblečení a jiní jimi pomalovaní, jako kdybychom se dostali do finále MS v hokeji, vidím překvapivé množství červenožlutých moravských vlajek a vlajek s moravským znakem, kostkovanou orlicí. Často jsou neseny ženami. Jedna z nich, která jde vedle mě, se silným slováckým přízvukem říká druhé: „Dyk to říkám, chlapi só brzdy!“

 

sobota 14:00

Jsme na Václaváku. Proud, v kterém jsem, se chtěl dostat „dolů pod koně“, kde stojí tribuna, ale nejde to. Už pár kroků pod McDonaldem se vytvořil špunt, přes který se nelze dostat. Dva si v davu povídají: „Já jsem ti říkala, že máme přijít v jednu". - Já jsem tu byl u v jedenáct.“ Vyjde slunce a nastane nesmírné parno. Ozývá se organizátor z pódia: „Přátelé, prosím vás, couvněte, máme tu na Václavském náměstí ještě trochu místa. Jsou k dispozici pohotovostní vozy, ale nejde se k nim dostat. Komu z vás by se udělalo špatně, volejte na 155, oni si vás lokalizují, nebo kontaktujte některého z příslušníků policie, co jsou tu s námi.“ Protože ale nikdo necouvá, většina z našeho proudu udělá to, co je jediné možné: vrací se zpátky k magistrále, kde je výhled a dá se tam aspoň trochu dýchat. Vypadá to ale, že přátelská atmosféra, která na náměstí panuje, se týká i zeleně oděných policistů, kteří se zdraví plácnutím ruky „give me five“ a pozorně poslouchají, co se ozve z pódia. Jako by i oni patřili mezi demonstrující. Když se ozve hymna, zpívají. „Bereme si Českou republiku zpátky! Demisi!“ Demonstrace začíná.

 

sobota 14:10

Schodiště Národního muzea, z kterého je Václavské náměstí dobře vidět, je také plné. Jdu tam, abych si vyfotil celé zaplněné náměstí. Nahoře na schodech muzea stojí skupinka asi deseti „protidemonstrantů“. Nemají české vlajky, zato mají jednu vlajku Evropské unie (do té je zamotaná unavená žena, sedící na schodech) a dvě vlajky NATO. Všimnu si, že jedním z nich je básník K., manžel básnířky Š., která zemřela v období covidu. Po půl druhém roce mu projevím upřímnou soustrast a zeptám se ho, proč v této skupince je. Přeje si ekonomickou likvidaci země? Říká: „Ne, ale chci projevit, že patříme do Evropy, a ne někam do Eurasie.“ Odpovím mu, že já jsem se ve škole učil, že patříme do Evropy i do Eurasie.“ Loučíme se. Pod schodištěm vidím Š., svého mrvovského spolužáka z VŠ, který se tehdy živil tím, že udával policii všechny známé jako osoby „podezřelé z extremismu“. Ŕíkalo se, že důvěru vyšších míst ztratil, až když nakonec ze msty udal i svoji holku, která se s ním rozešla. Má na zádech nápis MASTERS OF CHAOS a (nejspíš jako jejich ztělesněný protiklad) si prohlíží pomníček v místech, kde se v roce 1969 upálil Jan Palach a v roce 2003 Zdeněk AdamecCopak tady asi dělá...?

 

sobota 15:00

Zpět dole "pod ocasem". Zas trochu fotím. Kolem mě procházejí další lidi na demonstraci. Uhlazený starý pár. Muž v tričku se srbskou vlajkou a nápisem „Kosovo je Srbija“. Paní s plackou, na které je Jan Amos Komenský. Kněz v kolárku. Veterán UNPROFOR v uniformě s manželkou. Slečna na transparentu s havlovským srdíčkem. Muž v kostýmu opice, který s transparentem „Pravdu mají jenom banány?“ (narážka na slavný výrok předsedkyně parlamentu Pekarové Adamové, že by Češi měli být rádi, že žijeme v režimu, kde jsou pořád k dostání banány) rozdává exotické ovoce a je pořád obsypaný romskými dětmi.

