Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Mesiáš i anděl smrti naší civilizace. Čečenci považovali Gorbačova za ztělesnění proroka Mohameda. Svět Tomáše Koloce

komentář 03.09.2022
Mesiáš i anděl smrti naší civilizace. Čečenci považovali Gorbačova za ztělesnění proroka Mohameda. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením BBC

Popisek: Michail Sergejevič Gorbačov

Autorova osobní vzpomínka i dějinně-politické zhodnocení života muže, který má v den vydání tohoto textu pohřeb: Michaila Sergejeviče Gorbačova (1931-2022).

Když v roce 1982 zemřel Leonid Brežněv, dozvěděli jsme se to s matkou ve vlaku do Prahy, kam jsme od nás z vesnice jeli, abych poprvé viděl cirkus. Byl to sovětský cirkus se symbolickým názvem Slovan. Protože všechny sovětské produkce na celém světě měly nařízený smutek, nehrálo se. Vzpomínám si, jak jsme s mámou skoro sami stáli na setmělé Letenské pláni a prodavač z blízkého stánku, který byl otevřený (nebyl sovětský), mně, čtyřletému, prodal trojbarevné žužu, což mi jako náhrada cirkusu stačilo. Když byl potom v televizi Brežněvův pohřeb, vzali nás nejmenší ve školce do oddělení předškoláků a tam jsem poprvé u vytržení viděl barevnou televizi, která mě uchvacovala o to víc, že byla plná rudých vlajek. Tahle atrakce se pak opakovala ve dvou dalších třídách – když umřel Andropov a Černěnko.

Když po třech pohřbech sovětských vůdců s průměrným věkem 73 let nastoupil jejich 54letý nástupce Michail Gorbačov, byl jsem v první třídě ZŠ a jeho popularita byla taková, že když nás náš slovenský spolužák krmil na škole v přírodě provázky ovčího sýra, které jsme viděli poprvé, nikdo z nás se nedivil, že se jim říká gorbačíky (až po letech jsem zjistil, že se ve skutečnosti jmenovaly korbáčiky). Manželka muže, který byl v 60. letech a za Pražského jara 1968 jedním z nejprogresivnějších českých scenáristů s darem vizionáře a zemřel na samém prahu Gorbačovovy vlády, během rozhovoru se mnou vzpomínala, jak v dobách nejtemnější normalizace 70. let její muž Jaroslav Dietl říkal: „Když nesmíme mít svobodu ze západu, musí holt přijít z východu“, a když se pak objevil Gorbačov, umíral se slovy: „Už je to tady…“

Velmoc, která nás předtím v 50. letech a během srpnové okupace 1968 srazila na kolena, se během několika měsíců stala symbolem příchodu svobody, a vzhledem k nenásilnému charakteru Gorbačovových reforem, které, na rozdíl od normalizace, nebyly vynucovány zdaleka tak násilně, se v 2. polovině 80. let těmi konzervativnějšími staly bývalé sovětské satelity. Zatímco desetiletí předtím vždy mráz přicházel z Kremlu, nyní doma zakázaní chartisté, jako Jiří Hájek a Jiří Hanzelka, dávali své rukopisy kurýrům, aby je propašovali do Moskvy (kde pak vyšly v oficiálních v tamních časopisech) a zpět ilegálně přivezli třeba knihy francouzského exulanta Milana Kundery, jejichž ruské překlady tam vycházely, a na československých televizorech se objevil třetí kanál pro sovětská okupační vojska, kde ten, kdo uměl rusky (což byl tehdy prakticky každý), mohl legálně slyšet mnohé v čs. médiích cenzurované informace a zakázané filmy.

Ačkoli naše rodina nikdy neměla „problém" s ruským národem, se Sovětským svazem moji předkové problém měli. Pamatuji se, jak si moje babička, dáma s prvorepublikovým vychováním, odplivla, když nás na ulici míjeli dva důstojníci v cizích uniformách, a když jsem potom jako starší, už člen recitačního kroužku, přivezl ze sovětské posádky, kam jsme byli nadelegováni předvést naše umění, domů nějaké darované bonbony, otec spláchnul bonbony do záchoda...

Po nástupu Michaila Gorbačova se všechno změnilo. Můj rodič mě v Praze vzal do nově otevřeného bistra Arbat (chytře pojmenovaného podle moskevské čtvrti, o níž psali donedávna zakazovaní nekonformní sovětští umělci, které povolil až Gorbačov, za něhož například poprvé vyšel v SSSR i 32 let starý Pasternakův román Doktor Živago, věrně zobrazující říjnovou revoluci 1917) a jako vychovaný v atmosféře demokratického socialismu Pražského jara se začal angažovat v nově oprášených organizacích z roku 1968, které za normalizace nebyly přímo zrušeny, ale dány k ledu, jako byl Výbor lidové kontroly, jehož členové měli právo revize ve všech státních organizacích, u nichž bylo podezření z rozkrádání, a (v případě mého otce tomu taky bylo) i doporučovali, aby se ta či ona státní provozovna vrátila do soukromých rukou (což bylo v době Gorbačovovy přestavby opět povoleno).

