Handicap proměněný v přednost aneb Jak se zrodila královna beatového šansonu. Tajnosti slavných
02.09.2022
Foto: Se svolením Hana Zagorová
Popisek: Hana Zagorová na počátku herecké a hudební kariéry
AUDIO / VIDEO Ve svých písních vyprávěla příběhy a hned prvním singlem si dokázala vytvořit vlastní hudební kategorii – beatový šanson. Vždy upřímná, plná citu, zpívala jen to, čemu sama věřila. Díky tomu jí lidí uvěřili každé slovo, a proto ji také milovali. Byla prostě naše Hanička písnička.
Jediný den si neuměla představit bez hudby, přestože původně měla namířeno v uměleckém světě do trošku jiného kouta. K zpěvu ji sice vedla maminka, tatínek ji prý ale raději viděl s kladivem v ruce. Původně se chtěla stát herečkou, nakonec si vybojovala mimořádný úspěch i s logopedickou vadou, které se nikdy nezbavila. Dokázala ji ale přetvořit ve výhodu a neodmyslitelnou součást svého hlasového projevu. Vždy laskavá a usměvavá, současně ale zodpovědná, důsledná a přísná, především sama k sobě a stejně i k druhým. Její písničky mě provázely od dětství, patří k těm, které doprovází mé vzpomínky na chvíle, které navždy zůstávají v srdci, ať už byly dobré, špatné či hodně zlé. Prostě jsem taková, všechno, co je uloženo v mé hlavě, má hudební doprovod. Miloval je i můj otec, takže doprovázely i naše rozloučení, když předčasně odešel v pouhých čtyřiceti letech. Nyní nás opustila i ona, jedinečná Hanička Zagorová. Přesto dál zůstává s námi, nejen na starých deskách a novějších cédéčkách, ale především v srdci.
Písnička v bílém:
První rozhlasová nahrávka, kterou s ní natočil v roce 1964
v ostravském studiu skladatel a dirigent František Trnka
Táta ji viděl raději s kladivem
Narodila se 6. září 1946 v Petřkovicích na Ostravsku a na krásné dětství po boku o dva roky starší sestry Evelýny vzpomínala celý život. Její otec Jan Zagora byl stavební inženýr, matka Edeltruda učitelka. Od šesti let se učila hrát na klavír, už v devíti dostala diplom v školní soutěži za sbírku básniček, od nichž později pokročila k psaní písňových textů, a v jedenácti napsala dokonce dětskou divadelní hru. Byla dítětem éry zkrácené školní výuky, takže se po osmi letech základní školy v Petřkovicích přesunula na ostravskou jedenáctiletku. V roce 1963 se zúčastnila druhého ročníku amatérské soutěže Hledáme nové talenty, v níž se představila publiku v doprovodu orchestru Gustava Broma. „Pan Brom potom tátovi řekl: Víte, to vaše děvče má talent, velmi rád bych Hanku sledoval do maturity, abych si ji vychoval pro svůj orchestr,“ zavzpomínala později ve své knize, nazvané Dřív, než to zapomenu. Vzápětí se jí ozval dramaturg Ostravského rozhlasového orchestru František Trnka, který jí nabídl k nazpívání svoji Písničku v bílém. V roce 1964 odmaturovala a konečně si začala plnit velký sen, byla přijata k studiu herectví na Brněnské JAMU. A také se poprvé mihla na televizní obrazovce v zábavném pořadu.
Mrtvá láska:
v televizní inscenaci Josefína, kterou natočil podle divadelní komedie
Vladislava Vančury v roce 1968 v Brně režisér Alois Hajda
Kněžna zpívaného slova
V roce 1965 už měla svoji první televizní show, vystupovala se skupinou Flamingo a natáčela v rozhlase s Ostravským rozhlasovým orchestrem, v roce 1967 ale musela studium přerušit, protože se poprvé přihlásila vážná nemoc, tuberkulóza. V roce 1968 obsadila díky nahrávkám s Ostravským rozhlasovým orchestrem a skupinou Flamingo Richarda Kovalčíka páté místo v anketě Zlatý slavík a s Kovalčíkovým hitem nahrála v Supraphonu svůj první singl Svatej kluk. Více než soul z repertoáru Arethy Franklin, který ji v prosinci 1968 přivedl v bloku Flaminga až na pódium 2. československého beat-festivalu v pražské Lucerně, jí ale vyhovoval šanson, v němž našla svoji ,parketu‘. O něco později ji uznávaný kritik Jiří Černý dokonce nazval „skutečnou kněžnou zpívaného českého slova“ a František Trnka v souvislosti s ní zavedl termín beatový šanson.
Svatej kluk:
Dobrovolná zrada
V roce 1968 absolvovala v oboru herectví na jevišti Státního divadla v Brně, jako Petruněla ve hře Marina Držiće Dundo Maroje. Vzápětí dostala hned několik nabídek na angažmá z pražských divadel, takže se přestěhovala do metropole, kde se nakonec definitivně upsala hudebnímu ,ďáblu‘. Začala nahrávat s orchestrem Václava Zahradníka a vystupovala se skupinou Sodoma & Gomora, jejímž třetím protagonistou kromě ní a Viktora Sodomy byl Jiří Štědroň. Na pozvání Jiřího Štaidla také spolupracovala s hudebním divadlem Apollo a zpívala v samostatném bloku na koncertu Karla Gotta v sále západoberlínské filharmonie. Hlasové nedostatky, mírně nakřápnutý hlas a špatná výslovnost sykavek se nakonec paradoxně staly její předností, protože jí dodávaly osobitý projev a byla díky nim mezi ostatními zpěvačkami snadno rozpoznatelná. Slibnou kariéru však narušila další, ještě vážnější choroba, porucha krvetvorby. Bojovala s ní pak po celý život a ovlivnila její pohled na svět i samu sebe. A přinesla do jejího života další vlastnost – pokoru.
Gvendolína:
Hvězda sedmdesátek
Koncem šedesátých let se začala častěji objevovat na televizní obrazovce, počátkem sedmdesátých let začala natáčet i s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, s nímž postupně vznikly mimo jiné hity Já jsem tvá neznámá, Náš dům zní smíchem, On je někdo nebo Gvendolína, kterou složil Karel Svoboda. V letech 1972 až 1974 hostovala v legendárním divadle Semafor jako Bludička v slavném parodickém představení Kytice. Její popularita narůstala, což se odrazilo i v umístění v anketě posluchačské oblíbenosti. „Tehdy jsme mohli jít do hospůdky, vracet se veselí po ulici v pět ráno a nikdo pak dva měsíce nepsal, že se někdo někde opil,“ zavzpomínala. V roce 1973 začala vystupovat na koncertech s vlastní doprovodnou kapelou, kterou vedl Karel Vágner. Nejprve s Michalem Prokopem, kterého v roce 1975 vystřídal Petr Rezek, a tohle úspěšné profesionální partnerství vydrželo šest let. V letech 1974 a 1975 získala bronzového slavíka, následoval stříbrný a od roku 1977 pak devětkrát po sobě zlatý.
(Pokračování v pondělí 5. září)
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, hanazagorova.cz., Hana Zagorová, Michaela Zindelová: Dřív, než to zapomenu, Jiří Janoušek, Rudolf Křesťan: Hvězdy z masa a kostí)
Vložil: Adina Janovská