 

Vydržím tu ale jen chvíli. Ve stavu naprostého přehřátí sejdu do chládku horní haly metra Muzeum. Je tam výstava fotek ukrajinských běženců „Příběhy vděčnosti“. Všimnu si, že její doprovodný text (přestože drtivá většina běženců z ukrajinských okupovaných území má jako svou mateřštinu ruštinu) je kromě češtiny v ukrajinštině, a pomyslím si něco o dnešní totální ideologizaci skutečnosti. Pozoruji procházející demonstranty, kteří měli stejný ochlazující nápad jako já. Manželka manželovi, držícímu vlajku, hlasitě vyčítá, že na demonstraci nevzal dost pití, a vleče pryč cupitajícího (očividně postiženého) synka. Jiná, starší paní říká: „Tady vzadu není z tý tribuny nic slyšet.“ Ještě jiná: „Konečně se dá dýchat!“ Jiný pán: „Zatím jsme nevyhráli, ale zúčastnili jsme se!“ a asi sedmdesátiletá paní: „Řekla jsem si, že to tam vydržím dvacet minut, ale když jsem viděla, jak tam stojej vosmdesátiletý lidi, řekla jsem si: Koukej se zvocelit! Stůj!“ Mezitím ale (pod všudypřítomnou reklamou s nápisem „Ples v hotelu Savoy“) projde celá v černém i tak hubená dívka, že jsem to v životě neviděl, má vysoké podpatky a říká svému partnerovi zhnuseně: „To je nemožný, jakej bordel v Praze dělaj…“ V tu chvíli mi pípne esemeska, na níž mi už druhá pražská kamarádka píše, že je na demonstraci a stojí u Lucerny. Kde jsem já? Proto scházím dolů do metra, abych jím podjel špunt a dostal se k ní.

sobota 15:10

V chodbě metra asi dva metry od reklamy, na níž pražský primátor a předseda ČPS slibují „Pražanům postavíme desítky tisíc městských bytů“, stojí dva kýbly, do nichž ze stropu crčí voda. Na peroně se pustím do řeči s hloučkem dalších demonstrantů, jichž se zeptám, kdo to zpíval hymnu. Marta Kubišová? „Ta těžko,“ řekne jeden z nich suše. Vedle nich stojí starší muž s fešáckým knírem a tričkem se starým československým znakem a nápisem „Narozen v ČSSR 1960“. „Taky jsem se tam narodil,“ řeknu. Po pár slovech zjistím, že pán je bývalý mistr Evropy v boxu. „Tehdy jsme nosili trikoty, na kterých byl jen ten znak. Dneska si vymýšlejí blbosti i na těch trikotech.“

 

Sobota 16:00

Na Můstku potkám u výstupu z metra politologa a novináře S. z Prahy a skoro zároveň spisovatele, sochaře a malíře K. ze Zlína, který, jak je jeho zvykem, mě chytne pod křídlo a vede mě s sebou: „Nás je tady ze Zlína víc!“ Cestou potkáme i moji pražskou kamarádku P. s manželem a dvěma ze tří jejích dospělých synů. U stanoviště, kam mě K. vede, stojí druhá opoziční skupina s vlajkou EU. Je to asi deset mladíků kolem 25 let, kteří se pošklebují kolemjdoucím demostrantům. Jeden z nich na ně volá spisovně s měkkým moravským přízvukem „Bruselský debile!“ K fyzické potyčce ale nedojde.

Jsem představen zlínské skupince, kterou tvoří redaktor tamní mutace MF DNES a básník v jedné osobě L. a bývalý zlínský primátor, někdejší zakladatel ODS (!) D. Jsme skupinka intelektuálů, která se okamžitě domluví, že jsme na demonstraci poprvé v životě, a tak všechno hodnotíme trochu jinak než okolí. Tleskáme jen, když na tribuně někdo řekne něco opravdu zajímavého. Tři ze čtyř přítomných jsou básníci, takže když z tribuny zazní neumělé verše, v našem středu to vyvolá hrobové (až hrůzyplné) ticho. Když je ale vypuštěna holubice míru, shodně s náměstím bouříme nadšením. Moderátor akce sděluje, že dostal zprávu, že pražský primátor právě vypnul webkamery z Václavského náměstí (užitečné pro ty, kteří sledují demonstraci doma), jeden z mluvčích, učitel na policejní akademii, k tomu ale říká, že teď jsme všichni novináři, kteří mohou doma vyprávět, co se tu (velmi pravděpodobně navzdory oficiálním mediálním verzím) dělo, a vzkazuje, že policie je s námi - jeho známí v ní už mu dali vědět, že počet demonstrujících se neblíží sedmdesáti (jak právě napsala média), ale stu tisícům přítomných. Další mluvčí reflektuje otázku, zda je současná vláda hloupá, navedená, nebo koupená. On sám si myslí, že všechno dohromady. Další mluvčí (host ze Slovenska, který svůj projev začal vyprávěním příběhu o svém otci důchodci s důchodem 600 eur, který najednou dostal složenku za energie s částkou 500 eur) to uzavírá výkřikem: "Slovensko a Česko na prvom mieste!" Podle reakce demonstrujících se zdá, že se trefil do vyjádření toho nejvlastnějšího požadavku dnešní demonstrace. Právě v tu chvíli ale z nedaleké skupinky "protidemonstrantů" zazní: "To je hrozný: dyť voni se nejsou schopný dohodnout na jediným názoru!“ 