Kdo byl muž, který uvedl do pohybu celý tento zázrak a na němž mě od první třídy fascinovala jeho piha na pleši, která synchronně kopírovala mapu největšího ruského poloostrova Kamčatka? Byl to syn ruského otce (který byl během druhé světové války raněn, když osvobozoval Košice) a ukrajinské matky, v jehož rodné vesnici během hladomoru na jihu SSSR vymřela polovina obyvatelstva, za stalinských čistek byla uvězněna většina jeho rodiny, ale on (původním povoláním kombajnér) právě proto vstoupil do komunistické strany, protože jiný způsob reformy systému než skrze kariéru v ní neviděl.

Na studiích práv v Moskvě byl jeho spolužákem pozdější vedoucí právního týmu Pražského jara 1968 Zdeněk Mlynář, a když se Gorbačova už jako expolitika ptali, jaký byl rozdíl mezi Pražským jarem a jeho perestrojkou, řekl lakonicky: „Dvacet let“ a přidal příhodu, jak jako funkcionář Stavropolského kraje přijel na podzim 1968 do Československa a už tehdy z reakcí našich lidí pochopil, že okupace byla průšvih, který poznamenal vztahy našich národů na staletí. Když po něm ale v roce 1987 Gustáv Husák (!) během jeho návštěvy v Praze žádal veřejnou omluvu za okupaci a stažení vojsk, Gorbačov se urazil, a dokonce odjel dřív, přes veškerou demokratizaci si nechtěl rozhněvat vlastní vojenské jestřáby.

Jako politik měl Gorbačov velmi těžkou pozici. Jeho vlastní armádní kádry ho nenáviděly, protože odzbrojoval a snižoval početní stav armády. Stranické kádry ho nenáviděly, protože je posílal do důchodu, ačkoli některé odstavené už za časů Chruščova (jako byli Chruščovovi spojenci při svrhnutí Stalinova korunního prince Beriji Molotov nebo Malenkov) naopak rehabilitoval a povolal z vyhnanství zpět, stejně jako potomky národů, jako byli Krymští Tataři, Povolžští Němci nebo Čečenci, které Stalin za druhé světové války pro „kolaboraci s Hitlerem a národní zradu“ vysídlil do střední Asie. Někteří muslimští Čečenci pak Gorbačova považovali za proroka, protože jeho verdikt vysvobození z vyhnanství přišel přesně po čtyřiceti letech - tak jako legendární návrat vyhnaného Mohameda.

Jiné sovětské národy, jako Arméni nebo obyvatelé pobaltských států (Litevci, Lotyši a Estonci), na něj naopak mají špatné vzpomínky, protože národnostní řevnivost, která se během jeho povolení uzdy rozhořela na Kavkazu, řešil deportacemi Arménů z Ázerbájdžánu a na předčasně se odtrhující pobaltské národy poslal tanky. Zbylý sovětský lid ho nenáviděl, protože jeho zárodek reforem skončil v podmínkách sedmdesát let zajetého systému částečným kolapsem zásobování státu. Poté, co vyhlásil prohibici na tvrdý alkohol (přestože se snažil nahradit ho na trhu kvalitním stolním vínem, které bylo nakoupeno v Evropě), se mu mezi prostými obyvateli SSSR (i pro jeho první setkání s Brežněvem, který si ho vyvolil jako nástupce a zachránce režimu v kavkazských lázních Miněralnyje vody, kde Gorbačov jako krajský tajemník přijímal hosty), začalo přezdívat minerální tajemník.

Muž, který po celý svůj život mluvil jihoruským nářečím, v němž se stejně jako v ukrajinštině namísto g používá h, byl zato miláčkem západních států, jejichž tisk o něm psal, že jako jediný Rus umí vyslovit slovo humanismus. Jeho jednání o odzbrojení s USA (což byl ale dlouhodobý proces, započatý už v roce 1967 mezi Kosyginem a Johnsonem v Glassboro) přerostlo v jednání o úplném ukončení studené války a ponechání bloku socialistických států mimo Sovětský svaz jejich volbě, za což ale Gorbačovovi už od začátku rozhodně neblahořečily země, v nichž se udržel bývalý režim. Zavedeným standardem sovětského bloku bylo totiž udržení řádově stejné životní, ale i politické úrovně ve všech jeho zemích, z nichž ty chudší, jako třeba Spojenými státy ekonomicky blokovaná Kuba nebo Severní Korea, byly doslova drženy nad vodou Sovětským svazem (proto se taky mohlo stát, že hlava SSSR Leonid Brežněv za normalizace vyměnil tehdy v ČSSR zadržovanou Věru Čáslavskou s Mexikem za jeho dodávku uhlí pro Kubu). Po rozpadu bloku se Kuba ocitla nad propastí ekonomickou a Severní Korea (v níž ještě v 80. letech spokojeně pobýval i klasik české literatury František Nepil) navíc i tou politickou, když se z pod Gorbačovovým vlivem demokratizující se země po pádu bloku stala dnešní ultrastalinistická diktatura. Že se za údajný ústní slib (pokud svědectví řady příslušníků tehdejší Gorbačovovy administrativy o něm nelže, pak je třeba konstatovat, že lživý) George Bushe staršího, že USA nebude rozšiřovat NATO na východ, vzdal svého bloku socialistických států, vyčítala Gorbačovovi i jinak ostře antikomunistická britská premiérka Margaret Thatcher, která ho zapřísahala, ať to nedělá, protože až se Německo spojí, opět Evropě zatopí (dnes bychom spíš řekli – zamrazí…).

Tehdy ještě silně autonomní britská politika vůči SSSR, kterou ve svém Fultonském projevu vytyčil už Winston Churchill, byla totiž od té americké diametrálně odlišná. (Autentická slova W. Ch. z roku 1953, citovaná v seriálu Koruna: „Sověti a vodíková bomba. Je potvrzeno, že ji testovali v kazašské stepi. Je zásadní jednat rychle a zajistit mír. Já byl vždycky ten, koho chtěli mít v místnosti při jednání s Rusy… Rusko je prastará velká říše, která vyžaduje a zaslouží respekt. Američani se rádi ohánějí velkým klackem a jsou velmi hlasití… Požádal jsem ministra zahraničí, aby jel do Washingtonu a naplánoval schůzku mezi mnou a Eisenhowerem, abychom začali probírat jednotný postup, jak Rusy přijmout zpátky do rodiny...“)

Za Gorbačovovu naivitu v tomto směru na něj byl už o prázdninách 1991 vlastními vojensko-politickými spáchán vnitrostátní puč, z kterého vyšel živý jen velmi těžko a po něm už ztratil veškerou faktickou moc. Způsob, jakým přišel i o tu zbývající, symbolickou, se pak ujal i ve zbytku jeho bývalého bloku. Prezidenti patnácti federativních republik SSSR v čele s ruským prezidentem Jelcinem prostě Sovětský svaz rozpustili, čímž se oni stali nezávislými vůdci, a jejich šéf, sovětský prezident Gorbačov, byl bez místa. Stejným způsobem potom lokální „národní vůdci“ rozvrátili i dvě zbylé východoevropské federace, Jugoslávii a Československo.

Gorbačov jako nástupce Dubčeka, s mnoha podobnými rysy i v jejich osobním příběhu (i Dubček vyrostl v 30. letech na sovětském venkově, v Kyrgyzstánu, a jeho rodina se stejně jako Gorbačovova stala obětí stalinských čistek) a se stejnými ideovými východisky, dopadl stejně jako Dubček. Jeho sociálně demokratická představa, že se země, kterým dal svobodu, začnou svým režimem blížit západnímu socialismu, který tím bude posílen ve své levicovosti, totálně selhala. Stejně jako v roce 1968 ani v 90. letech vůdci západu žádnou „třetí cestu“ nechtěli.

V jádru dobrosrdečný a citlivý spiritus agens přestavby (částečné liberalizace státu i trhu) a glasnosti (svobody slova) a dovršitel Chruščovovy destalinizace (ačkoli paradoxně stejně jako Stalin pocházel z Kavkazu a stejně jako on se obklopoval Kavkazany, jako byl jeho ministr zahraničí Gruzín Ševarnadze a jeho pravá ruka Armén Šachnazarov...) sice přinesl světu konec studené války a mír, ale západ, jehož sociální charakter byl do jisté míry dán strachem z šíření praxe ultrasocialistického bloku na východě, sice rozšířením svého trhu na východ dočasně prodloužil ekonomickou konjunkturu, a tedy i existenci sociálního státu, ale nic netrvá věčně. Po zániku SSSR, hlavního sponzora západní levice, vzal za své hlavní klasický ideál levice, tedy právo na práci a spravedlivé zaměstnanecké mzdy za ni, která by pokryla všechny základní potřeby člověka (mj. ukotvené i v Listině základních práv a svobod) a vytvořila silnou střední třídu. Namísto toho vznikl prekariát (termín, který v 90. letech poprvé použil francouzský sociolog Pierre Bourdieu), tedy čím dál početnější vrstva lidí, kteří sice pracují na celý úvazek, ale jsou v té PREKÉRNÍ situaci, že jejich mzda jim nepokryje ani základní náklady na jídlo, bydlení, ošacení, zdravotní péči a vzdělání.