Musím uznat, že v něčem má pravdu. Mluvil už ultrapravičák, který horoval pro volný trh bez přívlastků, levičák, kterého léta znám a který je i na mě těžký kalibr, všichni ale tleskali při projevu pracovnice SÚKL, která vyprávěla o nebetyčných podvodech ohledně proticovidových vakcín. Mluvčí z pódia často slibují, že se na to teď vrhnou, že za takovéhle podpory to musíme vyhrát, že tahle vláda nás poslechne, odstoupí a namísto katastrofy si vybudujeme nové, lepší časy atd. „To bysme ale museli mít svojí vlastní stranu,“ zazní od jednoho z nás, někdejšího zakladatele Občanského fóra. Náš „mozkový trust“ postupně vyhodnotí, na čem se všichni, mluvčí na tribuně i my demonstranti (podle reakcí), shodují: pád vlády, plyn z Uralu (jiný totiž přes všechnu propagandu ze Strakovky i médií k dispozici není), česká elektřina za české ceny, jasná podpora míru, a nikoli války, a taky  (v neposlední řadě!) zrušení cenzury všeho druhu. Domluvíme se i na tom, co dnes bylo pro všechny zúčastněné nejdůležitější: Že tu byli. Bylo to důležité pro ně samé i pro vládu, které jsme tímto o nás i v její slonové věži konečně dali vědět. Okolo 17:30 po třech a půl hodinách demonstrace končí.

neděle 00:00

Sedím ve vlaku domů, ještě plný dialogu se svými dalšími dvěma přáteli, manželi z Prahy, se kterými jsem po demonstraci strávil řadu hodin v blízké Čínské restauraci. Ti demonstrace, jak říkají „kravaťáků z Milionu chvilek“, na něž pilně chodili, ale v nynější svrchovaně vážné chvíli u nich nenašli podporu, nyní vyměnili za společenství, které se tu dnes sešlo. Ona, Z., která je tak trochu léčitelka (civilním povoláním knihovnice pedagogické knihovny), míní, že to, co prosazuje dnešní vláda, tedy něco, co může vyústit v totální kolaps státu a celé Evropy, už není politika, ale jde o jakousi duchovně-dějinnou černou díru. Její manžel V. naproti tomu míní, že role jsou rozdány: Tato vláda měla úkol nás dovést na práh propasti, ale už je připravena nová, která za to, že nás z této katastrofální situace zachrání, bude požadovat zavedení autoritativního režimu fašistického typu.

S další skupinkou spoludemonstrantů, kterou potkávám ve vlaku (a jejímž výrazným příslušníkem je Chorvat, který má u nás v městě v obchodním komplexu zlatnictví), diskutujeme vzrušeně až do cíle v Hradci a probereme skoro celé české dějiny posledních padesáti let. Z mnoha myšlenek, které mě upoutaly, vybírám dvě: „Zatímco Pražáci byli na chatách, celej venkov byl dneska v Praze.“ A také: „Musíme na tom vidět to dobrý. Možná včas nedokážeme to, co Bulhaři, Maďaři a Rakušani, a budeme si vopravdu muset udělat ty německý vohřívárny. V těch se ale aspoň zase začneme potkávat a mluvit spolu. A to bude konečně začátek cesty z týhle zk…ý doby…“

 

Vložil: Tomáš Koloc