Poté ustoupily i další ideály, jako ekonomická a kulturní soběstačnost jednotlivých států, v nichž se z hospodářského i kulturního hlediska z větší části konzumuje to, co se v nich vytvoří. Namísto toho nastoupily zástupné „problémy“ typu politické korektnosti a práv „nových pohlaví“, jimiž se zabývá dnešní „progresivní“ novolevice. Namísto globálního demokratického socialismu, který Gorbačov očekával, přišla doba, kdy poměr přerozdělení bohatství ve světě se vrátil zpět na začátek 19. století, kdy soukromé osoby vlastnily celé státy. Tyto změny po pádu bipolárního uspořádání světa, během něhož dvě tehdejší vládnoucí velmoci do jisté míry vzájemně eliminovaly i svou koloniální žravost, zasáhly nejprve východní Evropu, a projevily se příchodem korporativismu v té nejhorší (v domácích režimech západní Evropy už dávno překonané) podobě, i vleklých občanských válek v Jugoslávii, Náhorním Karabachu, Gruzii, Čečně či bývalých socialistických zemích Arábie.

Vladimir Putin (který si získal ostruhy tím, že postavil potsovětského pohrobka Rusko na nohy po letech úplného rozvratu jelcinovské státní správy, kdy podle svědectví mých moskevských známých byt v Moskvě stál tolik, co na černém trhu atomový ledoborec, a zloději chodili vykrádat byty za přítomnosti jejich majitelů) má dnes dojem, že své ekonomické problémy i prestiž bývalého rozvráceného impéria (kde polovina států, vzniklých po jeho rozpadu, získala svou samostatnost poprvé v historii) vyřeší způsobem, typickým pro 1. polovinu 20. století. Válkou, která za "pomoci" USA a EU nyní přerůstá v novou studenou válku, horší, než jaká byla i za Stalina (ani v nejhorších letech stalinského režimu nebyly sovětští sportovci a umělci vylučováni z mezinárodních soutěží a Švédsko a Finsko se nehlásily do NATO!). Touto válkou ještě zdynamizovaný nesolidární unipolární korporátní režim, který má dnes víceméně stejný charakter v Rusku, na Ukrajině, v ČLR, USA i EU, hrozí vzít Evropanům základní životní jistoty, které byly od Chruščova až do Gorbačova alespoň ve východním bloku už úplnou samozřejmostí (jak řekl pamětník v jedné z reportážních knih bělorusko-ukrajinské nositelky Nobelovy ceny Svjatlany Alexijevičové: Tenkrát? Mír byl, práce byla, salám byl, vodka byla, teplo bylo.").

M. S. Gorbačov zemřel symbolicky v době, kdy krize, která bohužel začala po jeho dobře míněných činech a pádu jeho vlády, dochází své kulminační fáze, a není náhoda, že představitel největší země, která vznikla na troskách Gorbačovova SSSR (a která nyní bojuje s třetí největší zemí bývalého SSSR, vlastí Gorbačovovy matky, obilnice Evropy z níž ještě po rozpadu SSSR uprchlo za chlebem dvanáct milionů lidí a za války dalších sedm) Gorbačovovi nepřišel ani na pohřeb. Rád bych své rozloučení symbolicky ukončil básní, kterou jsem o svém dětství, do něhož náhle přišel MSG, aby je ukončil. napsal v roce 2017. V době, kdy věci ještě zdaleka nebyly tak daleko...

 

když jsem já kdysi chodil do školy
bylo nás ve třídě deset:
češka co byla těhotná se slovákem
polák co nesnášel vola učitele
trochu zakřiknutej maďar potom co ho kdysi zbili
rumun co říkal češce čau
bulhar kterej se uměl prát od dob co byl v třídě s turkem
hubenej klučík ze vsi horní koreje
mongol co z nás všech byl ve třídě nejdýl
kubánec s doutníkem dlouhým jako vous
vietnamec ten nám všem opatřil džíny
a u dveří se zámkem na dva západy
sedával němec
kterýho brácha čekal u východu

byla to škola s kázní jako řemen
za prohřešek se mohlo vybrat: poznámka trest nebo ukazovátkem
sepnuté ruce jsme museli mít za zády
zato nám zdarma dali penál tužky učebnice
o velký přestávce mlíko a vitamíny který ničej zubní kaz

na konci roku se nám vystřídali učitelé
no a ten novej kterej přišel z kavkazu
řek propadaj z vás jenom tři
zůstanou po škole a budou se doučovat
ostatní postupují
můžou jít domů mají prázdniny

tak jsme se náhle octli za dveřma co znamenají svět
a nevíme jak dál

 

 

Vložil: Tomáš Koloc